Sto a tři rady pro lepší fotografie (30. část) - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Odběr fotomagazínu

Fotografický magazín "iZIN IDIF" každý týden ve Vašem e-mailu.
Co nového ve světě fotografie!

 

Zadejte Vaši e-mailovou adresu:

Kamarád fotí rád?

Přihlas ho k odběru fotomagazínu!

 

Zadejte e-mailovou adresu kamaráda:

Soutěž

Sponzorem soutěže je:

Saal Digital

 

Jaký největší formát fotoknihy v řadě Professional Line ve formátu na šířku lze ve standardní nabídce Saal Digital Fotoservice objednat? Nápověda: Logo sponzora soutěže

V dnešní soutěži hrajeme o:



Tipy & triky

Sto a tři rady pro lepší fotografie (30. část)

103rad_30_100px

27. října 2011, 01.00 | Jednou z relativně nejsnazších možností, jak získat zajímavé fotografie opravdových celebrit, hvězd a umělců všeho druhu, jsou jejich koncerty nebo obecně veřejná vystoupení. V tu chvíli jsou tu jen pro vás, nastrojení, načesaní, zkrátka cool.

31. rada – Koncerty aneb 12 minut s Tatu

Jako každá metoda, i tato má své plusy a svá úskalí. Mezi velké výhody, zvláště pro nesmělé fotografy, patří to, že není nutné hvězdu oslovovat a ptát se s třesoucími se koleny přímo jí na souhlas s fotografováním. Fotografujete prostě na veřejně přístupné akci, co vás zaujme. Asi jako ten, kdo se, než být hodiny zavřený v těsném ateliéru, raději toulá někde venku a místo složitě aranžovaného zátiší dává přednost již hotovým kompozicím předmětů kolem sebe.

Někdy se ale místo s umělcem budete muset předem domluvit s pořadateli. I to je ale pro hodně lidí snazší – komunikace je většinou věcná a racionální, a pokud je dohoda pro obě strany zajímavá, nebývá problém. Navíc i při fotografování zahraničních osobností komunikujete pohodlně ve své mateřštině (pokud se pohybujeme v rámci republiky).



Standardní fotografie vrcholného okamžiku zpěvákova vzepětí. Standardní řemeslo, denní chleba každého novinového fotografa. Technické detaily: Kamil Střihavka, venkovní otevřená scéna, přirozené podmračné světlo shora, Nikon F100, skenováno z diapozitivu.



Pokud nefotíte jen pro obživu a snažíte se být trochu kreativní, předchozí přístup vás dříve či později přestane uspokojovat. Začnete hledat vlastní pohled a o něco originálnější styl. Někoho třeba osloví pohybová neostrost, jiného zvýšená zrnitost, přehnaně saturované barvy, nestandardní úhel záběru, osobité kompoziční řešení. Někoho všechno dohromady. Technické detaily: Dave Hill, frontman legendární skupiny Slade, Nikon E5700, pódiové osvětlení.

Není pravda, že se na koncertech obecně nesmí fotit. Záleží na pořadateli, na významu a namyšlenosti „hvězdy“. Někdy nemohou po celý koncert fotografovat ani profesionálové a mají vyhrazenu jen jednu nebo dvě předem určené skladby. Jindy se nesmí používat blesk. Vždy se ale vyplatí ptát se a zkusit to. Maximálně neuspějete. Jestli to ale vzdáte předem, žádná jiná alternativa není. Jste přece draví, dynamičtí fotoreportéři, kteří by pro dobrý záběr prodali přítelkyni. Nebo ne?

Většinou velmi dobře a bez větších organizačních problémů se fotografuje na festivalech, menších koncertech pod širým nebem, na amatérských a soutěžních přehlídkách, motosrazech plných průměrných i hodně známých kapel, na folkových setkáních, na tanečních přehlídkách atd. Je hodně domácích zpěváků a kapel, kteří nějaké fotografování vůbec neřeší a jsou v pohodě, případně dokonce o vaše fotografie projeví sami zájem. Můžete tedy stejně dobře oslovit přímo je nebo jejich manažery prostřednictvím jejich webových stránek.

U zahraničních interpretů je to složitější (ne vždy) a problémy narůstají geometrickou řadou s velikostí jejich jména a legendy. Na koncertu Madonny nebo Rolling Stones má smůlu téměř každý zájemce, včetně většiny profi fotografů z prestižních médií. V případě Stounů vám hodně pomůže, pokud se dobře znáte s Václavem Havlem!

Pokud se již k samotnému fotografování dostanete, začnete nejspíš řešit čistě technické problémy. Tím prvním je dostat se dostatečně blízko a přitom nepřekážet divákům. Když už se protlačíte do první řady, nebo se dokonce dostanete do „pásma nikoho“ mezi pódiem a kotlem největších fanoušků, vyhrazeného akreditovaným fotografům, bude vhodné měnit v rámci něho průběžně své stanoviště.

Pokud totiž budete hodinu a půl stát ve výhledu nějakému motivovanému hromotlukovi, který přišel na „Ramštajny“ a ne se dívat celou dobu zezadu na vaši pleš, nemůžete se divit, že si na vás po koncertu počká, aby vám své pocity rychle a stručně vysvětlil. Když zrovna nefotografujete, snižte se tedy, nebo posuňte ke straně, abyste co nejméně obtěžovali ty za vámi. Myslete neustále na to, že v případě kultivovaného publika může vaše bezohledné chování vyvolat možná sem tam nějaký ten výkřik nebo pískot, ale třeba na motorkářském srazu vám klidně může na hlavě přistát půllitr nebo tři.

Druhým problémem jsou nestandardní a obtížné světelné podmínky. Světla nebude většinou zrovna málo, snad až na laciné folkové nebo country sešlosti s jednou žárovkou nad celým pódiem. Světlo ale bude hodně kontrastní a v případě velkých show se bude díky laserovým a kouřovým efektům i velmi rychle měnit jak v barevnosti, tak ve směru i intenzitě. Pohotové reakce a rychlé procesory špičkových zrcadlovek tu tedy budou v jednoznačné výhodě.

Další potíží, vyžadující opět bleskurychlé reakce a intuitivní ovládání vlastního fotoaparátu, je rychle se dynamicky se střídající scéna, prudké a nečekané pohyby účinkujících i dekorací, krátce trvající grimasy a posunky, efektní manipulace s hudebními nástroji atd. Záleží na vás, jestli chcete vše zaznamenat s maximální ostrostí, nebo naopak záměrným rozhýbáním vyjádřit pohyb. V každém případě si na své maximum sáhne systém autofokusu. Přepnete ho nejspíš do režimu kontinuálního sledování a budete se modlit, aby stíhal. Budete to potřebovat tím více, čím jste blíže scéně, čím delší ohnisko používáte a čím větší pohyblivé detaily sledujete.

Sériové snímání je nutností, zkažených záběrů hlavně při akčnějších vystoupeních rockových kapel bude dost. Ale nedržte spoušť bezmyšlenkovitě stisknutou dlouhé vteřiny, je to k ničemu. Výsledkem sice i tak může být náhodný zajímavý záběr, bude ale utopen v moři balastu a desítek variant téhož, kterým se později v počítači budete muset brodit.

Vy starší si raději zkuste vzpomenout na léta vojenské služby a na ostré střelby ze samopalu. Nejčastější povel tehdy zněl: „Krátkými dávkami, pal!“ Při fotografování platí totéž – mířené dvě až tři rány na jeden cíl jsou nejúspěšnější z hlediska pravděpodobnosti zásahu. Méně znamená nejistý výsledek, více je zbytečné plýtvání střelivem a znemožňuje přesné zamíření. Krátkými dávkami, tak je to správně!

Pokud jde o autofokus, pozor ještě na jeden problém, častý u podobných akcí. Uvědomte si, že světelných zdrojů na scéně může být několik desítek i stovek a u větších akcí se mohou některé z nich nebo i většina libovolně pohybovat, sledovat aktéry show, prosvěcovat umělou mlhu, svítit do hlediště. Tedy i vám do objektivu. Takový okamžik znamená dočasnou slepotu i nejsofistikovanějšího automatického zaostřování. Představte si navíc situaci (poměrně častou), kdy perfektně zaostříte zpoceného showmana, kývajícího se rytmicky od vás a k vám, držíte jeho obličej zamčeným kontinuálním zaostřováním a čekáte s do poloviny namáčknutou spouští na tu nejpekelnější grimasu.

Teď ještě ne, teď… v tom okamžiku zpěvák zatřese hlavou a zpoza jeho bohaté a dosud nádherným protisvětlem ozářené kštice vykoukne ostrý reflektor o síle milion kilowat a zapíchne se vám do oka. Autofokus zapláče, zatápe a nakonec se pomalu a zmateně přeostří na nekonečno. Nevidíte nic, než jasnou rozostřenou skvrnu přes celý hledáček. Dokonalý záběr je pryč. Nerozmlátit v tu chvíli svoji zrcadlovku o dlažbu je hodně těžké a ne každému se to podaří.

Někdy je tedy proto při očekávání podobného rizika dokonce vhodnější použít manuální ostření a promyšlené předostření. Ale ve hře zůstává i to kývání a neustálý nečekaný pohyb hudebníků – tak jako tak, připravte se na značný odpad a každý podobný záměr raději realizujte vícekrát.



Jednu dobu jsem si velice oblíbil černobílé fotografie při existujícím osvětlení s co nejmenší hloubkou ostrosti. Velice efektní jsou i průhledy skrze nějaké neostré předměty, otvory a struktury. Technické detaily: Filip Topol, Psí vojáci, Nikon D80, běžné letní exteriérové světlo.



Jindy zase můžete dát přednost synchronizaci blesku s dlouhými časy závěrky. A nezapomeňte, že stále platí staré heslo: Jděte blíž! Jestliže se vám zdá, že už jste blízko až moc, popojděte ještě metr! Vaše fotografie budou náhle vypadat úplně jinak! Technické detaily: Andy Scott, další bývalá legenda, kapela Sweet, Nikon D80, externí blesk.



Detailní záběry, akční portréty, mimika a zaujetí hrou. Podobné záběry vystihnou atmosféru koncertu beze slov. Všimněte si třeba bubeníkova (Don Powell) typického chrániče zubů. Opět a zase: Jděte blíž! Technické detaily: Kapela Slade, Nikon D80, externí blesk.



Ahoj, Chucku, udělej to ještě jednou, já to napoprvé nestihl. Díky! Technické detaily: Chuck Berry, Canon G6, clona 3, čas 1/60 s, montáž s plakátem ke koncertu při následné úpravě v PC.

Říká se, že autentický zážitek vydá za tisíc slov. Takže opusťme pro jednou teorii, vraťme se v čase o pár let nazpátek a skočme rovnýma nohama do jámy lvové, třeba na koncert v té době superpopulární ruské holčičí dvojice Tatu:

Už když se blížíme k vyprodané sportovní hale, prodíráme se skupinkami natěšených děvčátek. Často vidíme i dívčí dvojice ve sněhobílých košilích s tmavou kravatou, většinou ještě doplněnou malým batůžkem na zádech, kterak se vedou za ruce a v družném hovoru míří k prozatím uzamčenému hlavnímu vchodu. Těžko soudit, demonstrují-li tak svou odlišnou sexuální orientaci, nebo se jen patřičně stylizují do role věrných fanynek. Dnes večer totiž přijedou Tatu!

K bočnímu vchodu haly najíždí auto za autem a z nich jako barevní mravenci zalézají do haly desítky organizátorů, zvukových a světelných techniků, členů doprovodu a avízovaných předkapel. Všude se rojí ochranka v černých pracovních uniformách s výrazným žlutým nápisem Securite na zádech. Vyholené hlavy, masivní zátylky a nekompromisně srostlá obočí hovoří jasnou řečí. Zrovna tenhle chlápek, co funí vedle mne, by mohl hrát od hodiny King-Konga, a ještě by v Hollywoodu ušetřili za maskéry. Raději rychle dovnitř. Jen díky předchozí domluvě s pořadatelem překonáváme bariéry. Nervozita vrcholí. Předkapela se loučí poslední písničkou.

Řetěz bodyguardů pod pódiem houstne, další členové ochranky nastupují po stranách jeviště. Že by se program na poslední chvíli změnil? Možná mi to neřekli a místo Tatu teď vystoupí americký prezident! Mezi zábranami, za nimiž se už dlouho mačkají davy dívek s vytřeštěnýma očima, zalévané pravidelně proudy vody z plastových lahví, a mezi vlastním pódiem, se kromě desítek ochránců pohybujeme jen my, fotografové. V nastalé vřavě mi do ucha zakřičí jeden z pořadatelů: „Tři! Jen tři písničky a pak vypadnete!“ Zprvu nechápu. Vždyť je to, proboha, snad jenom koncert? Jsou ale nekompromisní.

Nebudu dál napínat. Nakonec se skutečně objevily a nezpívaly špatně, zvlášť posuzováno ušima jejich generace. Dokonce bych přísahal, že byly z obyčejného masa, krve a kostí, i když neskutečná mašinérie kolem nich tomu příliš nenasvědčovala. Po třetí skladbě nás skutečně bez pardonu ochranka vytlačila z předpódia. Ale ne do sálu mezi běžné diváky, jak jsme doufali. Ven, na mráz. Marné byly protesty belgického fotografa, že si uvnitř zapomněl bundu. „Kup si novou, vole!“, bylo mu odpovědí.

Tak zase někdy, Tatušky!



Při podobných příležitostech nesmíte váhat. Ultrarychlý fotoaparát, spolehlivý autofokus, rychlý a výkonný blesk, nejlépe co nejsvětelnější objektiv, to je ideál. Musíte svou výbavu ovládat poslepu a nekompromisně drtit záběr za záběrem, dokud vás nevyvedou nebo neušlapou. Dnes se to fotí, na velkokapacitní karty! Já měl ale tehdy kinofilm a během tří písniček jsem jich stihl vyměnit jen šest. Technické detaily: Tatu, Nikon F100, objektiv AF-D 75–300 mm, clona 5,6, čas 1/125 s, skenováno z barevného negativu.



Tomuhle se říká vrcholný okamžik. Bulvární plátky vám budou ležet u nohou! Tatušky uměly nejenom dobře zpívat. Stylizovaly se do role nechápavých a naivních, mírně zkažených pubertálních lesbiček. Třináctileté holky je za to milovaly a jejich rodiče je z duše nenáviděli. První polovinu koncertu vždycky celá hala nedočkavě čekala, kdy dojde na pódiu k prvnímu krásně zahranému „francouzáku“. Hned po něm třetina hlediště omdlela a zbylé dvě třetiny začaly ječet jako o závod. Smějte se, ale i pro mě to byl zážitek (ne ten polibek, ale atmosféra), jako bych se ocitl na koncertu Beatles někdy v roce 1965. A také se o těchhle dvou Ruskách jednu dobu (stejně jako o Beatles) psalo po celé Evropě od rána do večera. Geniální kampaň, dokonalý marketing. A pár fotek, které už mají pomalu historickou cenu… Technické detaily: Tatu, Nikon F100, objektiv AF-D 75–300 mm, clona 5,6, čas 1/125 s, skenováno z negativu.


Praktická část spojená se soutěží o věcné ceny


       Říjen: Domorodci — místní obyvatelé, kolorit, portrét obyvatel cizí země

Fotografie vkládejte do připravené webové GALERIE v jednoduchém rozhraní.
Vkládání je možné po registraci – přihlášení.
Umisťovat můžete fotografie s maximální šířkou 1 200 bodů, objem dat jedné fotografie je třeba omezit na nejvýše 900 kB.

Pro autory/autorky tří nejlepších snímků v měsíci říjnu jsou připraveny tyto věcné ceny:
1. místo: inovovaný praktický B-Grip/CPTech
2. místo: nabíječka NiMH akumulátorů AA/AAA Varta Power LCD
3. místo: multičtečka paměťových karet HAMA

A na listopad je naplánováno téma To jsem já — autoportrét, aneb jak se vidím sám.



:: Partneři soutěže "100+3 rady"

    





Obsah seriálu (více o seriálu):

Tématické zařazení:

 » Praxe  

 » Praxe  » Tipy & triky  

Diskuse k článku

 

Vložit nový příspěvek   Sbalit příspěvky

 

Pekne napsano

Autor: Zip Muž

Založeno: 09.11.2011, 17:00
Odpovědí: 0

Koncerty s esnazim fotit taky. Od kompaktu na festvalech jsem se propracoval dal.
Dnes uz nikdo nedela problem, kdyz nekdo prijde na koncert s kompaktem (beztak umi fotit kazdy mobil), bohuzel "profesionalni fotaky" (tedy zrcadlovky) zpravidla dovnitr nepusti. Pokud se povede ziskat akreditace, tak standardni pravidla jsou "bez blesku, prvni 3 pisnicky". Malokde je povoleno vic.

Krasne jsou popsany problemy s svetlem, jeho nesutalou zmenou, pohybem kapely po podiu... V klubech a malych halach casto ani neni prostor pro fotografy, foti se z davu (takze by clovek potreboval stabilizaci i na sebe), v zaberu se pak mihaji mraky zdvizenych rukou.... Kdo nevyzkousel, neuveri :-). Ale je to krasa ;-).

Odpovědět na příspěvek

 

 

Vložit nový příspěvek

Jméno:

Pohlaví:

,

E-mail:

Předmět:

Příspěvek:

 

Kontrola:

Do spodního pole opište z obrázku 5 znaků:

Kód pro ověření

 

 

 

 

 

Přihlášení k mému účtu

Uživatelské jméno:

Heslo: