Ostření a hloubka ostrosti - 4. Praxe - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Odběr fotomagazínu

Fotografický magazín "iZIN IDIF" každý týden ve Vašem e-mailu.
Co nového ve světě fotografie!

 

Zadejte Vaši e-mailovou adresu:

Kamarád fotí rád?

Přihlas ho k odběru fotomagazínu!

 

Zadejte e-mailovou adresu kamaráda:

Soutěž

Sponzorem soutěže je:

Saal Digital

 

Jaký největší formát fotoknihy v řadě Professional Line ve formátu na šířku lze ve standardní nabídce Saal Digital Fotoservice objednat? Nápověda: Logo sponzora soutěže

V dnešní soutěži hrajeme o:



Základní postupy

Ostření a hloubka ostrosti - 4. Praxe

21. června 2006, 00.00 | Na světě snad není fotografa, který by občas nevytvořil rozostřený snímek. Vybrat místo k ostření, nastavit správné hodnoty, uvědomit si vztah ostření k expozici a hlavně to vše stihnout v okamžiku akce se prostě občas nepovede. Pojďme se proto podívat na nejčastější chyby a praktické rady, jak ostření a s ním související hloubku ostrosti používat.

::Ostření a hloubka ostrosti - 1. Zaostřování
::Ostření a hloubka ostrosti - 2. Hloubka ostrosti
::Ostření a hloubka ostrosti - 3. Doostřování
::Ostření a hloubka ostrosti - 4. Praxe

Nejčastější chyby ostření
V reálné praxi všichni stále opakujeme jedny a tytéž chyby, které vedou k neostrým fotografiím. I přesto, že to není žádné "šamanství", stále a stále na jednotlivé zásady zapomínáme či pod tíhou prchlivosti okamžiku nestíháme reagovat. Výsledkem jsou potom opticky neostré snímky.


Ne vždy je nutné se snažit o super ostrý snímek. Cílené rozostření je samozřejmě tenký led a může být subjektivně hodnoceno různě, může dát ale fotografii zcela jiný náboj, mnohem méně dokumentační a více tvůrčí. Ohnisko 50 mm, clona f/1.8.

Správné zaostření není nic jiného, než výběr roviny zaostření ve vztahu k hloubce ostrosti. K vzniku ostrého snímku to však nestačí, ještě je třeba zvládnout pohybový management. Podívejme se proto na nejčastější chyby generující neostré snímky a zkusme jim předcházet:

A. Mylné zaostření zcela jinam (proostření)
Objekt (třeba postava nebo květina v popředí) je auto focusem ignorován a je zaostřeno na pozadí. Často se to stává právě v případě, že objekt není ve středu snímku. Paradoxem je, že z hlediska kompozice obrazu by hlavní objekt ve středu snímku právě být neměl!


Proostření neboli chybné zaostření na pozadí je častý jev. Naštěstí je dobře vidět v hledáčku. Stává se, když hlavní objekt je mimo aktivní AF bod, nebo je velmi malý a AF ho mine či je mdlý, ve tmě či protisvětle a AF se tak z nouze chytí na pozadí. Často se též stává při automatickém výběru AF bodu. Na který AF bod se potom zaostří je totiž sázka do loterie.

Jak tomu předejít?
Naštěstí tato chyba je ihned a dobře vidět v hledáčku. Náprava je potom snadná - aktivnímu zaregistrovanému AF bodu je třeba ukázat tu správnou hranu na hlavním objektu či jinde ale ve stejné vzdálenosti, potom obvykle namáčknutím spouště uzamknout ostření (AF lock), překomponovat snímek na požadovanou kompozici a domáčknout spoušť (point-recompose-shot). To je metoda, která v drtivé většině případů proostření zabrání.

Z důvodu možného proostření je proto zcela nevhodný režim automatického výběru zaostřovacích bodů, který často zaostří jinam. V běžné praxi se obvykle osvědčuje a používá střední zaostřovací bod, který bývá nejcitlivější. Jen není-li čas na překomponování snímku či vás čeká série stejných snímků, tak se vyplatí pro úsporu času zaregistrovat jiný AF bod. Zaregistrovat jiný AF bod bývá obvykle nutné při fotografování s bleskem kvůli vazbě expozice od blesku na zaostřovací bod.

B. Správné zaostření ale kousek vedle
U pasivních ostřících systémů se hledají hrany a zajišťuje se jejich ostrost. V reálné praxi však předměty, na které ostříme, nejsou zcela ploché a obsahují celou řadu různých hran v různých vzdálenostech - např. obličej tvoří nos, oči, vlasy, uši atd., vše v různé vzdálenosti. Ostřící senzory mají určitou velikost, a tak jejich plocha ráda pokryje několik hran v různých vzdálenostech. Je potom otázkou náhody, kterou konkrétní hranu a v které vzdálenosti si ostřící systém vybere a kam tedy zaostří.


Zaostřit "trochu vedle" je velmi snadné zejména u makrofotografie. Všimněte si, jak rušivě působí rozostřené oči - předmět prvního zájmu každého člověka. Hloubka ostrosti je extrémně malá, a tak i sebemenší pohyb fotoaparátu či objektu vůči sobě je vidět. Navíc AF senzory jsou vzhledem k množství různých "lákavých hran" nespolehlivé. Správné leč náročné řešení je stativ a ruční ostření. Ohnisko 190 mm, clona f/4.5.

Dalším důvodem může být, že zobrazované ostřící body v hledáčku fotoaparátu mají obvykle odlišný tvar od skutečných fyzických ostřících senzorů. Skutečný senzor může tak klidně zaostřit na hranu, která již podle vás je mimo v hledáčku zobrazovaný ostřící bod!

Možný důvod je i  ten, že zarámujete celou postavu a středním zaostřovacím bodem zaostříte na pásek postavy. Oči tak ale budou mimo zaostřovací rovinu, a tudíž mírně rozostřené!


Pokud se středním AF bodem mířícím někam na opasek zarámujete celou postavu, rovina zaostření nebude procházet očima! Chyba je ale naštěstí malá, a tak se projeví jen u snímků s velmi malou hloubkou ostrosti.

Stejné nebezpečí představuje používání metody point-recompose-shot. Když touto metodou zaostříte na oči a potom překomponujete obraz, tak se skloní rovina zaostření a oči opět nejsou přesně zaostřeny. Oba tyto problémy však viditelně hrozí jen u skutečně extrémně světelných objektivů s malou hloubkou ostrosti.


Pokud zaostříte na oči a potom skloníte fotoaparát (metoda point-recompose-shot), tak rovina zaostření opět nebude procházet očima. Chyba je ještě menší než v předchozím případě a tak se opět projeví jen u snímků s velmi malou hloubkou ostrosti.

Všechny tyto chyby jsou výrazně méně závažné než chyby typu A) a projeví se destruktivně jen pokud pracujete s malou hloubkou ostrosti a pokud zvětšujete fotografie nad rozměr cca 10 x 15 cm. Zejména u makrofotografie či světelných teleobjektivů je však velmi dobře vidět, že bylo zaostřeno např. na nos místo na oči!

Jak tomu předejít?
Chyby tohoto typu jsou obvykle důsledkem nepozornosti a nepečlivého přístupu. Zvláště u teleobjektivů a při požadované malé hloubce ostrosti je třeba velmi pečlivě ukazovat ostřícím senzorům ty správné hrany - u lidí a zvířat jsou to většinou oči. Současně je třeba přemýšlet o tom, zda hlavní objekt či skupina hlavních objektů (skupina osob) nemají takový rozměr hloubky, že se nevejdou do hloubky ostrosti! V takovém případě je třeba vypočítat či alespoň odhadnout clonové číslo tak, aby se celý objekt či skupina objektů (skupina osob) do hloubky ostrosti vešla!


Na obrázku je krásně vidět, jak díky nedostatečné hloubce ostrosti je již přední dívka rozostřená. Opět zejména rozostření jejích očí je velmi rušivé, zvlášť když se dívá do fotoaparátu. Ohnisko 70 mm, clona f/2.8.

C. Správné zaostření na objekt, ale objekt se od poslední doby zaostření přiblížil, nebo vzdálil
Nemusí se vždy jednat jen o rychle se pohybující objekty (auta), ale tento problém může snadno nastat např. i tehdy, pokud se při dokumentaci svatby nevěsta rychle otočí či pohne. Pokud byl záběr připraven a zaostřen na předchozí vzdálenost, nevěsta se tak "vysune" z roviny zaostření.

Jak tomu předejít?
Tady může pomoci prediktivní auto focus, kterým je většina lepších fotoaparátů vybavena. Zjednodušeně řečeno se jedná o průběžné doostřování na pohyblivý objekt. Používat však prediktivní auto focus na běžné scény typu svatba se v praxi moc neosvědčuje a např. fotoaparát Canon EOS 300D, který měl tuto vlastnost pevně naprogramovanou, za to byl silně kritizován. Prediktivní autofocus má obvykle smysl pouze u plynule se pohybujících objektů (auta, zvířata, sport), u běžných scén (svatba) je obvyklé ostřit klasicky (jednorázově) a případné neočekávané pohyby prostě odhadovat.


U rychle se pohybujících objektů je kritické udržet rovinu zaostření na očích. Jestli použít prediktivní auto focus, předostření či ostřit ručně je věcí odhadu, situace a zkušeností. Ohnisko 105 mm, čas 1/1 000 s, clona f/4.5.

D. Rozhýbání snímku při zmáčknutí spouště (vaše pohyby s fotoaparátem)
Objekt je správně zaostřen, ale v okamžiku zmáčknutí spouště byl snímek vlivem příliš dlouhého expozičního času rozhýbán. Drtivá většina neostrých snímků jde na vrub tomuto problému! Obecné pravidlo říká, že za běžných okolností člověk udrží z ruky čas kratší, než je převrácená hodnota použitého ohniska (u objektivu 200 mm je to 1/200 vteřiny atd.). Na všech fotoaparátech platí toto pravidlo pro přepočítané ohnisko na 35mm film, takže u DSLR je nutné ohniskovou vzdálenost vynásobit crop faktorem. Je to však velmi individuální údaj lišící se člověk od člověka a situaci od situace. K základní orientaci je ale "pravidlo převráceného ohniska" k nezaplacení!

Tento problém se obvykle vynoří za špatných světelných podmínek. Udržet expoziční čas v létě na pláži nebude problém (bude vycházet kolem 1/200 s a kratší), ale fotografovat v kostele bude problém. Budou totiž vycházet neudržitelné časy kolem 1/10 s. Pak oceníte stabilizátor obrazu či světelné objektivy.

Na dlouhé časy je náchylná i makrofotografie. Díky velmi krátké snímací vzdálenosti objektivy ztrácí svojí reálnou světelnost a časy potom vycházejí dlouhé - neudržitelné z ruky.


I když u tohoto obrázku byl čas (1/180 s) vzhledem k ohnisku (90 mm) bezpečný, tak fakt, že bylo fotografováno z rychle jedoucí a houpající se lodi, snímek rozhýbal. Snímek je tak sotva použitelný na internet, na obrazovku PC ani tisk již ne. Ohnisko 90 mm, čas 1/180 s, clona f/4.

Jak tomu předejít?
Pokud při nastaveném clonovém čísle a ISO vychází delší čas než ze své osobní praxe, víte, že pro aktuální ohnisko udržíte z ruky (vodítkem může být pravidlo převráceného ohniska po přepočtu), je třeba snížit clonové číslo či zvýšit ISO a tím expoziční čas zkrátit. Delší časy lze udržet jen pomocí podpěry (strom, zeď, koště), pomocí stabilizátoru obrazu nebo stativu.

Při práci se stativem nepodceňujte jeho tuhost! Stativ postavený na jehličí v lese je velmi vratký a citlivý na jakýkoliv pohyb (chůze kolem stativu) či závan větru, dokonce i na pouhé sklopení zrcátka DSLR. V tomto případě je dobré využít drátovou spoušť, nebo nastavit samospoušť na cca 8 vteřin a poodejít od stativu. Silný vítr je dokonce schopen rozkmitat a povalit i poměrně tuhý stativ stojící na skále! Viz náš článek o rozbitém objektivu, který byl zničen pádem stativu i s fotoaparát v silném větru!

E. Správné zaostření, ale objekt se pohybuje či chvěje, a tím vzniká jeho pohybová neostrost
Exponovat běžícího koně byť ze stativu expozičním časem 1 vteřina není dobrý nápad. Kůň bude rozmazán. Lépe na tom není ani krajina byť exponovaná ze stativu. Dlouhý expoziční čas (vteřiny) rozmaže plující mraky a chvějící se listy. Může to však být i záměr!


Tento snímek byl dobře zaostřen (viz tykadlo), ale rychle se pohybující dosedající motýl rozmazal sebe i květinu. Ani expoziční čas 1/250 s tak nestačil. Ohnisko 300 mm, čas 1/250 s, clona f/5.6.

Jak tomu předejít?
Expoziční čas je třeba nastavovat tak, aby respektoval rychlost či chvění pohybujících se objektů. Rychle tak přijdete na problémy - např. fotografie sportu vyžadují časy kolem 1/200 až 1/500 s a na tak krátké časy bývá málokdy dost světla. Zvyšováním ISO se zvyšuje šum, a tak jediným řešením jsou drahé světelné objektivy. Pomoci může i tzv. švenkování (panning) - sledování objektu v hledáčku fotoaparátu. Snižuje se tak relativní rychlost objektu.


Rychlý pohyb hlavou tohoto leguána ho rozmazal i přesto, že snímek je dobře zaostřen. Nemusí to být na závadu - ze snímku je jasné, že to byl pohyb. Ohnisko 150 mm, čas 1/125 s, clona f/4.5.

Mírná pohybová neostrost naznačující pohyb objektů někdy není na závadu. Dá jim dynamiku, rychlost, akci. Je jen třeba experimentovat se správnou délkou expozičního času. Záměrně velká pohybová neostrost pohybujících se objektů se často používá k zvláštním efektům. Časté je rozmazání vody v pohybu - snímky jsou potom jako z pohádky, velmi dlouhý čas (desítky vteřin) může vyklidit od pohybujících se lidí třeba náměstí či vytvořit velmi zajímavé efekty (světla jedoucích aut atp.).


Dlouhá expozice (zde 0.5 s) rozmazala tekoucí vodu a dala snímku netradiční, nedokumentační ráz. Ohnisko 19 mm, čas 0.5 s, clona f/22.

Vztah ostření k expozici
Pokud prostudujete příčiny nezaostřených snímků A-E, tak zjistíte, že universální obranou je krátký expoziční čas (eliminuje chyby D a E ) a současně vyšší clonové číslo (eliminuje chyby B, C často i A). Na oboje ale nebývá dost světla a zvyšovat ISO kvůli šumu moc nelze. Je to tak neustálý boj o správně nastavený trojúhelník expoziční hodnot ISO - čas - clona a to nejen ve vztahu ke správné expozici, ale i ve vztahu k ostrosti snímků, hloubce ostrosti a reálné možnosti dobře zaostřit!

Automatika nemá moc šanci, protože netuší vaší aktuální situaci (fotografování v pohybu či naopak, fotografování s podpěrou či stativem) a nezná ani pohyb fotografovaného objektu. Je proto nanejvýš rozumné používat poloautomatické režimy A (Av) či S (Tv), které vám dávají kontrolu nad situací a současně prostor automatice k reakci na měnící se světelné podmínky.

Z logiky věci je také mnohem obtížnější fotografovat s malou hloubkou ostrosti, a proto fotografovat s DSLR je těžší než s kompaktním fotoaparátem! Povedený snímek s přirozeně rozostřeným pozadím je však nenahraditelný a často tuto situaci nelze ani simulovat v počítači.

Test ostřícího systému
V poslední době se na internetu i mimo něj vede řada diskuzí na téma chybného ostření některých fotoaparátů. Podstata diskuzí je v tom, že podle některých uživatelů s některými objektivy ostří fotoaparáty systematicky mírně před nebo za správné místo (front/back focus). Jak si ověřit, zda váš fotoaparát je v pořádku?

Naštěstí je to poměrně jednoduché. Stačí si stáhnout zde (380 kB) nebo vyrobit testovací list a uspořádat test podle obrázku. Nemáte-li tiskárnu, stačí testovací list nakreslit i tužkou. V nouzi a v terénu (obchodě) postačí i časopis či noviny ležící na stole. Důležité však je, aby fotoaparát byl v úhlu cca 45° k testovacímu listu.


Uspořádání testu není těžké. Jde o to v úhlu cca 45° vyfotografovat testovací list, v nouzi i obyčejné noviny. Snadno se potom jakákoliv odchylka skutečného místa zaostření oproti místu kam mířil AF senzor odhalí.

U širokoúhlých ohnisek je obtížné test provést - list bude na snímku příliš malý. Nemá to ale ani velký praktický význam, protože jejich přirozeně velká hloubka ostrosti neumožní chyby odhalit. Smysl to tak má pro ohniska nad cca 40 mm. Při testech současně otevřete clonu na maximum, čímž snížíte hloubku ostrosti a chyby lépe vyniknou.


Hloubka ostrosti v praxi
V diskuzích se velmi často setkáváme s požadavkem na snímky s malou hloubkou ostrosti, lapidárně vyjádřeno - na snímky s rozmazaným pozadím. Lidem se takové snímky líbí a chtějí je umět. Současně jsou ale nejtěžší - nestačí být na správném místě ve správný čas a přesně stisknout spoušť, nestačí dokonce ani správně exponovat, je třeba k tomu ještě velmi přesně zaostřit a tím zvládnout hloubku ostrosti!


Hloubka ostrosti je výrazový prostředek. Umožní dát fotografiím zcela nový rozměr. Ohnisko 50 mm, clona f/1.8.

Základní úvaha - zvládnu to?
Z minulého dílu o hloubce ostrosti je zřejmé, že zejména u DSLR hloubka ostrosti dramaticky klesá s růstem ohniskové vzdálenosti a s otevíráním clony. Hloubka ostrosti tak může být i jen ± 25 cm (!) kolem 20 metrů vzdálené roviny zaostření (ohnisko 300 mm, clona f/2.8, CoC=0.02 mm). Přesnost zaostření ve vztahu k případnému pohybu objektu je tak extrémní.

Proto si vždy položte otázku - zvládnu to? Není hloubka ostrosti zbytečně malá, čímž snižuji výtěžnost svých snímků? Neudělá stejně dobrou službu i o něco vyšší hloubka ostrosti? A je na ní vzhledem k potřebě zaclonit dost světla?

Izolace objektu
Bez ohledu na obtížnost podobných snímků jsou snímky s extrémně rozostřeným pozadím velmi atraktivní. K jeho dosažení je třeba co nejdelší ohnisko a co nejvíce otevřená clona (malé clonové číslo). Rozostřené pozadí izoluje hlavní objekt od pozadí, nevzhledné a často rušivé pozadí likviduje a soustřeďuje na hlavní objekt pozornost diváka. Rozostřené pozadí, které tvoří barevně i tonálně ladící gradient, umocňuje snímek a dává mu atmosféru a náladu. To vše jsou výrazové prostředky, s kterými lze u malé hloubky ostrosti pracovat.

Jak se barevně a tonálně (jasově) projeví rozostřené pozadí na finálním snímku není vidět pouhým okem - to takovou schopnost nemá - ale je to vidět v hledáčku. A právě výběr vhodného pozadí bývá klíčový a těžký. Obecně se dá říci, že pozadí by mělo s hlavním objektem vhodně kontrastovat - tmavý objekt lépe vynikne na světlém pozadí a naopak, barvy pozadí lze ladit do doplňkových barev atp.


Vhodné barevné a tonální ladění pozadí je klíčové pro fotografie s malou hloubkou ostrosti. Na skutečném obsahu pozadí většinou moc nezáleží. Ohnisko 70 mm, čas 1/500 s, clona f/2.8.

Protože barvu a tonalitu pozadí často nemůžeme ovlivnit, řada zejména makrofotografů si s sebou nosí barevné listy papíru, kterými pozadí pomáhá. Tam, kde si nelze pomoct barevnými papíry, látkou atp. nezbývá, než pozadí určovat volbou stanoviště.


Pouhou změnou stanoviště lze dramaticky měnit pozadí. Pozadí, které je málo rozostřené, flekaté, tonálně, tvarově či barevně nevhodné může snímek i znehodnotit.  Ohnisko 200 mm, čas 1/200 s, clona f/2.8.

Je-li pozadí silně tonálně roztříštěné (lesknoucí se listy stromů, skály, moře), pozadí byť silně rozostřené se promění v nehezké často osmiúhelníkové fleky. Je to dáno jednak nevhodným pozadím ale i špatným objektivem, který má nevyhovující bokeh - viz seriál o objektivech. Nejhezčí bokeh mívají objektivy s pevným ohniskem.


Silně roztříštěné a lesknoucí se pozadí vytvoří často po rozostření fleky, často osmiúhelníkového vzhledu. Ohnisko 170 mm, čas 1/250 s, clona f/9.5.

Je-li rozostřené pozadí silně přesvícené, bude na výsledném snímku pravděpodobně přeexponované. To samo o sobě nemusí být na závadu, problém ale je barevná vada objektivu projevující se na okrajích zaostřeného hlavního objektu a tzv. blooming - prorůstání silně přesvícených pixelů pozadí do pixelů vykreslujících hlavní objekt. Silně přeexponované pozadí také často způsobuje vnitřní reflexe v objektivu a tím značnou ztrátu kontrastu a kvality kresby. V protisvětle bude také velmi těžké zaostřit.


Snímek je zaostřen dobře (viz dolní pravá část snímku), ale při velmi světlém pozadí a s malou hloubkou ostrosti (tudíž otevřenou clonou) má většina objektivů potíže s kresbou. Snímky potom budou mdlé, mléčné, bez brilantní kresby.  Ohnisko 200 mm, čas 1/2 000 s, clona f/2.8.

Rozostření pozadí v PC
Úvaha je celkem logická - neriskovat malou hloubku ostrosti na scéně a pozadí rozostřit až dodatečně v PC. K rozostření se používá nejčastěji filtr Gaussovské rozostření (Gaussian Blur). Ten je ale třeba aplikovat jen na pozadí, a tak je nutné hlavní objekt separovat. Separace je velký problém stejně jako potřeba různého rozostření předmětů v různých vzdálenostech. Aby fotografie mohla být se ctí použita např. na formát A5, tak podle vaší zručnosti a znalosti editoru je to práce na desítky minut až hodiny na každý snímek. Zkušené oko však obvykle tento trik stejně odhalí. Optická hloubka ostrosti je tak nenahraditelná, ta umělá z PC se hodí pro nenáročné snímky, na záchranu snímků s nepovedenou hloubkou ostrosti a tam, "kde to opravdu nešlo".


Uměle rozostřit pozadí v PC vyžaduje separovaný objekt (vlevo). Pozadí se potom uměle rozostřuje nejsnáze pokud součástí snímku není podložka, na které postava stojí. Na podložce je obvykle potřeba řešit i stíny.

Práce s obrazovými plány (Layers)
K úvahám nad hloubkou ostrosti pomáhá představa tzv. obrazových plánů (Layers). Složitý název pro jednoduchou věc - obrazové plány jsou jednotlivé důležité objekty fotografie v různých vzdálenostech. Fotografie tak mívá obvykle dva či tři plány - popředí, často chybějící střední plán a pozadí.


Obrazové plány není třeba přeceňovat, snáze se u nich ale provádějí úvahy o hloubce ostrosti a kompozici.

Protože fotografie je vždy jen dvourozměrná, tak obrazové plány a jejich oddělení pomáhá zachovat iluzi třetího rozměru - prostoru a hloubky. Obrazové plány lze oddělit tonálně (jasem), barevně či hloubkou ostrosti. Který obrazový plán je ten nejdůležitější tedy 100% ostrý, jak moc a zda vůbec rozostřit jednotlivé plány, to je potom hlavní úkol řízené hloubky ostrosti.

Strategie vše ostré
U snímků krajin, architektury, interiérů atp. je užitečné udržovat celý snímek ostrý. I tyto snímky mají obvykle své obrazové plány, avšak je vhodné udržet je všechny uvnitř hloubky ostrosti. Protože obrazové plány jsou často hodně vzdálené, nezbude než na tato témata aplikovat hyperfokální ostření. Hyperfokální ostření vyžaduje hodně clonit, tím se však prodlužuje expoziční čas a to je prostý důvod proč např. nároční krajináři s sebou tahají stativy.


Maximální hloubka ostrosti se dosáhne pomocí techniky hyperfokálního ostření. To vyžaduje vysoká clonová čísla, a proto vycházejí dlouhé expoziční časy. Ohnisko 19 mm, čas 1/80 s, clona f/8, z ruky.

Závěr
Expozice, zaostření, pohybový management a jejich vzájemná vazba. To je hlavní klíč ke správně ostrým fotografiím. Strategie při práci v klidu (krajina, makro, květiny, aranžované portréty atd.) se bude významně lišit od strategie při reportáži. A i když opět moderní auto focus systémy udělaly značný pokrok, nejsou schopné vzít v úvahu celou realitu a často se tak mýlí.

A proto když uděláte neostrou fotku, nepodezírejte ihned auto focus, objektiv či fotoaparát. Ani snímek hned nemažte. Zamyslete se v klidu nad tím, proč je snímek rozostřený a jaký druh chyby A-E za nepovedeným snímkem stojí. Hodně k tomu pomáhá i EXIF, kde obvykle použité ohnisko i expoziční hodnoty najdete. Postupným rozborem neostrých snímků se lze naučit předvídat jednotlivé situace a nebezpečí neostrých snímků z nich hrozící. Bývá to však natolik individuální (charakter snímků, druh focení, udržitelný čas z ruky atp.), že zcela mechanický návod neexistuje. Jen poznání příčin a jejich eliminace.

Tématické zařazení:

 » Praxe  

 » Praxe  » Základní postupy  

 

 

 

 

Přihlášení k mému účtu

Uživatelské jméno:

Heslo: