Fotky už dneska nikdo nechce - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Odběr fotomagazínu

Fotografický magazín "iZIN IDIF" každý týden ve Vašem e-mailu.
Co nového ve světě fotografie!

 

Zadejte Vaši e-mailovou adresu:

Kamarád fotí rád?

Přihlas ho k odběru fotomagazínu!

 

Zadejte e-mailovou adresu kamaráda:



Novinky

Fotky už dneska nikdo nechce

20. ledna 2006, 00.00 | Ačkoli Karlu Cudlínovi bude letos šestačtyřicet, je v jeho vizáži stále něco klukovského. A protože, jak říká, kontakty lépe navazují mladí lidé, je možná právě tohle jeden z důvodů, proč mu své dveře otevírají neznámí lidé – na Žižkově, ale i třeba v Mongolsku, na Ukrajině nebo v Izraeli. Jeho snímky o nich pak vyprávějí, laskavě a s humorem. Fotograf, který v soutěži Czech Press Photo od roku 1996 nasbíral šestnáct cen, a jehož díla jsou zastoupena i v londýnském Victoria Albert Museum, bude hostem klubového setkání IDIFu 25. ledna.

Býval jste jako fotograf zaměstnán v různých periodikách, například v časopise Mladý svět, pak jste však zjistil, že pevný pracovní poměr není to, co vám vyhovuje. Považujete i dnes stav „volná noha“ za lepší než být zaměstnancem?

To je těžký. Oboje má svoje výhody a nevýhody. V periodikách, které teď existujou, bych začínat nechtěl. Taky oni by z toho asi nebyli nadšení. Kdyby se ale rozjížděl nějaký úplně nový projekt, jako byl v devadesátých letech třeba Prostor, tak by to bylo určitě zajímavé být u zrodu. Což byl tehdy Pavel Štecha, který si mohl vybrat lidi a tak. Oboje má svoje výhody a svoje nevýhody. Na té volné noze jste relativně svobodná, že si můžete ten čas jakoby víc organizovat, ale vždycky se za to nějakým způsobem platí. Třeba tím, že musíte najít práci a umět ji prodat. Sehnat a prodat práci je možná někdy daleko těžší než ji udělat. Samozřejmě vůbec neplatí, že se slušná práce prodává sama, a zvlášť v těchto oborech, kde ti lidé jsou, myslím, velmi nahraditelní.

Věnujete se sociálnímu dokumentu, vaše snímky jsou navíc výtvarně velmi vytříbené. Čím vás zaujali lidé, které nejčastěji zpodobňujete – Romové na Žižkově, obyvatelé ukrajinského venkova, Židé v evropských diasporách i v Izraeli?

Nikdy jsem nechtěl být nějaký úplně sociální fotograf. Je to ale dáno tím, že jsem vyrůstal na Žižkově. Tam jsem se úplně náhodou dostal do té komunity Romů. Což bylo pro mě zajímavé, vědět, že někde v mé blízkosti existuje komunita lidí, s nimiž jsme si v mnoha věcech podobní a v mnoha věcech také rozdílní. V případě Ukrajiny to byl odchod sovětských vojsk z Československa, pak jsme jeli s kamarádem Vojtou Dukátem někam na Ukrajinu a říkali jsme si: tady je to velmi pěkný, a stálo by za to tady něco fotografovat. Takhle: můj obraz není žádná pravdivá zpráva o stavu Ukrajiny, to je jenom takový malý výsek. Spíš mi jde o ty situace obecně než o podávání zprávy. V tomto prostředí, já nechci říct rovnou na okraji společnosti, ale budiž, se tyto věci najdou daleko spíš než ve střední nebo vyšší třídě. Tam je otázka i navázání kontaktu.

Je navazování kontaktů obtížné?

Někdy to jde samo. Jednodušší je navázat kontakt s obyčejným člověkem. Asi se spíš s někým seznámíte na venkově než na ulici v New Yorku. Tam je ta pravděpodobnost, když každý má svoje problémy, daleko menší. Když mi bylo dvaadvacet a fotil jsem maturitní plesy, tak mně to bylo blízký, protože to byla v podstatě moje generace. Dneska by to šlo asi daleko tíž. Když je člověk mladší, tak je to daleko jednodušší, protože to nevypadá tak vážně. Když začne starej člověk chodit někde s fotoaparátem, tak z toho musí něco být, musí se tím živit, musí na tom vydělávat. Je někdy těžký vysvětlovat, že to tak je, ale i není.

Ale ti lidé si vás jinak pustí docela blízko ...

To je ale vždycky za nějakou delší dobu. Shodou okolností teď například fotím nějaký dělníky pro jeden podnik, a to samozřejmě napoprvé neuděláte nic. Ale když se s těmi lidmi začnete bavit, případně jim přinesete fotky, tak spíš pochopí, že jim nechcete ublížit, a že nejste špión, který je chce vyfotit, že si momentálně zapomněli vzít ochrannou helmu nebo ochranný rukavice, aby jim za to někdo strhnul část platu. Tak vznikne třeba nějaká normální komunikace. Taky nemusí, spíš mám ale zkušenosti, že jo. Vždycky je to ale časově náročný.

Myslím, že k lidem na Ukrajině, které fotografujete, jste se dostal hodně blízko.

My jsme tam hodně jezdili s Vojtou Dukátem. Vojta Dukát má natočeny desítky perfektních hodin na videu. Nikdy jsme s tím neměli žádný problém. Ti lidi sami se naopak chtěli přátelit. S lidmi na vesnici mám zkušenost, že jsou velmi dobrosrdeční, bezelstní a milí. Když se seznámíte s učitelem nebo místním popem, tak se ty věci nabalujou. Když vás totiž někdo náhodou vidí s místním popem, tak se vám otevřou různě dveře. Protože, když vás k sobě domů pozval farář, znamená to, že požíváte jakési vážnosti. Nebo vám někdo řekne: já mám známého v té a té komunitě, třeba židovské, tak až tam pojedeš, tak ho pozdravuj, jestli si na mě vzpomene. A vy ho pozdravujete. Když nespěcháte, tak se tím ten okruh věcí a lidí začne na sebe nabalovat trošku jako sněhová koule.

Dostat se mezi lidi na Ukrajině je ale zase jistě snazší než do židovské diaspory, která je a priori nedůvěřivá ...

Asi jo, ale zase to funguje na základě nějakého doporučení nebo kontaktu. Jeden kontakt vám pak třeba otevře další, protože ti lidi se mezi sebou znají.

A proč tíhnete právě k Ukrajině a k Izraeli?

Izrael je pěkná země, a vždycky jsem tam chtěl jet. Asi v devadesátém pátém jsem tam byl poprvé s Viktorem Stojlovem (majitelem nakladatelství Torst – pozn. red.) a říkal jsem si, že je to velmi zajímavé po všech stránkách, takže bych sem chtěl přijet znovu a fotit. Tak se zase nabalovaly nějaké kontakty, a když jsem tam byl asi potřetí nebo počtvrté, tak vznikla knížečka s panem Jindřichem Marcem, který tam fotil před padesáti lety. Rád bych se tam teď jel podívat na volby. Často se snažím spojit návštěvy s nějakou konkrétní akcí, která mi zabere třeba den nebo dva. Na Ukrajinu je dobře jet na velikonoce, na vánoce, na nějaký svátek, náboženskou pouť.

Nemáte v Izraeli strach z teroristických útoků?

To má, myslím si, každej. To, že vybouchnete, je ale tak málo pravděpodobné ... Pak byste musela mít strach i třeba v Londýně, v Americe, i tady. Ale neříkám, že nemám blbý pocity, zvláště když jedete v autobuse a něco den před tím bouchne, ta atmosféra je taková zahuštěnější a všude jsou nějaké kontroly. Samozřejmě, že lidi se po sobě dívají, jestli někdo nemá v létě nějaký kabát, jestli mu něco nekouká pod košilí. Ale že bych tam kvůli tomu nejel, to ne. Samozřejmě nejsem ani vybaven, když k něčemu dojde. To se týká spíš nějakého pouličního násilí. Nejblbější je dostat se někam doprostřed mezi vojáky a ty demonstranty, kteří házejí koktejly. Dvakrát jsem něco takového viděl a spíš jsem se držel někde vzadu. Ale do těchto věcí se vůbec nemusíte dostat, když nechcete. To se nestrhne, to musíte naopak vyhledávat. Do demonstrace se většinou nedostanete náhodou, to se podařilo jenom Chaplinovi v nějakém filmu. Navíc ty atentáty – za poslední půlrok je relativní klid. Jestli je to zdí nebo jakousi snahou o příměří, nevím.

Jaký je názor vašich známých v Izraeli na další existenci jejich státu uprostřed agresivního islámu?

Věří, že Izrael bude fungovat dál, a že ten palestinsko-izraelský konflikt se bude velmi postupně řešit. Což je otázka státu, v jakých hranicích bude fungovat, a podobně. Samozřejmě to řešení konfliktu vidí lidé různě podle toho, v jakém politickém spektru se pohybují. Na to asi nemají všichni jednotný názor. Lidi, které znám já, jsou takzvaně nalevo, to znamená, že jsou spíš pro nějaké relativně rychlé mírové řešení, palestinský stát. Voják, který má ale jiné zkušenosti, může zastávat jiný názor. Samozřejmě už není to nadšení jako v padesátých letech, kdy byly kibucy a zakládání státu, to už je asi pasé. Ale národní uvědomění funguje a samozřejmě je tu víra v mírovou budoucnost.

Zajímá dnes, v době, preferující akčnost a násilí, vůbec ještě někoho laskavá humanistická fotografie?

Určitě to není nic novátorského. Zlatá doba fotožurnalistiky z padesátých, šedesátých let je dávno pryč, a ta se asi nikdy úplně nevrátí. Je to otázka menšinová. Nikdy nebude mít dopad jako nějaká zpravodajská fotografie, protože se jí bude zabývat poměrně malé množství lidí. Ale myslím, že přežije a bude fungovat, protože každá generace se bude dívat a interpretovat svět podle svého.

Jste jedním z oficiálních fotografů bývalého prezidenta Václava Havla. Jaký byl a jaká to byla pro vás doba?

S prezidentem Havlem jsem měl možnost pracovat díky Tomki Němcovi a Pavlovi Štechovi na jejich doporučení od roku 1997. Nás se včetně Tomkiho střídalo asi čtyři nebo pět lidí. Zkušenost to byla samozřejmě zajímavá. Já jsem dělal jednak na barvu nějakou oficiální dokumentaci a snažil jsem se občas fotit něco pro sebe černobíle – nějaké věci méně oficiózní. Ta práce byla zajímavá samozřejmě také kvůli tomu, kam se člověk mohl podívat. Podíval jsem se jednou do Ameriky, a také tam, kam se asi nikdy nepodívám: po východní Evropě, což jsem chtěl, třeba do Černobylu. Myslím, že Václav Havel byl jediný prezident, který tam jel. Co se fotek týká, tak ty oficiózní nejsou úplně jednoduché, je to jakési řemeslo. Vím, že to je i pro toho státníka velmi únavné, když na něj celý den bleskají a má se pořád usmívat. Někdo to snáší lépe, ale myslím, že daleko víc si tu záři reflektorů užívá současný prezident než Havel, který je skromnější a nemiluje okázalosti.

Máte prý kladný vztah k digitální fotografické technice?

Já myslím, že na ni postupně přecházejí skoro všichni. Teď žiju v takové schizofrenii, že část věcí dělám klasicky a část digitálně, což způsobuje jisté komplikace. Zatím jsem se nerozhodl definitivně přejít na digitál. Nedávno jsem ale potkal Honzu Šibíka, který říkal že s klasikou právě skončil. Fotky v podstatě nikdo nechce, všichni zákazníci chtějí cédéčka. Zajímavé bylo, že letos poprvé na World Press Photu už nechtěli fotky, ale jenom CD s tím, že pakliže někdo není schopný vyrobit to cédéčko, pak budou fotky akceptovány. To je ale asi případ někoho, kdo opravdu nemá na skener. Vlastně se s tím už nepočítá. Málokdo tušil, že ten vývoj půjde tak rychle. A že ty věci se velmi zdokonalí a masově se rozšíří.

A cena půjde rychle dolů ...

Ano. Když si vzpomenu, jak před deseti lety někdo nabízel první digitály skoro za půl miliónu, ale bylo to pomalý a vůbec se s tím vlastně nedalo pracovat. To je jako počítačová technika. Má to samozřejmě jiné nároky, ale stává se, že místo temné komory trávíte čím dál víc času u počítače. Myslím si, že bude ještě nějakou dobu, možná napořád, existovat klasická fotografie, ale stane se možná velmi exkluzivní záležitostí. To znamená: kolik budou stát filmy, kolik papíry a veškeré věci kolem. Protože bude čím dál míň zákazníků, někdo to bude vyrábět, ale ceny půjdou nahoru. Digitál má svoje výhody i nevýhody. Výhody v té okamžité možnosti kontroly, která ale svádí k tomu, že se nesoustředíte na to, co fotíte, protože všichni koukají do toho displeje. Určitě je to ale ekologické, žádná chemie. Sice přijde o práci hodně lidí, kteří pracují ve fotografickém průmyslu, ale na druhou stranu žádné stříbro, žádná voda. To jsou fantastické věci, kromě rychlosti přenosu dat, úspory místa a tak dále. Ty fotky mají jednu nevýhodu, že existují a neexistují. Pakliže nepracujete na nějakém zkalibrovaném monitoru, ale uděláte fotky a nějak je barevně upravíte a někdo si je otevře na laptopu, tak to vypadá úplně jinak. Nemá to tu fajnovou strukturu, ale všechno se myslím časem vyřeší. To je i otázka tisků, jak budou fungovat, a ty už dneska fungujou velice pěkně, už to není jenom ten ošklivý tisk. Myslím, že tomu patří budoucnost.

Zaregistroval jste, že firma Nikon v minulých dnech ukončila výrobu klasických fotoaparátů?

Tak to už asi nikdo nekupoval. Myslím, že takhle jedna továrna od druhé přestanou vyrábět klasické fotoaparáty. Jako už přestaly vyrábět Kodak a Agfa papíry. Má to sestupnou tendenci. Někteří výrobci to předpokládali, například Kodak zastavil před deseti lety jakýkoli vývoj materiálu, protože předpokládal, že je zbytečné investovat do vývoje nových filmů. A teď se ukázalo, že to tak v podstatě je. Valná většina firem končí, říká se že i Leica. Nevím, jestli se kvůli tomu má zrovna plakat. Změnilo se to a je zajímavé, že velmi rychle.

Čím tedy fotografujete?

Začínal jsem Praktikou a Praktisixem, což byl takový starší Pentacon six, dávno potom jsme na škole fotili nějakými středními formáty, velkým formátem, někdy od dvaceti jsem měl první Praktiku, pak Nicormata, a potom Nikony, a k tomu koncem osmdesátých let většinou starý Leicy. Doposud jsem fotografoval Nikony a Leicami, což ještě praktikuji, a vzhledem k tomu, že mám nějaké vybavení k Nikonu, hlavně objektivy, tak jsem si koupil Nikon D 70. Časem bych možná uvažoval koupit Nikon D 200, který by měl být zase o kousek lepší. Ty věci ale strašně rychle stárnou. Před dvaceti, třiceti lety se F 1 dělala na patnáct let a lidé s tím profesionálně fotili dvacet let, a když se něco inovovalo, tak minimálně. V posledních letech je to jako s computery – za půl roku je to zastaralé.

Existuje nějaký fotograf, jehož tvorba by vám byla blízká?

Ano, a je to i věc přátelská: Vojta Dukát, jehož tady moc lidí nezná. V osmdesátých letech přestal fotit a začal točit. Strávil jsem s ním hodně času, často jsme spolu jezdili na Ukrajinu, a jeho fotek si vážím. Když jsem je poprvé viděl v osmdesátých letech, tak jsem z nich byl naprosto unešen. Líbí se mi fotky od Koudelky a Markéty Luskačové, pakliže mluvím o Češích z té generace, která je nade mnou. Ještě bych jmenoval Koláře a hodně fotek má i Pavel Dias. Z mé generace se třeba skoro pětadvacet let kamarádíme s Tomki Němcem, který má spoustu pěkných fotek, hlavně Havla, ale i jiné. Honza Reich má taky pěkný fotky.

Co nyní plánujete?

Teď bych měl začít postupně dávat dohromady věci, týkající se grantu primátora Kultura v Praze. Kromě klasické kultury bych do toho chtěl zahrnout i věci kolem předvolební kampaně. Průběžně na tom pracuji, ale měl bych se tomu asi věnovat intenzivněji, to je první věc. Pak mám mít v prosinci v jedné galerii v Praze výstavku a k tomu bych chtěl zkusit něco jiného. Začal jsem třeba teď občas fotit šest krát šest na klasický film, tak uvidíme, co z toho bude. Letos bych se chtěl taky určitě podívat na Kavkaz, buď do Gruzie nebo Ázerbajdžánu, možná i do Izraele. Nejdůležitější je teď pro mě ale otázka toho grantu. To téma, které jsem si sám vybral, je široké, což je na druhou stranu dobré, ale na druhou stranu mám strach, aby se to nerozplizlo. Člověk se nakonec bude stejně muset zkoncentrovat na jednu věc. A já to celé beru jako výzvu.

Tématické zařazení:

 » Ostatní  » FotoReport  

 » Ostatní  » FotoTechnika  

 » Novinky  » Reportáže  

 » Novinky  

Diskuse k článku

 

Vložit nový příspěvek   Sbalit příspěvky

 

Rozhovor s Karlem Cudlínem

Autor: Jiří Heller Muž

Založeno: 20.01.2006, 17:31
Odpovědí: 0

Velmi dobrý rozhovor, blahopřeji ke zprostředkování názorů skvělého fotografa.

Odpovědět na příspěvek

Jen tak dál

Autor: Elder Statesman Muž

Založeno: 20.01.2006, 21:12
Odpovědí: 0

Děkuji za rozhovor a přimlouvám se o další, také by potěšily články o historii a vývoji fotografie, nejenom testy techniky.

Odpovědět na příspěvek

 

 

Vložit nový příspěvek

Jméno:

Pohlaví:

,

E-mail:

Předmět:

Příspěvek:

 

Kontrola:

Do spodního pole opište z obrázku 5 znaků:

Kód pro ověření

 

 

 

 

 

Přihlášení k mému účtu

Uživatelské jméno:

Heslo: