Pavel Scheufler: Fotografii mám příliš rád, než abych se jí živil - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Odběr fotomagazínu

Fotografický magazín "iZIN IDIF" každý týden ve Vašem e-mailu.
Co nového ve světě fotografie!

 

Zadejte Vaši e-mailovou adresu:

Kamarád fotí rád?

Přihlas ho k odběru fotomagazínu!

 

Zadejte e-mailovou adresu kamaráda:

Soutěž

Sponzorem soutěže je:

Saal Digital

 

Jaký největší formát fotoknihy v řadě Professional Line ve formátu na šířku lze ve standardní nabídce Saal Digital Fotoservice objednat? Nápověda: Logo sponzora soutěže

V dnešní soutěži hrajeme o:



Novinky

Pavel Scheufler: Fotografii mám příliš rád, než abych se jí živil

25. června 2008, 00.00 | Jméno historika fotografie a publicisty Pavla Scheuflera (*1950) dávno překročilo hranice fotografického oboru. Má lví podíl na popularizaci začátků české fotografie i na tom, že jména jako Jan Langhans či Jindřich Eckert pronikla do obecného povědomí a stala se součástí českého rodinného stříbra. Pavel Scheufler „v civilu“ rozhodně nepůsobí jako učenec ze zaprášených archivů; dokáže o své práci vyprávět vážně i s humorem, ale vždy tak, že mu nasloucháte se zatajeným dechem. Přijďte se přesvědčit dnes večer do IDIFu.

Proč jste se začal věnovat právě historii fotografie? Můj dědeček měl sbírku fotografií. Byl především milovník Prahy, a ač česky ani pořádně neuměl, byl velkým vlastencem. K zájmu o fotografii mě prvotně přivedla právě tato dědečkova sbírka. S dědečkem jsem také udělal své první fotografie, a to na skleněné desky. Bylo mi tehdy sedm let a vyfotografoval jsem parní lokomotivu na nádraží v Bubenči. Fotografoval i můj otec, ovšem pouze běžným způsobem – rodinu, ale i výzkumy, protože byl etnograf. Zabýval se například voroplavbou a prováděl také začátkem šedesátých let výzkumy u rumunských Čechů, kam je dnes „móda“ jezdit. Důvodem mého zájmu o historii fotografie byl zájem o každodennost, všednost, tedy to, co skutečně utváří dějiny. Zajímaly mě třeba dějiny toho, co lidé jedí, pijí, historie zábavných společností, dějiny morálky, sexu... A jednou z těch oblastí je i fotografování jako rozšířená záliba. Navíc tu existovala mezera na trhu; o dějiny fotografie se sice zajímali historici umění, ale nikoli jako historici fotografie. A posledním důvodem je, že jsem chtěl posvětit památku prvních fotografů, aby se stali všeobecně známými. To je přece absurdní, že tady nejsou ulice pojmenované po fotografech! Přitom to byli lidé, kteří byli někdy výraznými osobnostmi a nechali za sebou skvělé dílo, fotografie dokumentační, ale i hodnotné po výtvarné stránce.

Leckdo si může říci: co slavného asi tak vykonal nějaký starý fotograf? Vždyť jen celý den seděl ve svém ateliéru! Ale kdeže! Třeba Jindřich Eckert, to byla velice významná osobnost a jeho vlastenecká role byla mimořádná. S oblibou říkám, že žádný český fotograf neměl takový pohřeb jako Eckert. V pohřebním průvodu šel pražský primátor s náměstky, policejní ředitel, zástupce místodržitele, prezident zemského soudu, vrchní ředitel Zemské banky, ředitel České spořitelny, ředitel konzervatoře, ředitelé Ringhofferovy továrny a Rustonky, řada šlechticů… Umíte si něco takového představit dnes? To není jen jinou dobou… I tehdy to byla obrovská pocta muži, který se pohyboval mezi Čechy a Němci, katolíky a protestanty. Další úžasná postava je Rudolf Bruner-Dvořák! Je dobře, že se o těchto lidech více ví, možná hlavně díky mým knihám.

Máte na mysli Rudolfa Brunera-Dvořáka, který doprovázel arcivévodu Františka Ferdinanda do Sarajeva v osudném roce 1914? Do Sarajeva s Ferdinandem jel Rudolfův mladší bratr Jaroslav, on tam tehdy pořídil všechny ty známé snímky.

Vztah mezi arcivévodou a jeho dvorním fotografem byly tématem jedné vaší přednášky, kterou jste měl na Konopišti, tedy přímo v bývalém sídle Františka Ferdinanda d´Este. Jaký vlastně byl jako zaměstnavatel? Myslím, že jejich vztah byl sice vztahem aristokrata a poddaného, ale jestliže si arcivévoda přál, aby Rudolf Bruner-Dvořák fotografoval v šestinedělí dceru, jeho prvé dítě, na kterou byl František Ferdinand nesmírně pyšný, tak to ukazuje, že mezi nimi byla větší důvěra. Máme záběry, kdy se Bruner-Dvořák vyskytuje poblíž manželky Ferdinanda, prochází se po parku – to jsou vyloženě intimní momentky. Arcivévodkyně Žofie také zvěčnila Brunera-Dvořáka, jak fotografuje – ten snímek znám z Konopiště. Je možné, že jí nějaké rady dával, ale myslím si, že ona si stejně fotila po svém (úsměv). Jsem vůbec toho názoru, že legenda je vůči Ferdinandovi poněkud nespravedlivá.

Nezanechává váš zájem o historii stopu ve vašem životě například v tom, že byste byl monarchista? V zásadě ano. Nikdy bych se ale po této stránce politicky neangažoval, stejně jako jsem tak nečinil dříve. Věřím, že tento systém a řád, který by vycházel z monarchistického pojetí, by byl v této pozoruhodné ateistické zemi s lidem, jehož nejčtenějším deníkem je Blesk, velmi zajímavý. Máme sice ministra, Karla Schwarzenberga, kterého všichni obdivují, a to včetně mě, ale neumím si představit, že tento národ by dopustil, aby stál v čele země.

Vraťme se zase k fotografii. Kdy jste si pořídil první fotoaparát? Až v roce 1969, a byla to Practica Super TL.

Snil jste někdy o tom, že se stanete fotografem? Chtěl jsem se stát spisovatelem, to byla moje meta. To se mi ale nepodařilo, protože nejsem brán jako spisovatel, spíše jako publicista – i když jsem vydal 37 knih o fotografii a fotografech.

Opravdu nikdy jste netoužil přejít na druhou stranu – mezi fotografy, kteří jsou většinou více vidět než ti, kdo o nich píší? Nepovažuji se za fotografa, jsem pouze fotografující. To je podstatný rozdíl, protože jsem se fotografováním nikdy neživil. S oblibou říkám, že fotografii mám příliš rád, než abych se jí živil (úsměv). Také učím na vysoké škole, znám mnoho fotografů a mám k nim hlubokou úctu, protože oni jsou těmi kameny, z nichž se skládá pyramida fotografie v českých zemích. To je také důvod, proč jsem se rozhodl psát o starých fotografech. Nechtěl jsem, aby jejich jména a práce upadly v zapomnění. Lidé jako Eckert, ale koneckonců i Langhans, Bruner-Dvořák, Josef Binko či František Krátký byli fotografové, o nichž do nedávné doby prakticky nikdo nevěděl. Tím, že jsem se řadu let věnoval pátrání po jejich životních osudech, hledáním jejich pozůstalostí, jsem o nich mohl napsat monografii a splatil jim tak dluh, který vůči nim máme.

Jako historik určitě máte blízko k starým technologiím. Nepřipadá vám tedy třeba digitální fotografie jako zrada na starých poctivých fotografických technikách? To určitě ne.Je třeba zdůraznit, že digitální fotografie je také fotografie, jenom způsob záznamu je jiný, odpovídající technologickému vývoji.

Digitalizace je podle vás ideální pro konzervaci obrazové hodnoty starých snímků. Co vás k ní přivedlo? Mám rád perfektní techniku, alespoň ve fotografii. Jiné oblasti techniky mě zase tolik nezajímají a neorientuji se v nich. Měl jsem strach o osud fotografického dědictví, protože jsem viděl, že staré fotografie velice rychle odcházejí. Kdyby se tedy do nul a jedniček převedla stávající kvalita fotografií, daly by se potom bez ztráty kvality jakkoli kopírovat. Vystavovat by se mohly digitálně vytvořené faksimile, nebo samozřejmě i faksimile vytvořené historickou fototechnikou. Takto jsem tehdy uvažoval. Dneska už vím, že je všechno daleko složitější. Třeba u historické fotografie, která je v jedné části snímku poničená, je dalších devadesát osm procent snímku v pořádku. Když je narušený digitální soubor, může se stát, že se obrázek nepodaří otevřít vůbec. Ale pořád si myslím, že velmi kvalitní digitalizace historických fotografií má obrovskou cenu a je to cesta, jak je zachránit.

Stál jste u zrodu několika zajímavých a úspěšných projektů, které na tomto poli vznikly... Ano, mimo jiné projekt Digitálního muzea fotografie, který byl myslím v evropském měřítku na tehdejší dobu mimořádný. Nechci, aby to znělo nabubřele, ale možná jsem byl vskutku první, kdo se u nás zabýval digitálním zpracováním fotografií s výtvarným nábojem a kdo v tomto směru digitalizoval staré fotografie. Digitalizace obrazu je samozřejmě mnohem staršího data, ale výstava v roce 1989, kde byly i digitálně zpracované fotografie, byla tehdy u nás jedinečná. Vznikl k ní také katalog s předmluvou profesora Jána Šmoka, který jasnozřivě pochopil o co jde. Je skoro až pikantní, že si jí velcí čeští publicisté, kteří píší o fotografii, z tohoto hlediska nevšimli a nezaznamenali, že je to něco zcela nového..

Obecně mám dojem, že se dnes lidé o historii příliš nezajímají. Není snaha oživovat historii fotografie planá? Bude vůbec komu ji předat? Určitě, v tomto ohledu nejsem pesimista. Z pedagogické praxe vím, že někteří mladí lidé o historii mají zájem. Faktem ale je, že v téhle době, která přeje stálému směřování vpřed a neohlížení se nazpět, je zájem o minulost obecně menší. I když je tady spousta oblastí, které jsou spojeny s romantikou, počínaje historickými zbraněmi a konče různými retrospektivami. Za minulého režimu se do historie unikalo, kdežto dnes se zdůrazňuje dynamičnost, rychlost. Také máme méně času a víc se spěchá. A těká. Rychlost nepřeje zastavení a usebrání. Také je zajímavé, jak málo lidí se věnuje staré fotografii z doby c. a k. mocnářství. Není to atraktivní, staré fotografie nejsou obchodovatelné. Tradičně se věnuje pozornost spíše meziválečné fotografii.

Kdysi jste toužil vyvolat kvalitní diskusi o nejstarší historii fotografie v českých zemích. Podařilo se to? Myslím, že ano. Je mnohem více lidí, kteří se kvalifikovaně zabývají dějinami fotografie. Práci některých vskutku obdivuji. A také to, co se děje zejména mimo největší města, je velice slibné. Nacházejí se a opečovávají velice zajímavé fondy. Za všechny jmenuji památník Seidelů v Českém Krumlově. Na fotografické dědictví se v současnosti již pohlíží mnohem vybraněji, šetrněji. Organizují se semináře, workshopy historických fotografických technik, digitalizují se staré fondy. Věnuje se mnohem větší pozornost uložení fotografií, to se za posledních deset let hodně změnilo. Fotografickým fondům, které zejména za minulého systému byly dlouho na chvostě zájmu, se dnes všeobecně věnuje mnohem větší pozornost. Je to pro mě uspokojení.Na druhou stranu pociťuji občas jisté rozčarování, že mě obor, jemuž rozumím, neuživí. Mé www stránky, které už tři roky sám udržuji s velkou energií i financemi a které jsou výrazem snahy poskytnout co nejkomplexnější informaci o fotografii u nás do roku 1918, nějakého obecnějšího společenského uznání nedosáhly.

Co to vůbec bylo za lidi, kteří před sto a více lety fotografovali? Z jakých sociálních vrstev pocházeli? V devatenáctém století byla fotografie především živnost, zájmových fotografů bylo relativně malé množství, a to byli většinou lidé, kteří měli pro svůj koníček finanční prostředky. Proto také najdeme hodně fotografů třeba mezi šlechtici. Ale lidé posedlí fotografováním se rekrutovali také z vědeckých kruhů a vědci rozhodně většinou nepatřili mezi lidi movité. Ze začátku dvacátého století již známe fotografie, které vytvořili lidé relativně chudší, ba i chudí, kteří se nacházeli na spodnější části společenského žebříčku. Ti, co začínali s fotografií, tedy pocházeli z nejrůznějších poměrů a společenských kruhů. I někteří se šlechtickým titulem se dokonce zabývali fotografií jako živností. A fotografie byla skutečně výnosným řemeslem, zejména v období vizitek, což byla šedesátá léta devatenáctého století. V té době také prudce stoupl počet fotografů a bylo i překvapivě mnoho fotografujících žen. Tomuto jevu a jeho příčinám by se měla věnovat pozornost. Také tu bylo vysoké procento fotografujících malířů, kteří přesedlali z umění na momentálně výnosnější živnost - v Praze na počátku fotografie byla dokonce většina fotografů někdejšími absolventy malířských akademií.

V dnešní době fotografuje nepoměrně více lidí než tehdy. Myslíte si, že s tím úměrně stoupl počet lidí, kteří fotografují dobře? Je otázka, co je to „fotografovat dobře“. Evropa se nachází v určitém stádiu únavy a dekadence, takže jsou za umělecké počiny považovány i práce, které se pouze a jen nějakým způsobem odlišují. Mnohdy jde o výsledky práce schopných kurátorů, případně i manažerů, kteří autora dokáží protlačit. Je sice půvabné, že naše postmoderní doba je natolik tolerantní, že akceptuje nejrůznější projevy, ale síto času určí, která práce je kvalitní. Doufám. Jsem skeptický a zůstávám raději při zemi. Stejně, jako kresba v památníčku není uměleckým dílem jen proto, že to je kresba, tak fotografie pro upomínku není výtvarným dílem par excellence.

Jakému žánru dáváte přednost, když se chopíte fotoaparátu? Nejčastěji fotografuji krajinu, člověka v krajině, ale i prostředí městské ulice. Do určité míry mě zajímá i akt, a to právě ve spojení s krajinou. Pak mám fotografie, které jsou jakýmsi mým pocitovým deníkem. Ty mám nejraději, protože mají atmosféru a je v nich jakási zvláštní magie, neklid, nebo naopak pohoda. A nesmím zapomenout ani na fotografie, které ilustrují mé články o fotografické praxi v časopise FotoVideo, kde publikuji již 12 let. A také na ilustrativní fotografie na mých kurzech digitálního fotografování.

Také píšete poezii. Předpokládám, že přírodní lyriku... Ne, přírodní lyrikou bych to nenazval, byly to takové pocitové výlevy. Pokud nyní píši verše, tak jen s humorným nábojem. Teď se spíš snažím psát povídky. Chtěl bych konečně vytvořit také něco jiného než jen literaturu faktu. Souvisí to i se změnami v mém životě. Už léta mě zajímají otázky ekologické, baví mě pěstovat si ovoce a zeleninu. Preferuji usebrání a klid, nechci se hnát za pomyslnými společenskými metami.

To skoro vypadá, jako byste inklinoval k východním filosofiím. Zajímají mě všechny filosofie, které se zabývají tím, jak žít a zodpovědně fungovat, neobtěžovat a neubližovat. Na druhou stranu se snažím zachovat si vlastní cestu.Tento obrat ale přišel sám, nemám to podepřené nějakou filosofií. Vždycky jsem měl sklony k zájmu o přírodu a krajinu a myslím si, že pročištění lidské mysli je při procházce lesem velmi aktivní. Navíc mám veskrze negativní vztah k současnému pojetí automobilismu, nemám auto, jezdím rád vlakem. Nemám ani televizi a vůbec mi nechybí. Nejsem zas totální zelený staromilec, těžko si třeba umím představit život bez počítače a svého Maca mám rád.

Co nyní máte v plánu? Přál bych si, abych konečně vyšlo skriptum Osobnosti fotografie v českých zemích do roku 1918. Mělo by je vydat nakladatelství AMU. Dále jsem pracoval na knize o díle Josefa a Františka Seidelových, která ale bohužel v tomto roce nevyjde, což mě nesmírně mrzí. Rovněž připravuji ke kulatému výročí vynálezu fotografie Obrazový slovník normalizace. Lidé totiž už dneska pomalu nevědí, co to byly třeba bony, Tuzex, knižní čtvrtky, kdo to byl domovní důvěrník. Jak ta kniha bude vypadat, uvidíme.

Jaké je vaše životní krédo? Být platnou součástí lidstva je velmi obtížné (úsměv) a ještě těžší je zanechat po sobě tu pomyslnou stopu v písku. Věřím, že pokud je člověk schopen a trochu mu to myslí, měl by po sobě něco zanechat, z čeho by mohli ti druzí vycházet. Může to ale být i výborná zedničina nebo řezbařina. Intelektuální práci nepovažuji za nic vyššího nebo lepšího. Člověk také musí mít smysl pro humor a dělat si legraci sám ze sebe, to je první a základní předpoklad, aby šel dál a neustrnul.

Foto č. 1: ©Lenka Scheuflerová

Tématické zařazení:

 » Ostatní  » FotoReport  

 » Ostatní  » FotoTechnika  

 » Novinky  » Reportáže  

 » Novinky  

 

 

 

 

Přihlášení k mému účtu

Uživatelské jméno:

Heslo: