Jak se dělá zázrak - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Navigace:  » Úvodní stránka  » Novinky  » Výstavy  

31. prosince 2002, 00.00 | Na zázraky a divy samozřejmě nevěříme. Nebo se alespoň snažíme na ně nevěřit. Protože, kde by se v dnešní skeptické, materialistické a racionální době vzal zázrak, když pro všechno, co nás obklopuje, máme nějaké vědecké vysvětlení. A vida, přesto existuje někdo, kdo tvrdí, že zázraky jsou nejen možné, ale že se dějí denně. Tímto odvážlivcem je americký fotograf Keith Carter (*1948), jehož výstava, kterou pořádá Pražský dům fotografie, probíhá právě nyní v prostorách Rakouského kulturního fóra na Jungmannově náměstí.

„Carterovo umění spočívá v tom, že vyfotografuje to, co jsme už všichni viděli, ale odhalí věci, kterých jsme si nikdy předtím nevšimli,“ říká ve svém úvodním slovu, jehož překladateli se z americké teatrálnosti originálu evidentně protáčely panenky, vzácně střízlivě John Wood. Fotografie, či spíše fotografické obrazy, vystavené pod názvem Opravdové příběhy, vznikly z velké části v devadesátých letech, a to hned v několika zemích (USA, Itálie, Francie, Skotsko, Irsko apod.), ale protože je tento fakt vzhledem k autorovu záměru zcela nepodstatný, sotva to poznáte. „Téma se liší, ale hledám tytéž stejné motivy,“ říká Carter, „hledám poezii v jednoduchosti, tajemství lidského ducha.“

Právě poezie je jednotícím prvkem černobílých fotografií. Poezii, krásu, pocit hledá umělec na všech myslitelných místech: v lidech, mezi zvířaty, v přírodě, na věcech. Z lehce nahozených situací čaruje zlomky příběhů jako obrazce, které se skládají a zase mizí v dětském kaleidoskopu. John Wood sice tvrdí, že „když zbystříte sluch, můžete slyšet píseň v každém z jeho obrazů“, já však vnímám to, co vyzařují, spíše jako ticho. Ticho, jaké nastane, když při sledování filmu náhle vypadne zvuk, nebo když pozorujete nějaké dění přes silné sklo. Keith Carter u svých příběhů značně stahuje zvuk, abychom nepřeslechli, co o nich říká naše nitro.

Náměty oscilují mezi obrazy snů a vidin až po situace s nádechem humoru, evokující dětský pohled na svět. Umělec se zjevným potěšením někdy upravuje své obrazy tak, aby vypadaly co nejvíc ireálně (osamělá sloní noha na louce). Svůj záměr naplňuje portréty lidí i zvířat, zátiším, aranžovanou scénou, působivým detailem obyčejné věci a podobně, avšak nikdy nenechá diváka tápat, vždy vede jeho pohled tak, aby co nejdříve spočinul na tom maximálně důležitém, aby pochopil souvislosti, a tím se dobral klíče k celému obrazu. Většinou tak činí pomocí zaostření na tuto partii, i když bývá vzhledem k ploše snímku velikostí nevýznamná. Kupříkladu v případě dvou dívčích portrétů (Melissa a Jezdkyně) se zaměřuje na výrazné oči ve tvářích bez úsměvu. Tím zdánlivě převrací vztah fotografovaný objekt – divák, neboť to jsou oči portrétovaných, které pátrají v divákově obličeji, a nikoli naopak, jak tomu bývá normálně. Že by toto nebyl zázrak?

Neméně důležitým prvkem Carterových obrazů je atmosféra. Při pohledu na ně přestáváme být pozorovateli, ale jsme magickou náladou vtaženi do prostředí. Svatojánské mušky jsou zdánlivě záběrem dvou chlapců, prohlížejících si své úlovky ve sklenicích. Po chvíli však zjistíme, že autor rozostřením učinil lidské postavy nedůležitými, a že hlavním účelem obrazu je vychutnat si kouzlo vlahého červnového večera, umocněného přítmím vegetace neudržovaného rybníka. Nebo geniálně jednoduchý Červenec: lenošící člověk, z něhož není vidět nic jiného než chodidla a zdvižené dlaně. Veškerá síla nápadu je obsažena v pohledu zespoda, jímž se stýká travnatý svah s vysokým letním nebem. Aby škála pocitů byla úplná, dokáže fotograf navodit i náladu podobnou fantasknímu snu, z něhož může i lehce mrazit. Název snímku Slaměný klobouk sice evokuje představu čehosi odlehčeného, prázdninového, půvabného, avšak záběr osamělé dívčí postavičky, která na pláži se vzdálenými loděmi vypadá jako přivázaná ke kůlu a na tváři má bůhvíproč podivnou masku, spíše připomíná halucinaci nebo náladu Mannovy Smrti v Benátkách.

Výraznou estetickou krásou, která plyne z jednoduchosti, se vyznačují Carterovy obrazy různých předmětů. Umělec má evidentní zálibu v dokonalých oblých tvarech, zdůrazněných ještě rafinovaným osvětlením. Záběr dvou lesklých koulí pro hru zvanou pétanque je pozoruhodný (a nádherný) tím, jaké minimum prostředků bylo k jeho vzniku použito, a jaká z nich byla vytvořena kompozice. Totéž se dá říci o obrazu, zachycujícím předmět velmi prozaický, jehož naprosto dokonalý vejčitý tvar objevil možná až Carterův pátravý zrak – palivovou nádrž letadla.

Bohužel, pointa některých snímků bez znalosti jejich inspiračního zdroje či alespoň vysvětlivky běžnému divákovi uniká. To je případ půvabného detailu koňské hlavy s pysky jakoby rozevřenými k řeči; jen málokdo totiž ví, že Mr. Ed byl titulním hrdinou amerického seriálu o mluvícím oři. Ještě výraznější je to v případě kontrastu mezi noblesou šerosvitného loveckého zátiší s goblény a ušlechtilými psy a názvem fotografie, který odkazuje na podobnost fyziognomií obou psů s Pepkem námořníkem a jeho družkou.

Snímky Keitha Cartera jsou vánočním dárkem Pražského domu fotografie, který nepolevuje v činnosti ani po povodňové zkáze svého sídla v Haštalské ulici, svým příznivcům. Čas vánoční by měl být naplněn zázraky právě takového druhu, jaký vane z těchto obrazů: hledáním poezie ve věcech všedních, v lidskosti, v návratu do dětství. „Neboť to je kouzlo Keitha Cartera: schopnost přeměnit to obyčejné v zázračné, zem v nebe a nebe v zem,“ jak říká John Wood.

(Keith Carter: OPRAVDOVÉ PŘÍBĚHY, Galerie Oskara Kokoschky, Jungmannovo nám. 18, Praha 1, po-ne, 11-18, vstupné 30/15, do 5. 1. 2003)