Jistota Karla Cudlína - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Odběr fotomagazínu

Fotografický magazín "iZIN IDIF" každý týden ve Vašem e-mailu.
Co nového ve světě fotografie!

 

Zadejte Vaši e-mailovou adresu:

Kamarád fotí rád?

Přihlas ho k odběru fotomagazínu!

 

Zadejte e-mailovou adresu kamaráda:



Výstavy

Jistota Karla Cudlína

10. ledna 2002, 00.00 | Jeden z nejuznávanějších českých fotografů mladší generace často vstupuje do světa zdánlivě chudého a nezajímavého - mezi společenské outsidery, etnické menšiny, stavební dělníky ... Snímky, které zde pořizuje, jsou však plné citu, spontaneity a poezie denního života. Výběr z nich pod názvem Jsem si jist právě nyní vystavuje World Webphoto Gallery.

A máme tu nový rok. Pokud vám někdo popřál spoustu pěkných zážitků, můžete se o jeden hned zasloužit sami, stačí v internetovém vyhledávači zadat adresu www.wwg.cz. Virtuální galerie World Webphoto Gallery sice v lednu lehce pozměnila plán a místo avizovanému Jiřímu Česákovi připravila výstavu jinému autorovi, v každém případě však většina návštěvníků bude spokojena.

Tím vystavujícím je totiž Karel Cudlín, který si přes své relativní mládí (*1960) vydobyl díky dvaceti letům skutečné „služby fotografii“ místo mezi nejuznávanějšími českými fotografy. Asi nejsymboličtěji vyjádřilo tuto skutečnost nakladatelství FOTOTORST, které loni Cudlínovi vydalo monografii jako sedmému v řadě takových jmen jako např. Hackenschmied, Holomíček, Mucha, Štyrský, Tmej či Rössler. Za nejcennější lze ale považovat fakt, že během zmíněných dvaceti let si autor zejména našel svou „parketu“, kterou je fotografie, označovaná jako humanistická.

Lidé na okraji společnosti s minimem sociálních jistot a maximálně tvrdým osudem jsou častým magnetem pro objektiv fotoaparátu. A protože, jak říká teoretik Robert Silverio, tzv. dokumentární fotografie ve skutečnosti nedokumentuje svět, ale interpretuje jej podle povahy a názorů fotografa, je jasné, že každý dává zobrazovanému dění jinou pointu, klade důraz na něco jiného. Můžete a nemusíte se mnou souhlasit, že předností Cudlínovy tvorby jsou jeho nekonfliktní pohled na konkrétní skupinu lidí, pochopení pro lidské slabosti, jemný humor, laskavost v pravém smyslu slova. „Takto jemný, neagresivní úhel pohledu je vzácný,“ říká autor průvodního slova k autorově monografii, již zmíněný Robert Silverio. Dodávám, že je vzácný zejména dnes, v době, která poměřuje hodnotu jedince značně jednostranně, totiž dosaženými viditelnými úspěchy, a vládne tendencí osoby, nějak se tomuto trendu vymykající, stavět do role outsiderů.

Viděno tímto prizmatem, fotografuje Karel Cudlín z velké většiny právě outsidery. Cikány ze sousedství, neboť své trvalé bydliště má na Žižkově, pracovníky Pohřební služby, u níž byl jako fotograf kdysi krátkodobě zaměstnán, dělníky, většinou gastarbeitry, na stavbách, odcházející sovětské vojáky, mnohem více ubohé pěšáky než arogantní okupanty a tak podobně. Jeho fascinace prostotou a spontaneitou života lidí v jiné než rozvinuté konzumní společnosti jej také pravidelně přivádí do Karpat, na Ukrajinu a dokonce i do vzdálené země židovské. Existuje však výjimka z této „klientely“, arci velmi významná: Karel Cudlín je od roku 1997 také jedním z oficiálních fotografů prezidenta České republiky.

Toho však v expozici virtuální galerie neuvidíte. Sedmadvacet černobílých fotografií bylo podle mého názoru zvoleno tak, aby vyjádřilo jisté poselství: člověk může být šťasten, i když není obklopen blahobytem. Nedojde-li k jeho vytržení z kořenů, řídí-li svůj život podle správných, třeba právě tradičních zásad, a nejsou-li mezilidská pouta narušena skutečně tragickým nedostatkem, může prožít kvalitní život a přitom neupadnout do osidel pauperizace.

Situace, na které se Cudlín zaměřuje, nejsou nijak zvlášť komplikované. Často se jedná o společenské příležitosti, při nichž se shromáždí větší část komunity, lidé při práci nebo odpočinku, dovádějící děti. Diváka možná ani hned nenapadne, že uvolněnost, s níž se osoby pohybují před objektivem, není samozřejmá, nýbrž je výsledkem vztahu vpravdě důvěrného, který tady musel vzniknout. Už tento fakt prozrazuje hodně o autorově schopnosti empatie a úcty ke každé lidské bytosti, nezaujatost, které je schopen jen člověk s minimem vlastních komplexů. Situace jsou autentické, ani náznak aranžmá, emoce jsou nefalšované, skutečné, a přesto toho, kdo je projevuje, neshazují. Ortodoxní Židé, modlící se i veselící, plačící Rom se zarámovanou svatební fotografií v ruce, chlapi s podmračeným pohledem a láhví vodky na hospodském stole, ale i dojemně něžné gesto novomanželů ve dveřích chudého domku, předpotopní koňský potah, snímaný přes přední sklo auta, nebo koza, opřená o zapomenutý náhrobní kámen na židovském hřbitově a civící „do nebes“.

Hodně Cudlínových fotografií působí ze všeho nejvíce jako krásné obrazy, jimž zvolené osvětlení propůjčuje intimitu, tajemství a napětí, které nás tak fascinují v malířství. Namátkou lze uvést například snímek dětí, zaujatých bohatou hostinou na svatbě, jenž by mohl být paralelou škrétovského šerosvitu. Kouzlení se světlem, od střídmého osvětlení kontur až po prudký vpád slunečních paprsků, patří do bohatého rejstříku fotografova umění.

Svět nekomplikovaný a prostý, svět odcházející. Tak by se dal shrnout celkový dojem z vystavených fotografií. Není to varovný výkřik, otřásající svědectví, nýbrž jemná pobídka k zamyšlení: jsme opravdu šťastnější než tito lidé jen proto, že máme všeho dostatek? Můžeme si štěstí opatřit zvenčí, anebo ho musíme objevit, rozpoznat a nosit v sobě? Fotografie Karla Cudlína nám možná jen ukazují cestu k odpovědi, kterou většina z nás hledá celý život.

(Karel Cudlín: JSEM SI JIST, World Webphoto Gallery na adrese www.wwg.cz, do 4. 2.)

Tématické zařazení:

 » Novinky  » Výstavy  

Poslat článek

Nyní máte možnost poslat odkaz článku svým přátelům:

Váš e-mail:

(Není povinný)

E-mail adresáta:

Odkaz článku:

Vzkaz:

Kontrola:

Do spodního pole opište z obrázku 5 znaků:

Kód pro ověření

 

 

 

 

 

Přihlášení k mému účtu

Uživatelské jméno:

Heslo: