Krása tichého zániku - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Odběr fotomagazínu

Fotografický magazín "iZIN IDIF" každý týden ve Vašem e-mailu.
Co nového ve světě fotografie!

 

Zadejte Vaši e-mailovou adresu:

Kamarád fotí rád?

Přihlas ho k odběru fotomagazínu!

 

Zadejte e-mailovou adresu kamaráda:

Soutěž

Sponzorem soutěže je:

Saal Digital

 

Jaký největší formát fotoknihy v řadě Professional Line ve formátu na šířku lze ve standardní nabídce Saal Digital Fotoservice objednat? Nápověda: Logo sponzora soutěže

V dnešní soutěži hrajeme o:



Výstavy

Krása tichého zániku

4. července 2002, 00.00 | Kdysi tu zněly varhany a šepot věřících, dnes rozpadající se kostel bere pomalu do své náruče matka příroda. Ani kamenná sfinga v parku už nemá komu položit svou hádanku. Padlý symbol Kristova utrpení pomalu zarůstá travou za oprýskanou zdí ... Taková je atmosféra dvanácti dosud nepublikovaných fotografií Josefa Ptáčka, které jsou právě nyní vystaveny v baru Koníček v Lucerně. Mimochodem - krásně tam voní dřevo ...

Vůně dřeva byla mým vůbec prvním vjemem, když jsem vkročila do baru Koníček v pasáži Lucerna. Brzy jsem zjistila, odkud se line: u krbu, dominujícího přední polovině místnosti, byla přichystána čerstvá polena. Věru příjemný a zejména vhodný doprovod k výstavě dvanácti černobílých fotografií, které v současné době zdobí jednu ze stěn baru. Neboť jejich ústředním objektem je příroda, příroda vesměs vítězící nad dílem lidských rukou.

Vystavující fotograf Josef Ptáček má rád nezaměnitelnou atmosféru neudržovaných parků a zahradních zákoutí, chátrajících zámků, altánků, oranžerií, pustých kostelů, v jejichž ničím nerušeném tichu možná spíš přebývá Duch svatý než v honosných katedrálách. Rád se zastaví u venkovských kapliček, připomínek lidové zbožnosti, z nichž mnohé překonaly i nedávné nájezdy rudých ateistů, rozumí dramatickým gestům starých soch, které v ústraní zahrad beze slov vyprávějí svůj dávno uzavřený příběh …

Na vystavených, dosud nepublikovaných snímcích nenaleznete žádné osoby, ač je autor jinak fotografuje často a rád. Nechává před našimi zraky odehrát dialog výsledků lidské činnosti s podmaňujícím si živlem, který je z podstaty věci nerovný a vede k postupnému přetvoření původně umělých objektů v součást přírody. Podívejme se jen na snímek průhledu skrze chátrající stěnu chrámu: kdysi honosná stavba, na níž si možná její stavitel před staletími udělal jméno, brzy splyne s tím, co vidíme za ní. Už nebude rozdílu. Ptáčkův pohled nabízí dvě možné interpretace: nostalgický povzdech nad nenávratnou zkázou krásy, kterou už naše generace nedokáže ani napodobit, a uspokojení, že zahlazující ruka přírody přináší jisté smíření. Na jednom snímku se poblíž historické budovy v parku objevuje dokonce prastará škodovka, což prozrazuje autorův smysl pro humor, ale i potvrzuje jeho myšlenku: vše podléhá zániku.

Nutno však říci, že Ptáčkovým fotografiím je cizí jakákoli skepse, jakýkoli samoúčelný nihilismus, nenajdeme v nich ani stopy po chtěném vyvolání dojmu, sentimentality, tolik typickém pro kýče. Nejvíce ze všeho jsou to meditativně laděné (záměrně nepoužívá slovo „romantické“) obrazy zákoutí, které určitě nepatří k návštěvnicky vyhledávaným. Probudit jejich skrytý půvab musí až oko, které vidí víc než ostatní. A těm, kdo mu rozumí, nabízí tvůrce další cestičky ke kráse: srovnání „architektury“ starého, členitého stromu s větvemi, častým prořezáváním narostlými do ostrých úhlů, s křivkami skutečného gotického chrámu v pozadí, sloup arkády, obkroužený silnými a letitými kmeny popínavých křovin, před ním obloha, zhlížející se v zapomenuté vodní nádrži, tklivá pomíjivost zámečku windsorského stylu s vytlučenými okny, kolem něhož se k nebi vzpínají holé větve stromů. Kdo z nás by si při letmém pohledu všiml padlého dřevěného kříže za kostelní zdí, který ve svém výklenku s typickým pokorným gestem hlídá svatý Jan Nepomucký?

Ptáčkovy záběry jsou ovšem vynikající i po stránce technické. Jeho práce s černobílou fotografií je příkladná, a jejím výsledkem je dobrá čitelnost detailů při rozvinutí široké škály světelných odstínů, a to i za fotograficky ne příliš ideálního osvětlení. Použitým úhlem pohledu, čistotou záběru, kompozicí dokáže skutečně zhmotnit genia loci snímaného místa a souvislosti, kterých by si povrchní pozorovatel ani nevšiml.

Pokud vám předcházející slova připadají pro recenzi nevhodně poetická, doporučuji jediné: navštivte výstavu a s otevřenou, vnímavou duší postůjte třeba jen krátký okamžik před každým obrazem. Nevěřím, že vás jejich kouzlo neosloví. Protože každý máme ve svém nitru tiché místo, kde se spojuje věčné s pomíjivým. Ale mnozí to ještě nestihli zjistit.

(Josef Ptáček: ZEMĚ KRÁSNÁ, bar Koníček restaurantu Černý kůň, pasáž Lucerna, Vodičkova 36, Praha 1, do 17. 7.)

Tématické zařazení:

 » Ostatní  » FotoReport  

 » Novinky  » Výstavy  

Diskuse k článku

 

Vložit nový příspěvek   Sbalit příspěvky

 

Zatím nebyl uložen žádný příspěvek, buďte první.

 

 

Vložit nový příspěvek

Jméno:

Pohlaví:

,

E-mail:

Předmět:

Příspěvek:

 

Kontrola:

Do spodního pole opište z obrázku 5 znaků:

Kód pro ověření

 

 

 

 

 

Přihlášení k mému účtu

Uživatelské jméno:

Heslo: