Pohled do Údolí Smrti - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Odběr fotomagazínu

Fotografický magazín "iZIN IDIF" každý týden ve Vašem e-mailu.
Co nového ve světě fotografie!

 

Zadejte Vaši e-mailovou adresu:

Kamarád fotí rád?

Přihlas ho k odběru fotomagazínu!

 

Zadejte e-mailovou adresu kamaráda:

Soutěž

Sponzorem soutěže je:

Saal Digital

 

Jaký největší formát fotoknihy v řadě Professional Line ve formátu na šířku lze ve standardní nabídce Saal Digital Fotoservice objednat? Nápověda: Logo sponzora soutěže

V dnešní soutěži hrajeme o:



Výstavy

Pohled do Údolí Smrti

4. června 2002, 00.00 | Údolím smrti se může stát naše planeta, pokud ji lidstvo nepřestane překotným tempem exploatovat. Fotograf Pavel Brunclík v nové expozici internetové World Webphoto Gallery představuje snímky přírody prozatím ještě nedotčené lidskou rukou: saharskou poušť, lávová pole Islandu, barevná skaliska Antilopího kaňonu, nechybí ani vyprahlé Údolí Smrti. Obrazy, neohromující lacinou atraktivitou, ale vstupující do duše.

„Všichni jsme na této planetě jen na krátké návštěvě; a každá vyspělá i méně vyspělá civilizace ji drancuje na hranici svých technických možností. S tím asi nelze nic dělat. Možná jen, že každý z nás může trochu přispět k tomu, aby to bylo co nejpomalejší.“ Tyto tři věty vyslovil fotograf Pavel Brunclík (*1950), ale podepsat se pod ně bychom asi byli ochotni všichni. I když – kolik například manažerů, v jejichž kanceláři visí pro potěchu oka veliká fotografie panenské přírody, usiluje o výstavbu výrobních provozů své firmy v některé nové průmyslové zóně, jež pokryje více či méně vzhlednými budovami zase další kus půdy?

Pavel Brunclík rád fotografuje právě ty kouty naší planety, které nejsou zásahem lidské ruky vůbec dotčeny. Při pohledu na snímky, vystavené pod společným názvem Země v internetové World Webphoto Gallery, zjistíme, že za nimi procestoval kus světa: písečné duny Sahary, Nový Zéland, Středozemí, Island, tichomořské ostrovy, Čínu i Ameriku. Zjistíme ale i překvapivý fakt: ačkoli tyto lokality vysloveně svádějí k pořizování prvoplánově atraktivních záběrů, které často nemají daleko ke kýči, Brunclík volí jinou cestu. Zdánlivě skromnější, nabízející však pozornému divákovi zážitek zcela jiného druhu.

Autor si především pečlivě vybírá atmosférické podmínky; plný sluneční svit pro něj není nezbytností. Jeho krajiny jsou často ponořeny do mlhy, oparu po dešti, využívá také večerního přísvitu nebo naopak rozbřesku, jeden ze svých nejzajímavějších snímků pořídil dokonce za prudkého deště. Dá se říci, že Pavel Brunclík osvětlením kouzlí. Zvláštní pozornost věnuje barvám a strukturám, jež se nezřídka vzájemně ovlivňují, což je nejlépe vidět například na snímku jakýchsi šedých a modrých kavern z Nového Zélandu. V přírodě struktury vyhledává nejen v detailech (skalních a lávových povrchů, písečných přesypů, vody), nýbrž i v panoramatu krajiny (členitost hornatého terénu, vegetace, rostoucí vlivem určitých podmínek stejným způsobem). Fotografickému účinku autor podřizuje vše, dokonce i měřítko, takže často není jasné, o jak velký objekt se jedná. Celek podtrhuje často až minimalistickou strohostí.

Brunclík netouží své diváky ohromit. Spíše na ně přenáší atmosféru místa, scenérie, okamžiku, které ho zaujaly. Záběr slunce, pronikajícího drobnými vlnkami průzračné vody a osvětlujícího písčité dno, jistě není typický pro Island, kde byl pořízen, a přesto na nás působí – klidem, mihotáním světla pod vodou, pohledem do světa, jenž nebyl stvořen pro existenci lidských bytostí, a přesto se bez něj neobejdou. Stejně podmanivý je záběr na převalující se vlnu Tichého oceánu, neboť autor s rafinovanou jednoduchostí zachytil pohyb mohutné hmoty, věčně se opakující a přesto pokaždé jedinečný.

Zdá se, jako by jistým určujícím prvkem tvorby Pavla Brunclíka bylo jeho exaktní založení (je totiž absolventem matematicko-fyzikální fakulty). A právě jistá exaktnost pohledu, chránící fotografa od okouzlení povrchní krásou a naopak poskytující schopnost proniknout k podstatnému, dává jeho obrazům paradoxně větší citový náboj. Přírodu fotografují tisíce lidí, jen málokdo je však schopen podívat se na ni tak, aby v divákovi vyvolal pocit, že je to pohled plný tichých tajemství, které je nutno nikoli přelétnout očima, nýbrž jedno po druhém odkrývat.

Země Pavla Brunclíka je nejen holdem neporušené přírodě a mementem její postupné civilizace a hlavně devastace. Má i jiný rozměr, jenž mi v mnoha případech připadá toto vyznění převyšovat, a troufnu si říci, že jej ocení zejména lidé introvertního zaměření. Brunclíkův pohled očišťuje, poskytuje klid duši, ladí ji na jinou vlnovou délku, než jak jsme v civilizaci běžně zvyklí. Na vlnu meditativní a sebereflexivní.

(Pavel Brunclík: ZEMĚ, World Webphoto Gallery na adrese www.wwg.cz, do 3. 7.)

Tématické zařazení:

 » Ostatní  » FotoReport  

 » Novinky  » Výstavy  

 

 

 

 

Přihlášení k mému účtu

Uživatelské jméno:

Heslo: