Duše ve fotografii - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Odběr fotomagazínu

Fotografický magazín "iZIN IDIF" každý týden ve Vašem e-mailu.
Co nového ve světě fotografie!

 

Zadejte Vaši e-mailovou adresu:

Kamarád fotí rád?

Přihlas ho k odběru fotomagazínu!

 

Zadejte e-mailovou adresu kamaráda:



FotoReport

Duše ve fotografii

26. května 2006, 00.00 | Duše – kolik představ se skrývá ve slově o pouhých čtyřech písmenech! Nehmotná součást lidské bytosti, přežívající i po fyzické smrti, o níž se ještě v 6. století teologové přeli, zda vůbec sídlí i v ženách. To, co lidé hledají u svých partnerů, má-li být jejich vztah i něčím jiným, než tělesnou záležitostí. „Nic“, které dokáže bolet víc než fyzická trýzeň. Po duši pátrali i fotrografové Alexander Serebryany (*1966) a Valerie Bondarenko, jejichž společná expozice je právě nyní k vidění v Gallery Art Factory. Jmenuje se Anima, latinsky "duše".

Důvod, proč tito dva autoři vystavují v Gallery spolu, vysvětlila umělkyně: „Se Sašou pracuji již delší dobu a je to velmi příjemná spolupráce, při které se vhodně doplňujeme,“ avšak dodala, že právě u této výstavy záměrně nekooperovali: „Chceme se radovat ze zážitku z objevování symetrie a dynamiky, která se objeví, až budou díla vystavená vedle sebe.“ Přesto z jejich tvorby občas vyplyne pocit jakéhosi vzájemného ovlivnění.

Výstavní kolekce převážně černobílých snímků Alexandra Serebryanyho a velkoformátových fotografií Valerie Bondarenko, které jsou dále upraveny kolorováním a někdy i mechanickými zásahy, však působí přes své kontrasty velmi vyváženě. Bondarenko pochází z Ruska, Serebryany z Ukrajiny, dlouhá léta však prožili v USA. Toto spojení emotivního Východu a kultivovaného Okcidentu sehrálo v jejich tvorbě významnou roli, která je patrná zejména na černobílých snímcích Serebryanyho. Jsou fotograficky ukázněné, čisté a preferují výtvarnou krásu, zatímco jeho kolegyně sází na neotřelost námětu a specifický, hodně bizarní humor. Její kolekce, u níž nelze kvůli absenci jakýchkoli popisek či jiných pramenů bohužel zjistit, v jakém časovém rozmezí byla pořízena, je také tematicky i umělecky ucelenější.

Serebryany naopak „bojuje“ na několika frontách najednou. Jednotlivé fotoobrazy jsou opatřeny rokem vzniku, takže je možné tematické okruhy, jimž se věnoval, zařadit i datově. Všechny pocházejí již z nového tisíciletí, avšak úroveň jejich obsahu je značně rozdílná. Například v námětech, odkazujících ke (křesťanské) mystice nezapře východní exaltovanost, je to však spíše poblouznění než hluboká víra. Její atributy jsou více než tradiční, tedy takové, na jaké je spoleh, že u diváctva zaberou: bílé roucho, pohled ve vytržení obrácený k nebesům, prostý kříž, nehostinné skály. Umělec však nepostrádá schopnost určitého až humorného nadhledu, který mu dává schopnost vidět věci v souvislostech. To dokládá třeba záběr na kříž a transparent s nápisem JESUS, nad nímž se vznáší letadlo.

Serebryany nazývá své fotografie „myšlenkami o nezměrnosti a neuchopitelné nekonečnosti, která se nazývá Žena“ a rovněž se přiznává k zálibě v groteskním realismu. Obojí se, tu s větším, tu menším úspěchem snoubí v jeho fotografiích. Někde – jako například u torza těhotné ženy, stylizované do podoby staré sochy s rozpraskaným povrchem, jež drží zelené jablko, se opět jedná pouze o prvoplánovou symboliku. Další sázkou na efekt, tentokrát již značně sofistikovanější, je fotograficky brilantní záběr ženy s rukama přivázanýma k břevnu kříže, jehož trám má mezi nahými ňadry.

V okamžiku, kdy se Serebryany zcela oprostí od působivých klišé a začne být svůj, vytváří také umělecky nejsilnější obrazy. Pokud by anima měla mít vlastní symbol, asi bych jej viděla v torzu těhotné ženy, zabíraném zespoda, kde vlající šál připomíná andělská křídla. Tento záběr, patřící k uměleckým i emočním vrcholům výstavy, vyniká působivě prostým osvětlením a nápaditou, byť klasicky průzračnou kompozicí. Umělec ale hledá animu i jinde – třeba v krajině. Nahá žena, která je do ní situována, zde již není sama za sebe, není estetickým objektem zájmu muže-umělce. Vkleče na cestě z betonových panelů nebo odcházející po silnici mezi stromy je spíše symbolem přírody, kterou člověk přes její krásu a spjatost s ním stále zraňuje a opouští. Mezní hranice umělec dosahuje snímkem totálně znásilněné krajiny, pohlcené devastující civilizací, znázorněnou komunikacemi, chátrajícími domy a sloupy elektrického vedení. Zde původní prostředí připomínají již jen zmrzačené stromy podél silnice, ořezané jedním směrem, a chaotické plevelné nálety. Proti tomu staví dynamickou krásu skutečné krajiny, ať již chladné zimní, se sluncem, které se marně prodírá temnými mraky na obzoru, nebo vodní hladiny se slunečními odlesky.

Valerie Bondarenko oproti tomu zcela postrádá lyrický odstín a, jak se zdá, pohrdá jakýmkoli smířením, k němuž se nakonec Serebryany uchyluje. Je více sarkastická a dravá a dává najevo, že hledání animy je zbytečné – protože neexistuje. Představuje divákovi archetypálního tvora, jakéhosi poživačného červa, který snad žije uvnitř lidstva: nahou tělnatou ženu se svářečskými či hornickými okuláry a se směšným kloboučkem na hlavě, živící se syrovým masem ve fólii na tácku, a skrývající se v podivném tunelu. Dívky na jedné z fotografií, hledící se slepičími mrtvolkami v rukou z okna na holý strom, připomínají námětem i mechanickou úpravou fotografií tvorbu Jana Saudka. Ale úplný konec „animy“, to jsou portréty krásně upravené ženy v plynové masce. Originalita pohledu Valerie Bondarenko je tady dána spojením klasického portrétu se sarkasmem a groteskou, to vše zpracováno kvalitně a s minimálními výrazovými prostředky.

Místo, kde se oba umělci přes rozdílné způsoby vyjadřování setkávají, je spíše na straně Valerie Bondarenko. Na její monstrózní akty s kovovými tubusy na hlavě, umístěné v nevlídném industriálním prostředí, avšak v poloze dam u kadeřníka, odpovídá Alexander Serebryany se stejnou odzbrojující groteskností, například nahými cestujícími ve zdevastovaném vlaku, kteří připomínají zapomenuté figuríny. Jako by v této části své tvorby chtěli oba umělci vyjádřit svou obavu, že v okamžiku, kdy se z lidí stávají monstra, už přestává být místo pro animu.

Společná výstava umělců s východními kořeny v pražské Gallery Art Factory stojí za shlédnutí. Sice neobjevíte nového Mapplethorpa či Cartiera-Bressona, ale uvidíte zajímavé a kvalitní fotografie, jimž nechybí myšlenkový náboj. A to není – zejména v dnešní době – málo.

(Valerie Bondarenko, Alexander Serebryany: ANIMA, Gallery Art Factory, Václavské náměstí 15, Praha 1, po-pá 10-18, vstup volný, do 4. 6.)

Tématické zařazení:

 » Ostatní  » FotoReport  

 » Ostatní  » FotoTechnika  

 » Novinky  

 » Novinky  » Výstavy  

Poslat článek

Nyní máte možnost poslat odkaz článku svým přátelům:

Váš e-mail:

(Není povinný)

E-mail adresáta:

Odkaz článku:

Vzkaz:

Kontrola:

Do spodního pole opište z obrázku 5 znaků:

Kód pro ověření

 

 

 

 

 

Přihlášení k mému účtu

Uživatelské jméno:

Heslo: