Fascinující nahlédnutí do přírodního mikrosvěta - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Odběr fotomagazínu

Fotografický magazín "iZIN IDIF" každý týden ve Vašem e-mailu.
Co nového ve světě fotografie!

 

Zadejte Vaši e-mailovou adresu:

Kamarád fotí rád?

Přihlas ho k odběru fotomagazínu!

 

Zadejte e-mailovou adresu kamaráda:



FotoReport

Fascinující nahlédnutí do přírodního mikrosvěta

12. května 2003, 00.00 | Když jsem vybírala snímky k tomuto článku, měla jsem skutečně problém, pro které se rozhodnout. Fotografie Roberta Halamíčka, tato esence jednoduchosti, jsou často variacemi na stejné téma. Každá z nich se však úhlem pohledu, zdůrazněním jiného detailu, zkrátka zdánlivě drobným rozdílem odlišuje od ostatních. Každá je originálním pohledem do bohatého přírodního mikrosvěta. Jsou jako dobře vybroušené přívěsky, tvořící dokonalý šperk.

Robert Halamíček (*1964) vystavuje v Čechách poprvé, ačkoli se zde narodil. Od roku 1989 totiž žije v Německu, kde se v prosinci 2002 stal laureátem ceny Kulturního fóra Franken za výtvarné umění. Téhož roku zde také představil své práce na pěti samostatných i společných výstavách. S fotografováním se seznámil již záhy prostřednictvím své matky, profesionální fotografky, avšak budoucnost původně hodlal spojit s jinou ze svých zálib: s přírodou. Na přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze proto začal studovat obor užitá geofyzika. Po odchodu do ciziny pak Robert Halamíček oba obory harmonicky propojil a začal vytvářet unikátní, citlivé záběry přírody.

Jako webdesigner, což je jedna z činností, jimiž se Halamíček živí, nezapře zájem o moderní techniku. Fotografuje digitálním fotoaparátem, neboť právě ten mu podle jeho slov poskytuje možnosti, které klasická fotografická technika nemůže nabídnout. Především displej, s jehož pomocí autor nachází syžet, volí výřez a úhel pohledu, pozoruje dopad a reflexi světla. Náhoda nemá v jeho tvorbě místo; nepoužívá aranžmá a do vzniklých snímků již nezasahuje. Za pozornost stojí i vysoká plasticita kresby, přispívající k působivosti obrazů. V centru citlivého vnímání tohoto fotografa, který byl německými kritiky přirovnán k Henrimu Cartierovi-Bressonovi, stojí příroda – její světelné a jemné chromatické odstíny, bohatství struktur, samozřejmost fungování. Ostatně už jako dítě byl fascinován pozorováním světa hmyzu. Sám ale říká: „Není vůbec podstatné, o čem ty fotografie jsou, důležitá je sama existence oněch věcí, jejich zvláštně krásná struktura, kterou je třeba objevit.“ A struktura, to je většinou mikrosvět: koberec miliónů drobných lístků, roztodivné obrazce nebo naopak přísně geometrické linie ledových plošek na zamrzlé kaluži, chvění světla na vodní hladině, kameny a kamínky, kresba na kůře stromu …

Z přírodnin a jevů, jimž běžně věnujeme jen minimální pozornost, autor vytváří vlastní abstraktní svět, křehký a tajemný. Někdy nám připomene Escherovy mystifikace, na nichž se propojují tři prostory: odraz skutečnosti na vodní hladině, předměty, které na hladině skutečně plují, a to, co je skryto pod hladinou. Měřítko zde nehraje žádnou roli, takže si je musí naše oko vytvořit samo; pak se třeba zledovatělé kapky promění ve skleněné sloupy, kolonie mechu v palmový háj a zledovatělý okraj kaluže v antarktické mořské pobřeží. Přímo cítíme, jak fotografa přitahuje sluneční odraz a třpyt paprsků na vodní hladině. Někdy vymění detail za větší celek, ale i tady zůstává věren svému způsobu vyjadřování: struktury a světlo jako základní stavební kameny obrazu. Své „vlastní slunce“ si například symbolicky vytvořil odrazem toho skutečného na hladině jezírka ve středu stružek, slévajících se v tajícím sněhu.

Halamíčkovy fotografie prochvívá i dualita věčnosti přírody a prchavosti, proměnlivosti jejích úkazů. Je fascinující pomyslet, že některé obrazy, na které se díváme, vypadaly už o zlomek vteřiny později zcela jinak, jiné se naopak měnily pozvolna. Je zřejmé, že je nelze pouze přelétnout očima. Divák by se měl naladit na jejich „vlnovou délku“ a pochopit tiché poselství, jímž je neopakovatelnost přírody a krása, skrytá i tam, kde bychom ji ani nečekali.

Přírodní snímky doplňuje osm fotografií z dokumentárního projektu Lidé v New Yorku a Lidé v Praze, který Robert Halamíček pořídil pro výstavu „Reflexe struktur“. Ta proběhla v loňském roce ve dvou německých městech: ve Fürthu, kde autor žije, a později v Norimberku. Jedná se o portréty lidí, žijících na okraji společnosti, jež jsou působivé syrovou otevřeností pohledu.

(Robert Halamíček: REFLEXE (fotografie přírody), Komorní galerie Domu fotografie Josefa Sudka, Maiselova 2, Praha 1, út – ne 10 – 18, vstup 20/10, do 18. 5.)

Tématické zařazení:

 » Ostatní  » FotoReport  

 » Novinky  » Výstavy  

Poslat článek

Nyní máte možnost poslat odkaz článku svým přátelům:

Váš e-mail:

(Není povinný)

E-mail adresáta:

Odkaz článku:

Vzkaz:

Kontrola:

Do spodního pole opište z obrázku 5 znaků:

Kód pro ověření

 

 

 

 

 

Přihlášení k mému účtu

Uživatelské jméno:

Heslo: