Krev je sladší než med - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Odběr fotomagazínu

Fotografický magazín "iZIN IDIF" každý týden ve Vašem e-mailu.
Co nového ve světě fotografie!

 

Zadejte Vaši e-mailovou adresu:

Kamarád fotí rád?

Přihlas ho k odběru fotomagazínu!

 

Zadejte e-mailovou adresu kamaráda:



FotoReport

Krev je sladší než med

Dalí Chochola

14. května 2004, 00.00 | Titulek je zároveň názvem obrazu, jímž se Salvador Dalí vydal cestou surrealismu. Legenda české fotografie Václav Chochola se na podzim 1969 proslulému malíři přiblížil natolik, že mohl pořídit sérii jeho portrétů. Je však pokaždé podobná „hvězdná konstelace“ i zárukou mimořádného výsledku?

V případě obou výše jmenovaných umělců je bez pochybností o kvalitě svého díla jen jeden. Václav Chochola (*1923) je uznávaným klasikem české výtvarné a portrétní fotografie. Je jakýmsi reliktem z umělecky šťastné doby, kdy kumštýři daleko přesahovali hranice svého oboru. Odtud také fotografovo přátelství s několika malíři, z nichž zejména Jiří Kolář, který mu napsal text do první monografie, sloužil i další múze, básnictví. Chochola si pod vlivem Kolářovy tvůrčí filosofie vyzkoušel i něco jiného než „pouhé“ fotografování. Společně například objevili roláž, obraz z rozstříhaných snímků, složených do nových obrazů, umožňující komplikovaná sdělení, často iluzivní, pocitová, snová.

Dílo španělského malíře Salvadora Dalího je naopak ještě patnáct let po smrti svého tvůrce předmětem dohadů, nemilosrdné kritiky i slepého obdivu. Nejpřísnější teoretici považují veškerou jeho tvorbu od roku 1939 za umělecky bezcennou. Často býval rovněž obviňován z plagiátorství, neboť si neváhal vypůjčovat náměty odkudkoli a od kohokoli. Faktem je, že Dalího obrazy dosud fascinují, vedle originality zpracování jistě i proto, že jsou inspirovány zřejmě ne zcela zdravou psychikou umělce.

Václav Chochola, jemuž byl surrealismus vždy blízký, se s excentrickým Španělem sešel šťastnou náhodou v Paříži, kde na podzim 1969 pracovně pobýval (o podrobnostech tohoto setkání fotograf vypráví na stránkách World Webphoto Gallery). Vznikla zde série černobílých i barevných snímků, jejichž výběr, připravený umělcovou dcerou a rovněž fotografkou Blankou Chocholovou, tvoří expozici s názvem „Salvador Dalí 1969“. Přesněji, jedná se o výstavní soubor 29 fotografií, z nichž je devět barevných. Malíř je zde ponejvíce zachycen sám ve svých typických pózách, případně s přáteli, galeristy či svým sekretářem, pro doplnění Chochola pořídil i snímky interiéru s Dalího dílem.

Chtělo by se říci, že vzácná série je přesně tím, co milovníky malířského i fotografického umění nejen naláká do internetové galerie, ale také uspokojí jejich očekávání. S výzbrojí respektu k českému mistrovi objektivu, případně jste-li skalní obdivovatelé surrealistického mága, určitě. Jenže to není všechno. Fotografie jsou vesměs postaveny na Dalího pózách a grimasách, které jsou pro něj sice typické, ale nikterak se nemění. Dalí s nakrouceným knírem a vyvalenýma očima ve strnulém obličeji je sice originální, za chvíli však už ani nevíte, kolik jeho snímků jste vlastně viděli. Václav Chochola pořídil stovky portrétů osobností, z nichž mnohé byly aranžované (vzpomeňme jen na překrásnou Janu Brejchovou v puntíkaté placaté čepici). Vtip je ale vždy v tom, že jejich výstavy bývají sestaveny z mnoha tváří, často velmi charakteristických. V případě naší expozice je u většiny záběrů efekt podobný, jako když se střídají návštěvníci u některé celebrity v muzeu voskových figurín. K zaměnitelnosti fotografií přispívá i fakt, že Chochola neměl na dokumentování známého malíře příliš času, takže ten je zde většinou v jednom, maximálně dvou výstředních kostýmech. To další, co snímkům výrazně chybí, je jakákoli proměna, vývoj, kterého lze dosáhnout právě jen v čase. V tomto kontextu si třeba lze představit, o jakém štěstí směl hovořit André Villers, který svého Picassa portrétoval řadu let.

Václav Chochola by v Paříži na podzim 1969 zřejmě nakládal s fotografickým materiálem střídměji, kdyby Salvador Dalí nebyl tak slavný, módní a nedostupný. Množství pořízených snímků prostě není úměrné obsahu jejich sdělení. Při vší úctě k fotografovu umění – a jeho vzpomínky mne v této domněnce jen utvrzují- cítím i nepříliš skrytý podtext vzniku této série, totiž snahu zachytit něco z odlesku slávy světově uznávaného malíře a jeho milieu. Zejména fotografie typu „Salvador Dalí s vlastním portrétem od V.CH.“, případně „Dedikace“, mi připadají mít právě jen tento smysl, a hodily by se lépe do Mistrova rodinného alba či nějaké jeho monografie. Výše popsaná pohnutka je však lidská, a pochybuji, že by kdokoli z nás podobnému pokušení odolal.

Škoda, že se Václavu Chocholovi nepodařilo pořídit víc momentních záběrů. Podle několika snímků, např. č. 16 se sekretářem, kapitánem Moorem, nebo mimořádně půvabný snímek č. 24, kde Dalí telefonuje a Amanda Lear si cosi prohlíží u krbu, lze vytušit, jak vtipné a nápadité obrazy by vznikly, kdyby byl malíř vpustil Chocholu více do svého soukromí. Otázkou ale je, zda by bez typické stylizace zůstal Dalí Dalím, alespoň pro ty, kdo posuzují kvalitu umělce podle toho, jak často a v jakých souvislostech se objevuje v médiích. To už je ale zase námět pro zcela jinou úvahu …

(Václav Chochola: SALVADOR DALÍ 1969, World Webphoto Gallery, v hlavním sále do 3. 6., pak ve stálé expozici)

Tématické zařazení:

 » Ostatní  » FotoReport  

 » Ostatní  » FotoTechnika  

 » Novinky  

 » Novinky  » Výstavy  

Poslat článek

Nyní máte možnost poslat odkaz článku svým přátelům:

Váš e-mail:

(Není povinný)

E-mail adresáta:

Odkaz článku:

Vzkaz:

Kontrola:

Do spodního pole opište z obrázku 5 znaků:

Kód pro ověření

 

 

 

 

 

Přihlášení k mému účtu

Uživatelské jméno:

Heslo: