Mámivá vůně odpadků - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

6. ledna 2006, 00.00 | Co mají společného Indie a Malá Strana? Třeba hromady odpadků. V Indii nastálo, na Malé Straně naštěstí jen po záplavách v srpnu 2002. Letos třicetiletá fotografka a režisérka Lenka Hýbková se pokusila tuto spojitost zhmotnit ve fotografiích, které jsou pod souborným názvem U nás doma součástí první expozice virtuální World Webphoto Gallery v novém roce.

Romantické touhy po ztraceném ráji se snad Evropané nikdy nezbaví. A teď nemyslím na ony povrchní typy, které se kochají pravým turistickým folklórem někde na tichomořských ostrovech. Existuje ještě jiná sorta hledačů prvotní nevinnosti. Ty najdete převážně v chudinských čtvrtích rozvojových zemí, kde často, šokováni životem lidí v nezměrné bídě, pomáhají. Tak jim velí jejich hluboce zakořeněný instinkt soucitu s trpícími, vzbuzený a opečovávaný křesťanskou kulturou. Místní lidé, jimž jejich vlastní, odlišná kultura, dala třeba něco jiného dobrého, ne však nutkání k samaritánství, už jen proto, že se mají sami co ohánět, aby přežili, jsou k nim vlídní a shovívaví. Návštěvníci jsou touto srdečností okouzleni, neboť v jejich společnosti, založené na pragmatismu, přirozeně dávno vzala zasvé. Možná přitom přehlédnou, že oni sami jsou pro své hostitele exotickými cizinci, k nimž se sluší chovat vlídně. Jejich nakládání s vlastními soukmenovci už totiž tak prodchnuté vlídností nebývá.

Znovu jsem si to uvědomila při návštěvě výstavy fotografií, jejichž autorkou je fotografka Lenka Hýbková (*1976). Snaží se v nich najít určitou souvislost mezi každodenností obyvatel indických chudinských slumů a situací v Praze po povodních v srpnu 2002. Jedná se o konstrukci jistě efektní, avšak povrchní. Jediné, co obě místa spojuje, jsou sice neutěšené životní podmínky a haldy špíny a odpadků, ale toť vše. Ač nejsme právě považováni za národ, libující si v pořádku, vypadají místa, která Hýbková v Praze fotografovala, už dávno jinak. Že by převzala žezlo zase „neromantická“ civilizace? Zapracovala estetická potřeba obyvatel žít ve slušném prostředí, snaha vrátit sem turistický ruch (nemilovaný, ale, co naplat, přinášející finance), finanční pomoc státu.

Naproti tomu chudí Indové žijí na svých hromadách odpadků permanentně. Skládky nevadí nikomu, ani jim. Jejich děti jsou sice jejich pokladem, ale i ony si hrají na hromadách špinavých a nebezpečných věcí. Obávám se, že pohled fotografky je stále napůl okouzlený „romantikou“ tohoto života daleko od dekadentní civilizace, a napůl moralistní stylem „dívejte se, vy věčně nespokojení lidé, žijící v luxusu, co je opravdový život“. Tomu napovídá i otázka indického starce, kterou autorka sugestivně používá jako motto svého textu o tom, jak vznikaly její záběry: „Máte dnes laskavé srdce?“

Hýbková zřejmě zapomněla, že asijské národy mají zdvořilost v krvi. Tento dotaz, který vyřčen třeba Pražákem na Žižkově, by ji přiměl k pochybování o duševním zdraví tazatele, jí v Indii připadá jako výraz orientální moudrosti, i když byl pravděpodobně vysloven se stejným záměrem jako anglické „How do you do?“ Jsme ale děti euroatlantické civilizace, a proto je naše chápání nastaveno na jinou citlivost. Určitý rozpor svého záměru vnímá ale i Hýbková, která v Indii pořídila výrazně humanistické snímky, zatímco v Praze se orientovala spíše na zajímavé kontrasty, zátiší, a vůbec inklinovala k fotografii výtvarné. Srovnáním dvou světů však místo „bohatství bídy“ indických slumů bezděky ukázala to, co je oficiálně nepopulární říkat: pragmatická civilizace, která přes všechny své fatální chyby má skutečné bohatství: velkou míru odpovědnosti, versus kultura emocí, kde se žije ze dne na den.

Jisto však je, že se Lenka Hýbková představila jako talentovaná fotografka, která kromě zvládnutí řemesla dokáže dát svým snímkům smysl. Zkrátka ví, co fotografuje, o čem má záběr být. Že tato zdánlivě prostá podmínka bývá často nepřekonatelnou překážkou, ví jistě každý, kdo hlouběji pronikl do tajů fotografického umění, a je trochu kritický. Ať snímá portrét, scenérii či zátiší, dokáže vždy zaujmout – světlem, kompozicí, zajímavým kontrastem, vtipnou pointou. Je poznat, že autorka při kompozici snímku uvažuje velmi pohotově a přímočaře, což možná -ku prospěchu věci- přebírá ze své režisérské profese. Záběry z Indie nejsou záměrně syrové, spíše jako by podporovaly autorčinu teorii o „bohatství bídy“. I když nemusím zcela souhlasit, jsem vděčna za to, že mi na rozdíl o některých svých agresivně naléhajících kolegů dá možnost o svých záběrech uvažovat vlastní hlavou.

Lenka Hýbková původně vystudovala konzervatoř, obor hudebně-dramatický, na AMU však již objevovala kouzla filmové režie. Vlastní fotografickou tvorbou se zabývá od roku 2001, a to tak úspěšně, že byla před necelými třemi lety přijata do Asociace profesionálních fotografů ČR. V současné době se živí jako nezávislá fotografka, dokumentaristka a reportérka, která má za sebou úctyhodných dvacet výstav v ČR. Na jaře letošního roku se se svou expozicí Momenty v zahradě představí v Curychu.

Výstava ve virtuální výstavní síni World Webphoto Gallery rozhodně stojí za shlédnutí a potvrzuje, že její organizátoři mají i letos našlápnuto správným směrem. Možná by však stálo za to věnovat větší pozornost popiskám snímků. Gramatické chyby ani nonsens typu „Kostel Na Prádle“ nejsou sice ničím zásadním, ale vadí.

(Lenka Hýbková: U NÁS DOMA, World Webphoto Gallery na adrese www.wwg.cz, do 4.2.)