Naše kultura spěje ke konci - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Odběr fotomagazínu

Fotografický magazín "iZIN IDIF" každý týden ve Vašem e-mailu.
Co nového ve světě fotografie!

 

Zadejte Vaši e-mailovou adresu:

Kamarád fotí rád?

Přihlas ho k odběru fotomagazínu!

 

Zadejte e-mailovou adresu kamaráda:



FotoReport

Naše kultura spěje ke konci

19. ledna 2007, 00.00 | Fotograf Jiří Koliš (*1953) má vzhled atleta. Aby ne, léta býval hokejovým brankářem. Při našem setkání však o sportu hovořil překvapivě málo: zavzpomínal na léta prožitá v redakci populárního týdeníku Stadión, upozornil na stále se horšící podmínky sportovní fotografie na olympijských hrách a své přátelství s hokejovými hvězdami – Ivanem Hlinkou, Jaromírem Jágrem a Dominikem Haškem – odbyl několika slovy. Čtenářům se představuje spíše jako filozof s mimořádným přehledem, jemuž není lhostejný ani osud evropské kultury.

Jste aktivní sportovec? Jako úplně malý jsem nechtěl být fotograf, byť táta byl fotoamatér, dělali jsme doma fotky a bavilo mě to. Moje největší láska byl lední hokej, ale dělával jsem víc sportů. Ne že by mě naši k tomu tolik vedli, ale chodil jsem plavat a hrát tenis. Hlavně jsem strašně snil o tom, že budu nejslavnější hokejista, takže jsem odmala hrál hokej a podařilo se mi dostat se na nějakou úroveň. Měl jsem s tím velmi příjemnou vojnu, kde už jsem taky fotil. Pak jsem – nejen vlastní vinou – zjistil, že se hokejem neuživím, přestože jsem si myslel, že to ještě půjde. Ale nechtěl jsem dělat něco, co by mě nebavilo, což třeba byla i střední škola. Řekl jsem si, že jediné, co by mě bavilo, je focení, a to focení sportu. Takhle jsem se k tomu velmi cíleně dostal, ale u hokeje jsem zůstal a jsem mu věrný doteď: různě pomáhám, chodím trénovat, prostě pořád mě to baví. Vůbec si nedovedu představit, že bych mohl být bez sportu, nejenom při tom focení.

Nemrzí vás, že jste neměl možnost dosáhnout výše honoráře dnešních hokejových hvězd? Do vojny jsem se hokejem živil, byť to tehdy samozřejmě bylo za úplně jiné peníze. Pro každého, kdo dělá sport, ať tehdy nebo dnes, je motivace peněz až někde vzadu. Ale samozřejmě je příjemná. Když dneska člověk třeba dělá něco úplně jiného, uvědomuje si, jak velké a relativně snadné peníze to jsou. Ale tu šanci má každý. Rozhodně nikomu z nich ty peníze nezávidím, protože zas vidím i tu druhou stránku, co všechno je za tím.

Čím jste v mužstvu byl? Brankář. Protože hokej je moje celoživotní láska, tak jsem jednou sám sobě splnil jakýsi sen a napsal jsem spolu s kamarádem Dominikem Haškem knížku Příběhy z hokejové branky. Hašek jednotlivé kapitoly jakoby komentuje. Jsou to příběhy z celé historie ledního hokeje, je tam strašné množství fotek, nejenom mých, ale i z různých archivů. Chytání v mužstvu je vlastně takový individuální sport v kolektivním sportu. Zdá se mi, když to člověka chytí, je to věc na celý život. Dneska se vracím k tomu, že pomáhám trénovat malé brankáře. Mám malého syna, takže chodíme na tréninky a vlastně začínám znova.

Ráda bych se vrátila k té individualitě v kolektivním sportu, o níž jste mluvil. Vždyť profese fotografa je ryze individuální záležitost. Jak jste se z kolektivního způsobu života tak rychle přeorientoval? Ono to není tak odlišné. Mě ten kolektiv vždycky bavil – do určité doby, musím říct. Je dobře, když je fotograf sám a ne v nějaké skupině, kde se spíš kecá, než fotí, což třeba právě bývá na různých fotbalech a podobně. Tohle jsem nikdy neměl rád a vždycky jsem se snažil být někde jinde než ostatní, anebo se úplně uzavřít, nebavit se při tom focení. V hokeji je to naprosto podobné, kde v partě, když se nehraje nebo se blbne, se dá vymýšlet všechno možné, ale ve chvíli, kdy je třeba před zápasem, se brankář naprosto uzavře a v podstatě nekomunikuje se zbytkem mužstva. Řekl bych, že množství věcí je hodně, hodně podobných. Mě bavilo nakonec i to, že se na to člověk musí soustředit, byť je chytání náročnější než focení.

Jak jste se dostal k fotografii? Táta byl velmi dobrý fotoamatér, fotil mě i bráchu, rodinu, dělal doma fotky, zvětšoval, takže třeba jednou za měsíc se koupelna předělala na temnou komoru, a než jsem šel spát, jsem mu mohl pomáhat. Mě to strašně bavilo, červené světlo, zvětšovák... Bylo to úplně něco jiného. Táta měl Leicu, tu mi moc nepůjčoval, ale dostal jsem nějakého Pionýra a začal jsem fotit. Bavilo mě to, trošku jsem tomu propadl, na devítiletce jsem už taky hodně fotil i ve škole, ofocoval jsem různé fotky Vinnetoua a snažil jsem se je prodávat klukům ve třídě. Víc jsem fotil na střední škole. V létě jsem dělal nějakou brigádu – za hokej v dorostu moc peněz nebylo – našetřil jsem si trochu peněz, koupil si Practicu Super TL, a tak jsem se postupně vybavoval. Na střední škole jsem pak dostal i nějaké ocenění v soutěži čtenářů ve Večerní Praze, kam jsem začal chodit za panem Terebou. Tehdy jsem mu ještě vykal, a když jsme se stali kolegy, tak jsme si začali tykat.

To, že jste tady začal dělat sportovní reportážní fotografie, bylo z vaší vůle, anebo na vás právě tento obor jaksi zbyl? Musím říct, že to bylo jedno z mála mých chytřejších rozhodnutí. Ve Večerní Praze mi nabízeli, abych spolupracoval s redakcí, fotil různé převržené popelnice, veselice v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka a podobně, ale já jsem tehdy řekl, že tohle fotit nebudu nikdy a že budu teda fotit jenom sport. I když tajně by se mi líbilo fotit válku, což tedy bylo jenom proto, že jsem o tom nic nevěděl. Dneska jsem rád, že jsem tuhle šanci nedostal, to mě určitě nemrzí, byť válečné fotky dodneška velmi uznávám. Neříkám, že mě Standa Tereba učil, ale občas, když jsem mu přinesl fotku, mi řekl, co se mu na ní líbí nebo nelíbí. S tím focením sportu se tehdy do novin nebo do redakcí nedalo moc dobře prorazit, protože to pro každého z těch fotografů byla jakási lahůdka, jít si v sobotu nebo v neděli na nějaký sport. Začínal jsem s tím tedy na střední škole, měl jsem pak možnost fotit na vojně – byl jsem v Dukle, takže jsem měl volnější režim. Po vojně jsem začal ve výzkumáku jako fotolaborant a postupně jsem se tam propracoval na místo fotografa. Po nějakých peripetiích jsem měl nastoupit do sportovní rubriky jistých novin, kam jsem se ale nedostal. Tam místo mě vzali redakčního řidiče, který byl vyučený pokrývač, fotit neuměl a do konce svého života se to nenaučil. Ty noviny to unesly, ale fotograf to nebyl. Nicméně to byl straník. Všechno zlé je ale pro něco dobré, takže jsem později dostal skvělou nabídku ze sportovního obrazového týdeníku Stadión, kde jsem dělal až do konce roku 1992.

Stadión byl za totality jedním z mála periodik u nás, která díky své tematické náplni nebyla příliš ideologicky infiltrována. Vnímal jste to tak? Já to nemůžu dost dobře srovnávat, protože jsem v jiné redakci nepracoval. V redakci byla víceméně dobrá parta, ale politika tam byla taky, i když při samotném focení ne. Byl jsem nestraník a dával jsem to strašně najevo. To ale nebylo žádné hrdinství nebo disidentství. Měl jsem samozřejmě velké omezení, třeba v tom, co jsem mohl fotit nebo kam jsem mohl vycestovat. Mohli jsme jedině někam na Východ, na nějaké Závody míru a podobně. Samozřejmě, že mě to mrzelo, ale protože tehdy se jezdilo relativně hodně málo, tak jsem to bral tak, že to tak prostě je. Poměry tehdy vůbec byly takové, že se mi to už dneska ani nechce vysvětlovat. Málokdo může pochopit třeba takové blbosti, jako že všichni pracovníci v kultuře, v novinách a ve školství museli absolvovat takzvaný VÚML (Večerní univerzita marxismu-leninismu – pozn.red.). V té době jsme si ale neuvědomovali, jak moc jsme omezovaní.

Nepomýšlel jste nikdy na emigraci? S hokejem jsem se občas dostával na Západ a dvakrát jsem dostal i nabídku někde zůstat chytat. Dneska bych to určitě řešil odvážněji, tehdy jsem na to tu odvahu neměl. Před všemi těmi kluky, který dokázali kvůli hokeji utéct a prosadili se, dodneška hluboce smekám. Vidím, co nám všem komunista bral, byť jsem dělal pěknou práci a i v relativně dobrém prostředí. Myslím si, že většina lidí v redakci byla i velice slušná, což se mi nakonec potvrdilo, když se zveřejnily různé seznamy spolupracovníků StB. Novináři byli vlastně jediná pracovní skupina, která zveřejnila konfidenty, ale bohužel jenom ty nízké, ne to vedení. Třeba v této redakci jich bylo relativně málo a až na jednu výjimku jsme o nich většinou věděli. Nemůžu říct, že by život byl těžký. Bylo to relativně dobré a bylo i příjemné, že lidi Stadión brali jako nepolitický časopis a nás nepovažovali za nějaké přisluhovače.

Jsou dnes lidé a není jich bohužel málo, kteří by si přáli, aby se staré časy vrátily. Vy k nim evidentně nepatříte... Stoprocentně ne. Já, abych se vyhnul VÚMLu, jsem řekl, že raději půjdu studovat vysokou školu, kterou jsem neměl. Odmítnul jsem ale jít na novinařinu, protože jsem věděl, že to je superkomunistická škola naprosto k ničemu. Takže jsem se rozhodl, že budu studovat FAMU, jenže dostat se tam bylo velmi obtížné. Začátek pro mě nebyl zrovna nejlehčí. Dneska ale zpětně vidím, že lidi, kamarády, který jsem tam poznal, a to, co jsem se tam mohl naučit, bych nepoznal a nenaučil se, kdybych utekl a měl šanci jezdit po světě a fotit. Moc se nad tím zamýšlet nebo toho litovat asi nemá smysl.

V dětství jste tatínkovi pomáhal v temné komoře. Ani vy jste temnou komoru nezrušil, i když v ní teď máte spíš sušárnu potápěčského vybavení. Proč? Film jsem už nevyvolával déle než rok. Ve druhé půlce minulého roku jsem začal přemýšlet o tom, co se teď ve společnosti a s fotografií děje, a komoru začínám čistit a znova si ji zprovozním. Chci se vrátit k něčemu, co jsem opustil, ani ne kvůli penězům nebo kvůli uživení se, ale kvůli přesvědčení. Cestu, kudy se začíná fotografie díky digitalizaci ubírat, považuju za jakousi slepou uličku, která někde narazí. Myslím si, že já tomu nemusím až tolik pomáhat a můžu zkusit jít jinudy.

Takže digitální fotografii právě nefandíte? Rozhodně proti ní nejsem. To je ale samotná fotografie. Mně spíš vadí, co se děje v souvislosti s fotografií, a to je naprostá neúcta k řemeslu. Ten, kdo nabídne nejnižší cenu, dostane práci. Ceny jsou naprosto směšné, úroveň výsledného obrazu strašně klesá, navíc kvůli obrovské světové globalizaci a zvětšení prostoru, hranic jsme se bohužel dostali do okruhu zájmu velkých agentur, a jak jsem nikdy necítil nebezpečí nějaké monopolizace, tak zrovna v tomhle si myslím, že velké agentury jsou schopné podhoubí profesionální fotografie totálně zničit. A na tom se teda já podílet nechci. Nechci to dělat tak, jak to dělá zbytek světa.

Můžete přiblížit, jak to zničení bude vypadat? Velice jednoduše, tak jak to vypadá v Americe, víceméně i v Evropě, a kam to směřuje u nás. Prostě nebudou volní fotografové, nebudou jednotlivci, bude jenom veliká agentura a v nějakém budoucnu, až se dostatečně rozšíří kvalita televize, což už je vymyšlené – High Definition TV je velice kvalitní záznam obrazu –, tak v té chvíli skončí i fotografové-jednotlivci. Všechno se bude snímat stovkami kamer a z toho se budou vystřihovat jednotlivé obrázky. Je to určitě špatně, protože fotografie je jiné médium než film nebo televize. Bohužel to zničí trh, protože to vyprodukované bude technicky kvalitní, záběrově poměrně dobré, bude to jiné, ale bude to stačit a bude to výrazně levnější. Dneska rozhoduje cena a mně se to nelíbí, což je můj problém, rozhodně to není namířené jen proti mně. Prostě dopadneme tak, že všichni budeme jíst hamburgry, budeme chodit v džínách a koukat na stejné fotky. Jsem přesvědčen, že jsme už překročili bod návratu. Pokud vím, tak míst na zeměkouli, která tomu vzdorují, je minimum. Překvapivě je to třeba Japonsko, ale v Americe před osmi lety kompletně zničili trh. Dneska tam neexistuje nějaká malá fotoagentura ani jednotlivci, existují jenom monopoly obrovských agentur. I těch je minimum, protože se vybíjejí mezi sebou. Šly s cenami na míň než dumping, dneska už největší agentury i u nás prodávají fotky zadarmo. Doslova. To není pomluva, ale fakt, tomu se prostě konkurovat nedá. Nedá se konkurovat ani cenám v řádu desetikorun, čili je to cesta do pekel. Ta agentura vydrží nějakou dobu než zničí okolní trh, pak se samozřejmě vrací na skutečné ceny, a ty zvyšuje. Musejí mít dokonalé zázemí, ale protože to dělali postupně a vybudovali si ten trh celosvětově, tak to nějaký rok vydrží, kompletně ovládnou celý trh, a výsledek je, že v některých oborech fotografie nebudou vůbec jednotlivci, ale jenom skupina, která ze začátku bude velmi kvalitní, bude mít vynikající fotky, ale s klesající konkurencí tlak na její fotografy, aby fotografovali víc a levněji, čili míň kvalitně, bude samozřejmě stoupat. Ta uniformita je pak strašně ubíjející.

Dá se s tím bojovat? Je dobré to vědět a zamyslet se nad tím, jestli to má cenu nějak podporovat, protože bojovat s tím jako jednotlivec člověk nemůže. Není to ale záležitost jenom fotografie. Když se člověk baví o tom, co se děje s novinami, s texty, s divadlem, s filmem, je to velmi podobné. Diktát peněz je velmi silný, a když potom člověk mluví s nějakými chytřejšími lidmi, tak se začíná bát budoucnosti. My se toho nemůžeme ani náhodou dožít, ale společnost díky diktátu peněz spěje ke svému zániku. Tady už hodně odbíhám od fotografie, ale když se vrátím zpátky, tak to je důvod, proč se chci vrátit do černé komory a dělat si některé fotky pod zvětšovákem a jakoby technicky míň kvalitně. Samotná digitální fotka je určitě krok dopředu. To, co následovalo kvůli lidem, kteří zneužili velké ulehčení technické stránky, je věc celospolečenská, nejen fotografická. Takže to, že se vracím do komory, nemá se samotnou digitální fotkou co dělat. Pokud se budu chtít živit, tak to bude díky počítači a skenerům, temná komora ani černobílá fotka mě živit nebude. To je spíš proto, abych si řekl, že jsem úplně nezblbnul, a že mě ta fotka ještě baví.

Vize, kterou jste předestřel, je znepokojující. Týká se to jen reportážní, nebo i umělecké fotografie? Ale umělecká fotka není profesionální, to je něco jiného! Je to strašně těžká kategorie. Samozřejmě si nejdřív musíte definovat, co je umění, co je umělecká fotka. Já jsem to studoval a samozřejmě si dovedu představit, že bych se měl třeba věnovat jenom teorii. Teoretiků, kterých bych si vážil, protože by byli natolik odtržení od praxe a měli nadhled, u nás moc neznám, vlastně nikoho. Lidi, jako býval pan profesor Šmok, doktor Macků, nevidím. Nebo uměnovědci typu profesora Wirtha nebo Štecha, kteří měli obrovský nadhled nad celým uměním a nějakým způsobem zasáhli do fotografie. Snad jenom Pavel Scheufler. Možná ale jsou i jiní a je moje chyba, že o nich nevím. Nicméně umění nemá co dělat s penězi. Ne ten, kdo dostává za svý fotky nejvíc peněz, je největší umělec. Určitě to tak není. Umělecká fotka tedy může žít bez ohledu na to, jestli existuje digitální fotografie, globální trh a podobně. Něco jiného je dokument, reportáž, to, za co potřebujete dostat nějaké peníze, abyste se vůbec uživila a mohla využít techniku. To do budoucna nebude, přejde to pod uniformitu agentur. Ty největší pod sebe v téhle chvíli stahují nejlepší fotografy. Zprvu jim dávají nejlepší podmínky – ty jsou opravdu dobré, což vím, protože jsem takovou nabídku taky dostal. Ale chtějí fotografy vyždímat, vymačkat jak citrón, a na konci v nich nic nezbude. Ten zápřah je obrovský a nedá se vydržet celý život. Neznám člověka, který by to vydržel.

Kdy si myslíte, že to nastane globálně? To opravdu nevím. Nejsem tak technicky zdatný, abych vám řekl, jak rychle postupuje technika. Je to spíše záležitost několika desítek let, kdy to všechno zanikne. Nicméně v téhle chvíli není cesta zpátky. Jednotlivci, kteří přešli do agentur nebo se začali věnovat něčemu jinému, se už zpátky nevrátí a podhoubí, že by dorůstali mladí, už není. Dneska už nenajdete truhlářskou dílnu nebo zámečníka jako jednotlivce, tak jako nejsou mlékaři, ale chodíme pro mléko do hypermarketu. Stejně tak nebude ani fotoreportér nebo fotograf jako živnost, ale bude jenom agentura nebo stroj na úřadu, který vám udělá portrét. Kdyby se pan Langhans chtěl v současnosti etablovat na tomhle trhu, tak se prostě neuživí, nedovolí mu to magistrát. Dneska, když si chcete nechat udělat řidičák nebo pas, tak vás musí vyfotit webová kamera za mnohem víc, než jak to svým způsobem osobitě dokázal nějaký fotograf, byť to byla řemeslná práce a ne umění. Vymazali jsme to z našeho života, nechceme to. Já to považuji za chybu a ústup od kultury.

Říkáte, že možnost počítačového ovlivnění fotografie klade zvýšený nárok na poctivost fotografů. Nemáte po tom všem, co jste mi řekl, pocit, že tato poctivost bude stále méně důležitá? Určitě nebude. Důležitost té poctivosti je naprosto stejná od lovců mamutů až do budoucna. Je to jediná možnost, jak můžeme přežít. Bohužel žijeme ve společnosti, kde nás nejvyšší představitelé přesvědčují, že s poctivostí nikam nedojdeme. Nechápu, proč by si potom měli fotografové myslet, že se s poctivostí dostanou nejdál. Například způsob, jakým s vámi jednají policajti, když hlásíte nějakou újmu, která se vám stala, vás informuje, že ta poctivost je naše slabost. To ale určitě není a měla by být zachovaná. Jestliže se jí vzdáme, tak jenom uspíšíme cestu do pekla. A pokud se poctivosti vzdá fotograf, může mít krátkodobý nebo možná i životní úspěch, ale rozhodně to není pro nějaký zápis do historie. Je to rozhodně odsouzeníhodný. Tím nemyslím čištění fotky, retušování, nebo takové počítačové zásahy, které ji normálně ovlivňují. To, co se třeba běžně dělalo pod zvětšovákem, že se fotky takzvaně nadržovaly, něco se ztmavovalo či zesvětlovalo, to je technický zásah, který je v rámci nějakých pravidel naprosto povolený. Něco jiného je, jestli budu třeba smontovávat obrazy a tvářit se, že taková byla skutečnost. To je stejné, jako když někdo aranžoval nějaké fotky a vydával je za nearanžované. To je lidská nepoctivost, která by měla být vždycky odsouzena.

Nebude se ale tím hrozivým vývojem, který jste nastínil, klást na fotografickou poctivost stále menší důraz? Opakuji, že to je vývoj ve společnosti. Pokud budou policajti nepoctiví, pokud politici budou jenom pobírat peníze, ale nebudou sloužit veřejnosti, proč by si měli nastupující fotografové myslet, že budou křišťálovou studánkou v nějakém močálu? Pokud se ve společnosti bude všude podvádět, tak ta fotka bude v počítačích zase vznikat podvodem. Ale pak se s velkou chutí zveřejňuje, že nějaký fotograf v Bejrútu někde přidělal stíhačku nebo kouř. To jsou detaily v tom gró podvodů. Ve fotografii se samozřejmě hodně podvádí, ale je to jen na lidech. Znám fotografy, kteří by do toho takhle nesáhli nikdy. Ti budou vždycky, a existuje nebezpečí, že budou finančně míň úspěšní a spíš trošku za blbce. To je ale problém společenský, ne problém fotografie.

Co se té zmiňované upravované fotky z Bejrútu týče, je tady i ten aspekt, že podvody tohoto druhu nepokrytě slouží určitému záměru. Tady šlo třeba o to, udělat z jedné strany konfliktu oběť. Fotografických podvodů ve prospěch Izraele je přece nesrovnatelně méně... Ano, a někteří váleční reportéři – a to i renomovaní – jsou příkladem toho, jak jim chybí kritická schopnost a nadhled. Se skutečností naprosto manipulují. Některé znám a vím, jakým způsobem fotí. Samozřejmě, že pokud nebudu sledovat to, co se publikuje ve světě, nejen z agentur, tak to mohu obdivovat. Ale tyto fotky nejsou tak pravdivé, jak jsou prezentované.

Jsou tedy manipulované? To nejde, ale tihle fotografové si upravují skutečnost tak, jak ji chtějí vidět. Pro mě je symbolem neupravené fotografie třeba Sebastião Salgado. Okolo něho je ale samozřejmě obrovská mašinérie, zázemí, mnoho lidí, který se podílejí na zpracování jeho fotek, nicméně tam je té manipulace se skutečností minimálně. Pokud třeba zvýrazňuje obrazovou složku té fotky, tak mi to nevadí. Ale nehledá utržené prsty nebo zubožené děti, aby zapůsobil naprosto prvoplánově. Tohle já už vidět nechci. Fotograf nemůže být bez názoru, ale nejhorší je si udělat názor předem a nezměnit ho. Pro mě je tohle nejhrubější zkreslování skutečnosti. Stejně jako není pravda, že izraelský voják zastřelí chudého, žíznivého, hladového palestinského chlapečka. Prostě ten kluk ze začátku hází kameny, pak granáty, a v osmnácti letech půjde a odpálí v pizzerii dvacet naprosto nevinných lidí. Lidi, kteří v Izraeli žijí, dostali území po dvou tisících let nespravedlností. Když se o tom člověk bude chtít bavit objektivně, bude se muset bavit i o tom, jestli tahle nespravedlnost nebyla napravená nějakou jinou, třeba menší nespravedlností. Ale když se bavíme o Palestincích: co se stalo po osvobození Kuvajtu spojenci? Sami Arabové vyhnali osm set tisíc Palestinců. Nikdo je nechce na svém území. Proč jsou na arabských územích uprchlické tábory? Protože nikdo nepustí Palestince mezi své obyvatele. To je celosvětový problém, který bude vždycky, když bude nespokojená masa – ať chudých, hladových, anebo nějak jinak zubožených lidí, ale bude jich hodně. Tak budou bojovat takovým způsobem, že proti tomu není obrana. Ale jak to nafotografovat objektivně? Já bych to neuměl, nešel bych tam. Na palestinských územích jsem byl jednou a nechtěl bych se tam dostat znova. Byl jsem na mnoha místech po Izraeli a viděl jsem, jak je to úplně jinak, než to je prezentované. Je to strašně těžké, špatně se o tom mluví a svět to nechce vědět. Vždycky tady bude skrytý antisemitismus, je to zakořeněné. Ten vývoj byl strašně dlouhý, to je dva tisíce let, a kulturní svět se vyvíjel jinudy. Teď si říkáme, že napravíme to, co se připravovalo dva tisíce let, jakýsi holocaust a jiná zvěrstva, ale lidstvo o těch zvěrstvech nechce vědět. V podstatě k tomu vnitřně nedorostlo. A nedorostla k tomu ani většina těch fotografů, o nichž se bavíme.

Myslíte, že k tomu euroatlantická civilizace ještě dospěje, anebo jsme už ztraceni? Nás mohla ochránit kultura, ne vlastnictví nějakých silných zbraní. My jsem povýšili cenu peněz nad kulturu a to nás zničí, protože se dostaneme na stejnou kulturní úroveň těch, kteří budou výrazně silnější v té mase. Chvilku si můžeme lebedit, že máme zbraně hromadného ničení, ale oni budou mít jiné zbraně – to je science-fiction, jestli vypěstujou nějaké viry nebo něco, co bude jednodušší a rozšiřitelnější za menší peníze, protože nebudou tak bohatí. Prostě nás převálcujou. Nedokážu odhadnout, kdy to bude. Navíc, my se učíme, že to, co nedokážeme dneska, nedokážeme nikdy. Oni mají tu vizi, že ten krásný život je čeká až v budoucnu, takže nikam nespěchají. Není to vůbec veselé, a náskoku, který jsme měli, své kultury, se naprosto nesmyslně vzdáváme. Když se podíváte, jak se za posledních sedmnáct nebo osmnáct let uvolnění v podstatě setřel duch celé Prahy, ta kulturnost... Na Staromáku ve Storchově domě, kde vždycky bylo vydavatelství a dole knihkupectví, se prodává broušené sklo, vedle se možná budou prodávat čepice nebo pizza, nebo tam bude KFC, o metr dál budou dvě banky... Kultura mohla být naše obrana. Určitě by to nebylo tak výnosné. Říkáme, že je to svoboda každého majitele domu, jestli chce víc vydělat, ale tohle jsme si neměli dovolit. Bod návratu jsme asi překročili. Já věřím, že my se toho konce nedožijeme, tak rychlé to nebude. Ale proto, že jsme byli padesát let ve skanzenu, tak to dohánění nekulturnosti je výraznější, viditelnější, ale ne každý si ho chce připustit. Je pravda, že nás jakýsi blahobyt nebo ulehčení života uspokojuje. Stejné je to ale i s fotografií. Tu taky dnes vyprodukujete velmi jednoduše – třeba telefonem, který zmáčknete a máte pocit, že to je fotka. Není, stejně jako ten život s těmi hamburgry není lepší, než byl dřív. Já se tomu nechci úplně podvolit; v džínách chodím taky, denně jezdím v autě, využívám digitální techniku, ale nesnažím se toho zneužívat. Neumím ale vyburcovat lidi, aby si uvědomili, že kultura je ta nadstavba, kterou jsme si měli udržet a rozvinout.

Projevuje se ubývání tohoto vědomí kontinuity i ve vztahu k fotografii? Ano, nekulturnost ve vztahu k fotce je vidět třeba na muzeu moderního umění, což je Veletržní palác, kde se zavrhlo, že tam bude sbírka fotografie. Ta je v UMPRUMu, ten nespolupracuje s těmihle, tamti nespolupracujou s oněmi, Brňáci zase nemají rádi Pražáky, to jsou tak divné, nekulturní vztahy... Řevnivost určitě byla i dřív, ale třeba právě Wirth, Matějček nebo Štech byli lidi, kteří měli v kultuře obrovský rozhled. Dřív to vynášelo, ti lidé byli ozdobou společnosti, ale dneska by si jich nikdo nevážil, spíš by je považovali za blázny: nedělali by velký prachy. Dneska jsou ozdobou společnosti manažeři, lidi, kteří nic netvoří, prodávají výtvor někoho jiného a umějí to okecat. To je špatné.

Myslíte si tedy, že vztah lidí ke kultuře je dnes horší než za totality? Dneska se na něm podepisuje komerce, dříve zase nesvoboda... Když jsem studoval na FAMU, začala mě zajímat historie. Tehdy jsem se s pomocí Vladimíra Birguse seznámil s Pavlem Scheuflerem, což byla pro mě obrovská výhra. On mě vlastně přivedl k zájmu o historii fotografie, potažmo i k velice nedávné historii. Už v těch osmdesátých letech jsem si uvědomil, co dělal komunista, a to je to, v čem pokračujeme dneska, v době kapitalismu: nevážíme si nedávné historie. Ale to už přece je historie, včerejší den je historie! Ponořil jsem se s kamarádem historikem do fotoarchivu tehdejšího Muzea tělesné výchovy, kde bylo přes osmdesát tisíc pozitivů a strašné množství negativů. Ty negativy do té doby nikdo jiný než já neviděl. Bylo naprosto neskutečné, jakým velkorysým stylem byla ta sbírka tvořená – zhruba až do poloviny 60. let. Pak najednou dostávali čím dál míň peněz na nákup potenciálních historických fotek, které byly třeba půl roku staré, ten archiv začal řídnout, a čím více se blížil k současnosti, tím byl podřadnější. V dnešní době to došlo do maxima – Muzeum tělesné výchovy už neexistuje, kde je ten archiv, nevím. Za sto let, až se archivem bude někdo probírat, zjistí, že skončil někdy v roce 1965. Dál už maximálně najde nějakou fotku, možná disketu, nějaký časopis... To je tak nekulturní nevážení si toho, co jsme prožili!

Možná to souvisí s tím, že lidé dneska žijí maximálně nejbližší budoucností, většinou ale jen přítomností, a sotva nějakou minulostí... Třeba i proto nepodporují mladé nadějné umělce, jejichž díla stoupnou v ceně až za několik desítek let. Ano, vidím to i na příkladu svých neobyčejně nadaných spolužáků na FAMU. Byla obrovská jasnozřivost profesora Šmoka, že tam přitáhnul kluky ze slovenských vesniček. Jak je objevil, mi není jasné. Byla to generace Tona Stana, Rudy Prekopa, Vasila Stanka, Honzy Pohribného, Mira Švolíka, Petra Župníka. Dodneška si jich obrovsky vážím.To byla společnost šesti, osmi lidí, kteří nejenže už tehdy byli názory i prací, kterou dělali, o míle před námi, ale začali být hodně populární. Dneska je z nich opravdu uznávaný jen Tono Stano díky tomu, že se mu podařilo velmi dobře zpeněžit to, co dělá. Kdo chce vědět, ten ví, že zbytek těch kluků umí fotit jinak a dokonale. Ale když se s nimi bavím a vidím, jak žijou, to je taková ostuda! Tady není jediný mecenáš jako Waldes nebo Meda Mládková, kdo by řekl tomu Vasilovi, já to kupuju a tady máš na živobytí. To je strašný zmar. A to je moje generační skupina. Určitě ale vznikají i mladší skupiny a zapadají, protože společnost už není taková, aby tohle podporovala. Mě deptá, když se fotografové dneska prosazují jen díky cenám. Práce tří současných finančně nejúspěšnějších českých fotografů si svým způsobem vážím, protože je řemeslně zručná, ale je to na úrovni umění Karla Gotta, ne nadčasová záležitost symfonické hudby.

Tohle se ale určitě děje i jinde ve světě... Jednou jsem viděl krásný půlhodinový pořad o Annie Leibovitz, což je světově uznávaná portrétní fotografka. Bylo to o způsobu, jakým portrétovala nějakou lady nebo lorda v Anglii. To je taková dekadence, cesta do pekel ne volným krokem, ale sešupem! I když je výsledek řemeslně naprosto nedostižný. Přiletěla tam jumbem, který byl z desetiny naplněný její fotografickou technikou a asistenty. Vidíte, a ta společnost právě tohle chce, ještě to zfilmuje a úspěšně se to prodá! A lord je nadšený, že má mezi desítkami obrazů portrét od Annie Leibovitz. Myslím si, že se nám za to za dvě stě let, pokud bude ještě existovat nějaká uměnověda a kritika, budou smát.

Vraťme se na závěr ještě k vaší tvorbě. Prozradíte mi nějaké plány do budoucna? Tak předně je trochu rozdíl v tom, čím bych se chtěl zabývat, a co mě uživí. Co bych chtěl, vím docela přesně: to bych fotil jenom pod vodou a pro radost. Plánuju toho strašně moc. Doba je svým způsobem strašně zlá a tvrdá, ale má tu výhodu, že mě nutí k tomu, abych nedělal to, co před půl rokem. Lidi mi říkají: ty to máš jednoduché, protože máš jméno! Jméno? To nic neznamená, protože tam, kde ty peníze jsou, tedy v agenturách, se setkávám s lidmi, kterým je dvacet, maximálně pětadvacet let, a z kultury znají maximálně moderní skupiny a Vyvolené. Čili moje práce jim nic neříká. Pokud tedy uvažuji, co budu dělat, musím hledat, co mohu dělat sám: knížky, dlouhodobější projekty a spolupráce s lidmi, kteří si váží řemesla. Cítím, že mám obrovské rezervy speciálně v digitální fotografii, v práci s počítačem, můžu se vrátit k velkému formátu, dělat znova v komoře. Tím se chci dál zabývat. Jestli mě to uživí, ukáže čas. Já doufám, že ano.

Tématické zařazení:

 » Ostatní  » FotoReport  

 » Ostatní  » FotoTechnika  

 » Novinky  » Reportáže  

 » Novinky  

 

 

 

 

Přihlášení k mému účtu

Uživatelské jméno:

Heslo: