Světlo záhadnější než slunce - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Odběr fotomagazínu

Fotografický magazín "iZIN IDIF" každý týden ve Vašem e-mailu.
Co nového ve světě fotografie!

 

Zadejte Vaši e-mailovou adresu:

Kamarád fotí rád?

Přihlas ho k odběru fotomagazínu!

 

Zadejte e-mailovou adresu kamaráda:



FotoReport

Světlo záhadnější než slunce

12. srpna 2005, 00.00 | Jsou a vlastně nejsou. Scenérie Petry Růžičkové vyvolávají dojem faty morgány, která se změní či rozplyne při prvním prudším pohybu diváka. Zapomenuté sochy k němu obracejí svůj obličej, a neslyšně křičí z džungle, která je krok za krokem pohlcuje. Fasády honosných budov, jejichž sláva už dávno minula, pomalu mizí před očima, odkudsi se snáší světlo, které bychom ani nečekali. Ticho v přímo hmatatelné podobě.

Fotografka a výtvarnice Petra Růžičková (*1963), která je s výstavou „Fragmenty, torza, zbytky“ srpnovým hostem virtuální World Webphoto Gallery, dokazuje každým svým počinem, že je uměleckou osobností s velmi specifickým zaměřením. Zdá se, že se vyhýbá laciné publicitě již pečlivým výběrem témat, kterým se programově věnuje. Mnoho publikací, na nichž se autorsky podílela, osobitým způsobem zpracovává téma židovskému prvku v Čechách: například Kamenná hvězda Terezín se pokouší spojit genia loci barokní architektonické památky s ozvuky tragických lidských osudů v jejích zdech. Zde také vznikly originální portréty spisovatele a bývalého vězně Arnošta Lustiga k jeho Esejím. Toho Petra Růžičková fotografovala i v prostředí dalšího českého architektonického skvostu, Valdštejnské zahrady, pro knihu rozhovorů, jež spisovatel v letech 1979 až 2003 poskytl českým a americkým novinám a časopisům.

Architektura je dalším úhelným kamenem tvorby Petry Růžičkové. Svůj zájem však věnuje právě tomu, co dnes stále více ustupuje do pozadí, válcováno zálibou moderní doby v technice a racionalitě: mizejícímu světu starých budov, které nemají statut oficiálních památek, a tudíž se stávají objektem odvrácené strany povahy člověka: touhy devastovat a bořit. Umělkyně však nefotografuje konkrétně, nedokumentuje, využívá spíše dekadentní krásy těchto míst k navození atmosféry, jejímž prostřednictvím vyjadřuje své pocity a myšlenky.

A bylo by věru zajímavé všechny tyto pocity a myšlenky poznat. Vždyť Petra Růžičková stejným způsobem zachycuje i přírodu: nikoli úchvatné scenérie pro turistické katalogy, ale na první pohled nenápadná zákoutí, shluky vegetace, holé stromy – opět vše, čím může promlouvat k divákovi. Taková je například krajina v kalendáři Aether, který obdržel zvláštní cenu časopisu Typografia jako kalendář roku 2001, nebo soubor Natura arcana, jenž o rok později získal už cenu hlavní. Bizarně bujné tvary vegetace, rostlinné prvky podobné těm, které kdysi inspirovaly renesanční umělce, chvění, zrcadlení a abstraktní hra světel a stínů – tak promítá Petra Růžičková své nitro do fotoobrazů přírody.

Lze říci, že příroda i architektura jsou u této umělkyně dvě ratolesti téhož stromu: vegetace je jakousi architekturou přírody, architektura zase plní v umělém světě lidí roli kmenů, struktury větví i ozdobných lián. Proto autorka tyto dva prvky také kombinuje: do pustnoucích vil a panských sídel, která si dojemně uchovávají poslední zbytky své majestátnosti, proniká sítí větvoví, do opuštěné krajiny, pokryté sněhem, zasazuje stejně osamělé stavení. A je-li to třeba, účinek násobí: na umírající nádheru secesního průčelí promítá chrámový chrlič v podobě honicího psa – lidští majitelé se už dávno ztratili, teď už jsou tu jedinými vládci vlci a všepohlcující náruč vegetace.

Ostatně vášeň pro vegetaci a světlo zavedly Petru Růžičkovou až do vzdálených, leckdy přímo exotických krajin: objevila pro sebe jihofrancouzskou Provenci, rovníkovou Afriku, karibský ráj Martinique i Indii. S tím spojila i zájem o jiné kultury a nové duchovní vjemy. Své zážitky, které by jiné možná svedly k pořizování dokonale realistických záběrů, však autorka opět přetavila v tyglíku své imaginace. Podobné podmínky pak hledala i doma: „Když jsem se vrátila do Čech, nevěděla jsem, jak navázat na výjimečnost a kouzlo těchto krajin.“ Ale hledala dobře. Sama potvrzuje, že se zhlédla například v oblasti Českého středohoří, která jí připomněla vzdálené země.

Málokdo by řekl, že tvůrkyně tak emotivně abstraktního zaměření obrátí svou pozornost ke zvířatům. Ale je to tak, i když vidí faunu opět přes čočku své fantazie. V posledním roce dvacátého století například vznikl její cyklus V medvědí iluzi, nesoucí všechny známky autorského rukopisu Růžičkové. Jedna z fotografií byla pojata do kalendáře ZOO 2000, který je kolektivním dílem českých fotografů.

Tónované fotoobrazy Petry Růžičkové vystavované kolekce „Fragmenty, torza, zbytky“, vytvořené pomocí vícenásobné expozice, mají několik vrstev, z nichž každá je nedílnou součástí celku i vlastní významovou rovinou. „Nedělám asi nic jiného, než že se pokouším proniknout viditelným světem k jeho odvrácené tváři, k tomu, co je skryté,“ říká autorka. Přiznává, že svou inspiraci hledá ve snech. A právě neuchopitelnost, neskutečnost, jdoucí ruku v ruce s pocitem čehosi důvěrně známého, které jsou základem jejích fotografií, jsou právě vlastností snu: kolikrát máme přece po probuzení pocit, že jsme pobývali ve známém prostředí, které jsme však předtím nikdy neviděli!

Pro pořádek přiznám, že mám apriorní nedůvěru k artefaktům, které samy sebe označují za „snové“, „fantastické“ či dokonce „mystické“. V dnešní racionální době je touha po tajemství a duchovních prožitcích tak silná, že ji leckdy může uspokojit i zboží druhé jakosti. V této souvislosti mi na mysli vytanuly například tolik obdivované kýče Jána Pohribného. U Petry Růžičkové jsem však na první pohled cítila něco zcela jiného: upřímnost, vnitřní potřebu tvořit, transformovat své pocity do osobité podoby, vydat se z nich a poskytnout potěšení či úzkost z nich spřízněným duším. V tomto směru stojí autorka nesrovnatelně výše, a její fotoobrazy tak mají svým emotivním nábojem blíže třeba k Ptáčkovým zdánlivě mnohem realističtějším záběrům. Což sice neocení úplně všichni, ale dost možná, že Petře Růžičkové jde o to, aby ji ocenili právě ti jiní.

(Petra Růžičková: FRAGMENTY, TORZA, ZBYTKY - World Webphoto Gallery na adrese www.wwg.cz, v hlavním sále do 3. 9., pak ve stálé expozici)

Tématické zařazení:

 » Ostatní  » FotoReport  

 » Ostatní  » FotoTechnika  

 » Novinky  

 » Novinky  » Výstavy  

Diskuse k článku

 

Vložit nový příspěvek   Sbalit příspěvky

 

Jan Pohribný není kýčař

Autor: Miloš Vorel Muž

Založeno: 15.08.2005, 16:26
Odpovědí: 0

>>V této souvislosti mi na mysli vytanuly například tolik obdivované kýče Jána Pohribného. U Petry Růžičkové jsem však na první pohled cítila něco zcela jiného>>
==============
========================


Proboha paní či slečno Pacovská, to snad myslíte asi jen jako provokaci, ne?!
Fotky Jana Pohribného že jsou kýč???!!! Přečtěte si laskavě občas po sobě s nějakým odstupem, co o fotografii píšete, já ty Vaše články sleduji už delší dobu (protože mě zajímá, co se v tom malém českém fotografickém rybníku děje...) a občas mne svými výkony silně překvapíte, většinou nepříjemně! Samozřejmě si můžete myslet a psát, co chcete, když Vám vydavatel dá volnou ruku, ale takhle kategoricky tvrdit, že se jedná o kýč... asi vlastně ani nevíte, co kýč je a jak ho definovat? Jestli náhodou máte nějaké vzdělání, které má něco společného s uměním a kulturou, měla byste po té škole žádat, aby Vám vrátili školné, že Vás nic nenaučili!!!
Oba dva autoři jsou naprosto rozdílní, jsou to naprosto jiné vnitřní světy a osobní cesta, po které si za nimi jdou, já mám pocit, že asi moc věcí z volné tvorby Jana Pohribného neznáte, to nejsou až zas tak líbivé, prvoplánově podbízivé fotky, kupodivu je v tom i dost přemýšlení a meditace, já jeho tvorbu znám už od dob jeho studií na FAMU a vždycky ve své době jeho fotky výrazně čněly nad průměr - i když možná v současné době je trochu na rozcestí a v hledání dalších území, ale není to kýč.
Fascinuje mne ta lehkost, s jakou většina fotografických kritiků a kurátorů u nás rozdává většinou naprosto nezodpovědně svoje hodnotící známky a dělá selekci. Občas si kladu otázku, kdo jsou tihle kritici a odkud se bere ta jejich drzost na takové kategorické známkování, když v drtivé většině jsou zcela v zaujetí svých subjektivních názorů, i když mají určitý rozhled po světě umění u nás i venku. Jen málokdo má schopnosti a vhled např. Jindřicha Chalupeckého. A už delší dobu se mi v hlavě honí taková kacířská otázka-myšlenka, když umělečtí kritici pro prosazování svých subjektivních soudů musejí zároveň i něco denunciovat, aby dodali váhu svým pozitivním tvrzením, zda by nebylo možné, aby zůstali jen u toho pozitivního a nevnucovali soudy záporné, aby psali jen o tom, co je zrovna momentálně zaujalo a co se líbí jim (protože oni opravdu nejsou až zas tak objektivní; českou uměleckou kritiku sleduji už dost dlouho!!! abych na to měl svůj vlastní názor)) a nechali na divákovi a čtenáři, aby si udělal svůj vlastní názor. Je fakt pikantní položit si občas na stůl výroky na jednu a tu samou věc od různých kritiků...
Říkám si tak potom:"Fajn, dobrý, a teď zkus taky sám něco z ničeho vyplodit tvůrčího, ukaž, co ty dovedeš a pojď se svojí kůží na trh, jestli máš na víc, než na blbé plky!!!???"
Co Vy na to?!
Přeji příjemný zbytek deštivého dne zde v Praze.
Miloš Vorel

Odpovědět na příspěvek

A jen tak mimochodem...

Autor: Miloš Vorel Muž

Založeno: 15.08.2005, 16:32
Odpovědí: 0

protože jste mne svým článkem docela nadzvedla, jsem Vám zapomněl prozradit, že Jan Pohribný se píše s krátkým "A" u jména Jan... :-)))
http://www.pohribn
y.cz/maj.site/pagess/gale
rie.html

Odpovědět na příspěvek

A já na to ...

Autor: Edita Pacovská Muž

Založeno: 15.08.2005, 18:09
Odpovědí: 2

Vážený pane Vorle,
děkuji Vám za reakci. Zajisté máte pravdu.
Přeji Vám rovněž příjemný zbytek deštivého dne a stále stejně ostře nabroušené pero.

Odpovědět na příspěvek

RE: A i já na to ...

Autor: Miloš Vorel Muž

Založeno: 16.08.2005, 10:23

že to není vůbec o pravdě. V umění je zrovna ten pojem PRAVDA dost ošidný, spíše bych řekl, že je to o hloubce, robustnosti<->křehkosti a hledání na jedné a plochosti na straně druhé...
Když si zpětně vybavuji pár Vašich recenzí, kde se jméno Jan Pohribný také nějak vyskytuje, přemýšlím, čím asi u Vás vyvolává pocit kýče??? Opravdu mne to zajímá. To nemyslím s nějakým despektem. Protože zrovna on zachází s fenoménem KRAJINA dost obezřetně. Napadá mne, jestli ty jeho fotky nějakým způsobem neprovokují tzv. "městské lidí" a intelektuály spjaté s neklidem a těkavostí tohoto přítomného
prostoru. Protože už 15 let ve městě musím žít, já předtím venkovský člověk, zakotvený silně v krajině a přírodě. Ne jen jako víkendový výletník. Sdílím Vaši nedůvěru "k artefaktům, které samy sebe označují za „snové“, „fantastické“ či dokonce „mystické“. V dnešní racionální době je touha po tajemství a duchovních prožitcích tak silná, že ji leckdy může uspokojit i zboží druhé jakosti...", i já jsem v tomhle taky silně opatrný, protože je zde mnoho šarlatánů (bohužel se někdy i snaží tímhle léčit, ačkoliv v sobě nic nemají), ale zřejmě oproti Vám mám jednu zkušenost, která mne docela bezpečně vede v rozpoznání "zboží druhé jakosti". Tím, že mne už 25 let živí (i ničí) katastrofy, které jako hasiči musíme řešit, a protože s tímhle řemeslem jsou spojeny i velice silné (i tragicky smrtelné) "hraniční stavy", mám docela dobře odžito, jak to vypadá, když najednou čas, prostor a energie se na pár vteřin vymknou naší racionální, lineární kontrole...Nejsou člověku dána slova, která by byla schopna to popsat (dovedeme popsat jen to, k čemu máme obraz), zůstává jen zvláštní pocit...nevím, jak to vyjádřit...času, kdy se na zlomek vteřiny propojí minulost a budoucnost dohromady a překvapivě z toho času zmizí přítomnost. A to je právě asi ten problém, protože my dovedeme racionálně existovat jen v přítomnosti a fotografii máme nějak zafixovanou jako prostředek pro zprostředkování minulosti (tady trochu vykrádám R.Bartha a jiné...) Snad tohle je ten poznávací znak většiny fotek Jana Pohribného, který někoho může provokovat až k pocitu kýče, protože spojují minulost s budoucností bez přítomnosti. Ale to jsou věci, které ve městě moc nefungují, ve volné krajině ano - ale musí tam být člověk zcela sám.

Odpovědět na příspěvek

Oprava

Autor: MV Muž

Založeno: 16.08.2005, 11:53

=>>dovedeme racionálně existovat
--------------
-------------------------
------
Správně tam patří REÁLNĚ existovat...jde o překlep

Odpovědět na příspěvek

Pár odkazů...

Autor: Miloš Vorel Muž

Založeno: 17.08.2005, 11:50
Odpovědí: 0

Pár odkazů na fotky a rozhovor s Janem Pohribným:
http://digi.
zive.cz/h/kultura/AR.asp?
ARI=467&CAI=3

http://d
igi.zive.cz/h/kultura/AR.
asp?ARI=522

Snad to bude fungovat....?

Odpovědět na příspěvek

Vypadám jak plagiátor...?

Autor: Miloš Vorel Muž

Založeno: 17.08.2005, 12:43
Odpovědí: 1

Tak to je dobré a záhadné zároveň. Teď vypadám jak plagiátor a papouškovač cizích názorů... :-(
=============
=>>Cy
klus Místa zasvěcení, výstava uspořádaná Moravskou galerií v Brně..(-)..krajinářsk
fotografie Jana Pohribného
============

V obecné rovině je to pak ubíhající čas, nevědomá paměť, a podle slov kurátora výstavy Antonína Dufka také „minulost propojená s budoucností a vyhýbající se přítomnosti“.
=============
Přísah
ám, že to, co jsem napsal včera, jsem od pana Dufka neopsal, ten text vidím dneska poprvé, když jsem hledal nějaké materiály, které by poskytly určitý protipól na tvrzení paní Pacovské, než se ona odhodlá (i když si spíše myslím, že bude bohorovně mlčet, protože kritici vesměs jen plácnou do vody a pak si zas hrají na Bohy...). Já jsem ke svému včerejšímu tvrzení přišel z úplně jiného konce, z prožitých katastrof a stavů s nimi spojených a z následných posttraumatických stresů, kterým jsou vystaveni všichni záchranáři a další složky, které se na místech tragédií musejí pohybovat a nutnosti se s tím vším nějak vypořádat, aby i ten záchranář pak mohl dál normálně fungovat bez pokřivení v normálním životě, bez nějaké psychické újmy a možných následných psychosomatických i zcela zdravotních problémů... a jestliže ke stejnému došel i pan Dufek, který se pohybuje léta ve světě dost odlišném od mého (protože v Umění o život opravdu nejde, to je jen jistá reflexe), tak fotky Jana Pohribného nejsou zcela rozhodně kýč, protože kýč by takto nefungoval, kýč v sobě nemá ono "punctum", osten, o jakém píše Roland Barthes se "Světlé komoře", kýč je hezký, milý a funguje jen ve chvíli, kdy se s ním potkáváme, kdežto "punctum" se zadírá mnohem hlouběji... A drtivá většina fotek JP má ono punctum, jen je asi pro někoho ne tak snadno dostupné a jak tak čtu znovu celý text (viz. předchozí odkaz), utlumil bych trochu tvrzení
"..Tuto světelnou zář lze chápat vícerým způsobem – každopádně je to signál nadpřirozeného světa, snad paprsků božích...Pohribný má v tomto směru velice výraznou pozici - vyzařujícím mysticismem..
To jsou slova a tvrzení, se kterými se musí zacházet velice, velice opatrně. Umění jen jen Umění, nic jiného a víra a tím spojené další pojmy je něco prakticky nesdělitelného, zcela osobního, jazykem těžko postižitelného... V tomto Vás paní Pacovská chápu.

Odpovědět na příspěvek

Když není punctum...

Autor: Miloš Vorel Muž

Založeno: 18.08.2005, 01:07

=>>A drtivá většina fotek JP má ono punctum...
=============

...a tam kde to "punctum" necítím (možná můj zcela subjektivní pocit), je hledání, na které má každý autor nárok. Ono totiž i řada fotek Petry Růžičkové je podobného rodu, kdy určitý svůj objev si potřebuje vyzkoušet z více stran... ale docela bezpečně se dá rozeznat hledání od kýče. Nádherné kýče třeba právě ukázkově reprezentují webové galerie některých fotografických serverů (např.Fotografování.cz ;-) ), ty různé "nejlepší akty","nejúžasnější fotky domácích mazlíčků", "nejčervenější západy slunce"... apod. Hezké, milé, nevzrušivé, na první pohled jasně čitelné, prostě paráda. Mám je rád, já tedy osobně preferuji ty západy slunce a ladné křivky krajin ženského těla...protože mohu v poklidu spočinout zrakem a vklidu, až se pokochám, odložit. A taky si je fotím, totiž ty západy slunce, na akty nemám dostatek trpělivých a netečných modelek...možná bych se měl zúčastnit nějakého kurzu v IDIFu ;-) To je ono "studium", jak si tento moment vnímání fotografie pro sebe pojmenoval R.Barthes, když likvidoval pozůstalost po své matce a našel tam fotku své maminky zamlada...mladé dívky, sedící v zimní zahradě, snímek několik desítek let starý, a začal zkoumat, co že to s ním při kontaktu s touto fotografií lomcuje a proč. V kýči je jen "studium" (v tom inteligentnějším kýči!), v hledání už ale začíná "punctum", to už nejde tak lehce odložit, hledání je něco osobního (protože hledat nejde kolektivně, i dav, když hledá, musí každý v tom davu sám za sebe), do hledání musíte dát kus své energie a ta je pak na výsledku znát, tam musíte pracovat víc se svými spodními vrstvami, skoro by se chtělo říci až přes podvědomí k nevědomí, ale to se pouštím na dost tenký led, o kterém toho moc nevím, jen tuším, že něco takového jistě existuje, i když řada kritiků C.G.Junga tvrdí, že je to nesmysl... A hledání je i moment, kdy se z beztvarého může utvořit něco, ale hledání je podobné bolesti...někdy si s bolestí dokážete poradit sami, jindy musíte k doktorovi, aby vám s tím pomohl, prostě potřebujete určitou zpětnou vazbu.Jenže bohužel, i když mnoho výtvarných kritiků v Čechách jsou různí lékaři umění či filozofie a příbuzných humanitních oborů, empatických doktorů je mezi nimi minimum. Role výtvarného kritika není až tak úplně zbytečná, jen se to nějak zvrtlo jinam, než by mělo být. Nejde už o jednotlivce, ale o koncepce, o koncepty, o KURÁTORSKÉ UMĚNÍ! A kurátoři jsou většinou právě ti kritici-lékaři.:-( A i empatických kurátorů je žalostně málo. :-( Ne že bych tedˇ chtěl začít volat "Hrrrr na ně!!!!" a "Vyhubit!!!", protože přeci jen...občas...by mohli mít smysl (jasně že tedy v období, kdy se věci dají určitým způsobem do pohybu jak zemské tektonické desky a vzniklé tlaky a protitlaky je třeba z odstupu usměrnit a pojmenovat...jenže na to právě je třeba toho, co tu není!!!). Ale momentálně se v Čechách moc empatické, tvůrčí a odpovědné kritice, povýšené nad partikulární zájmy, nebo jen z důvodu klapkoidního vnímání výtvarné scény, nedaří. Protože jde o koncepce a koncepty, je jasné, že sám ten lékař umění nic nezmůže, potřebuje pacienta, maso, ve kterém by se mohl pitvat a materiál na svoje pokusy a experimenty...on totiž na sjezdu ostatních lékařů-kritiků musí něčím ohromit... a ohromí jen tím, když všem ukáže, jak oddělil zdravou tkáň od patologicky mrtvé, neschopné již dalšího vývoje. A chudák autor ani nemá příliš možnost hlesnout, že se pan "dochtor" mýlí, protože před auditoriem účastníků sjezdu a diváků na galerii leží jen po kouskách vypreparovaný ve formaldehydových láhvích... :-(
Před pár lety jsme si s Milotkou Havránkouvou na téma "kurátorské umění" docela pěkně popovídali. Mne může klidně kdoliv z těch oněch...poslat někam, já jsem zcela neznámý a zůstane to tak i dál, ale za Milotkou jsou pedagogické i osobní výsledky, ta ví dost dobře, o čem mluví...jenže protože ví, ona moc nemluví. Jen se diví, čeho všeho jsou kurátoři a kritici schopni. Jako třeba Pavel Vančát v Hospodářských novinách, kdy ve svých výtkách na adresu výstavy Česká fotografie neváhal Jana Pohribného a Michala Macků onálepkovat jako kýčaře. Pikantní na tom je maličkost, že zrovna otec Pavla Vančáta právě Jana Pohribného zařadil do pár výstav, které organizoval jako výstavy studentů FAMU, kde byly zastoupeni i autoři tzv."slovenské vlny", kterou právě nastartovala Milotka Havránková, když studovali na bratislavské střední umělecké škole. Že by pan Vančát senior měl sklony k preferenci kýčovitého umění...??? :-)))

Odpovědět na příspěvek

pan Vančát a spol.

Autor: Miloš Vorel Muž

Založeno: 18.08.2005, 08:22
Odpovědí: 0

http://hn.ihned.cz/2-1648
4950-500000_d-40

...P
edstavovat v rámci devadesátých let díla autorů, jakými jsou například Jan Pohribný či Michal Macků, jejichž práce balancují na hranici technické finesy a intelektuálního kýče, v sousedství děl kupříkladu Jitky Hanzlové či Markéty Othové, autorek mezinárodního formátu i věhlasu, zavání dezinterpretací....

P
aráda.... on tam totiž pan Vančát jun. ještě zapomněl dodat, že je to mladý, začínající, progresivní kritik a kurátor, který si teprve začíná budovat pozice (protože jenom ze vzduchu a myšlenek se žít nedá) a to políčko české výtvarné kritiky je docela malé a obsazené, takže se chytil a prosazuje tzv. "nefotografickou fotografii", která zkoumá především sebe samu a ve svých dílech řeší i fotografické otázky; typickým představitelem je třeba právě ta hvězda mezinárodního formátu Markéta Othová. Proto potřebuje jako správný lékař-kritik něčím zaujmout a tohle je zrovna to políčko, které ještě není tak moc obsazené... Nefotografická fotografie je vyjímečná tím, že vyjímečně nudná. :-(
Mimochodem i Petra Růžičková vystavuje ve světě, i Jan Pohribný, i Michal Macků, jak vlastně zatraceně vzniká ta hvězda mezinárodního formátu..???
;-)

Odpovědět na příspěvek

Pohribny

Autor: Jan Fikacek Muž

Založeno: 22.08.2005, 09:00
Odpovědí: 0

Ne, nektere clanky do vas se mi loibi moc, nektere ani ne, je to tak 50 na 50. Tenhle, tedy spise vas pohled na autorku, mi prijde hezky. Da se i souhlasit treba s tim, ze pan Pohribny je kycar, ale ja bych ho tak neshazoval. Zatimco Petra Ruzickova je jemnejsi a ma velky cit pro krasu, je tak trochu FAMarka = "absolventka" FAMU, ktera nevyboci z koleji, ktere jsou misty nudne a casto obhajuji jako "velke" umeni i to, co za moc nestoji. Pro mne jsou jeji fotky hezke, ale ne krasne. Naproti tomu ma pan Pohribny obrovskou imaginaci ale jaski se nedostava moc smyslu pro krasu. Tu si totiz vutvari ve sve hlave a moc si nevsima realnych fotek, ktere vytvori. Spise vidi jejich idealoni obrazy ve sve hlave. Ale na druhe strane i on jaksi mimochodem vytvori par hezkych fotek, a ty IMHO, maji vetsi krasu nez dila zde zminenene autorky, i kdyz jen nahodou.

Jsou ale lide, kteri dokazi oboji spojit - treba Dakra - viz http://www.fotoaparat.cz/
index.php?r=25&rp=1&gal=v
is&galvis=1356350 . Ma silnou imaginaci i vkus. Vubec by nebylo spatne v podobnych recenzich predstavovat i amaterske fotografy. Ti jsou leckdy lepsi nez ti znami.

A nakonec pan Pohribny je uzasny jako zdroj inspirace, v tom je daleho lepsi nez autorka zde.

Odpovědět na příspěvek

Odpověď pánům Vorlovi a Fikáčkovi

Autor: Edita Pacovská Muž

Založeno: 24.08.2005, 00:25
Odpovědí: 2

Vážený pane Vorle,
Vaše příspěvky jsem si přečetla se skutečným zájmem. Vycházíte z nich jako erudovaný člověk, který na rozdíl od 75% současné populace používá mozek.
Neplácla jsem jen tak do vody a omlouvám se, že jsem nereagovala ihned. Byla jsem totiž na dovolené v poměrně opuštěných končinách, kde skoro ani nenajdete splachovací záchod, natož nějaký internet.
Vše, co říkáte, ctím jako Váš názor, a nehodlám Vám jej vyvracet. Dovolte tedy, abych i já si ponechala svůj názor na to, co se mi jeví kýčem. Přiznávám, že jsem velmi pochybila, když jsem se vyjádřila tak, jako bych VŠECHNY fotografie Jana Pohribného (za výtku ohledně správného znění jména děkuji) považovala za kýč. To prosím nikoli. Pokud byste zalistoval v našem archivu, našel byste můj článek o výstavě Pohribného fotografií z roztockého masopustu. Tyto snímky byly vynikající, velmi působivé, žádná pouhá dokumentace mrtvého folklórního svátku.
\"Mystické\" fotografie pana Pohribného ale na mě bohužel už tak dobře nepůsobí. Po stránce fotografické jsou vysoce profesionální, ale \"mystika\", pracující prvoplánově s různými ohni, kameny, apod. mi nevoní, už jen proto, jak souzní se všemi těmi Kelty, Xenami, druidy, trolly, Pány prstenů a podobně, kterými se naše povrchní doba bez skutečné hluboké víry (zde hovoří ateista!), avšak s nekonečnou touhou po efektech, jen hemží.
Uznávám, že při Vašem exponovaném zaměstnání můžete mít různé zkušenosti a zážitky, a proto Váš názor na tutéž věc může být zcela jiný. Já jsem však bohužel tvor až trapně racionální, který na stavy v klinické smrti, zázračná uzdravení a vracení duší prostě nevěří.
Myslím, že tento můj neobyčejně nudný rozklad uspokojí i pana Fikáčka, který mě potěšil tím, že alespoň 50% mých článků nepovažuje za blbé. To už je ve škole nějaká trojka, neboli \"dobrá\", že? :-)))
Ještě jednou Vám oběma díky za inteligentní a zajímavou diskusi.
E.P.

Odpovědět na příspěvek

RE: Otupuji ostří svého kritického pera...

Autor: Miloš Vorel Muž

Založeno: 31.08.2005, 15:42

No dobře...abych nebyl zas za tak velkého mrzouta...máte i články, kdy s Vámi souhlasím
(viz Vaše kritika výstavy ŠS+SS v PHP http://www.fotografovani.
cz/art/foto_report/clanek
332492735.html), z toho jsem byl taky fakt dost rozladěný, kromě jiného i z té formulace "jak funguje originální, až nadlidsky dokonalý design mladých českých návrhářů v reálném světě prostředí pražských ulic" - tak něco nabubřelého jsem už dlouho nečetl, zvlášť když jsem byl i na té vernisáži a viděl úvodní "performanci" kurátorky výstavy (mladé, aktraktivní, ambiciózní děvče, jen trochu mimo...:-( ) a taky potkávám v ulicích v Praze na Vinohradech Mr.Raise, dancera, který o sobě tvrdí, že je mu 56, jenže já ho takhle potkávám už nejméně 15 let, co na těch Vinohradech musím bydlet (že by se u něj zvláštním způsobem čas zastavil?...mimochodem už jsem ho zas dlouho nepotkal...že by byl někde na prázdninách?). Už několik let si vystřihuji různé formulace z výtvarných kritik a recenzí z časopisu Ateliér a jsou to úžasné slovní češtinářské perly, co se občas v tom povídání o umění zaperlí z řad umělecky i teoreticky vzdělaných lidí a říkám si tak, že by z toho byla docela zajímavá knížečka...jak lidem co nejvíce znepřístupnit a zbožštit umění! A přitom umění je něco naprosto tak přirozeně vrozené každé lidské bytosti.., jen o tu přirozenost bohužel v průběhu školské docházky a výchovy většina bytostí přišla a mám za to, že účelem psaní o umění by mělo být tyhle umělé hranice a omezení bořit a věci navracet svému počátku. Proto nijak nebrojím proti těm pěkným fotkách (z pohledu kritika kýčů...) z různých fotogalerií, protože to je předstupeň, jak jít dál, jenže to "dál" už je hledání a cesta neznámou pevninou. Než jsem se donutil jít na "fotografickou vysokou" (ITF v Opavě - díky právě Pavlu Vančátovi, který mi na jeden mail o fotografii odpověděl tak něco pro mne nesmyslného, že jsem o tom pár let přemýšlel a pak se rozhodl zjistit tedy, jak to s tou fotografií v Čechách je...), žil jsem taky tak naprosto spokojeně fotografováním krásných krajinek a myslel jsem si, že to je konečným cílem a smyslem fotografie, JENŽE PRÁVĚ NENÍ :-( ...Na ITF krajinu vyučuje Jan Pohribný (kromě pár dalších předmětů, ve kterých je velice erudovaným fotografem a i umělcem, pokud se v reklamě dá o umění mluvit) a celý jeho předmět je postavený právě na tom, jak s krajinou zacházet velice racionálně a jak taky umět "přešaltovat" i na něco "neracionálního", ale přesto paradoxně kontrolovaného raciem, protože ať chceme nebo ne, jen to "racio" nám drží normální život pohromadě. Snad proto jsem zareagoval tak ostře (i když jsem jinak docela mírumilovný člověk) na tu Vaši recenzi, protože fotkám Jana Pohribného občas myslím škodí spíše ti různí vykladači, on sám svoje věci takhle neprezentuje, na to je sám až dost racionální, i když jak jsem měl tak možnost ho trochu poznat zblízka, i jistou vstřícnost k určité víře má, ale je to jeho osobní svět a na všech fotkách mne vždycky zajímá vnitřní svět toho kterého fotografa, jeho poselství, které si mi snaží předat, které nejde říci slovy, protože jinak by se to napsalo a už nemuselo fotit, podle toho se dám těm fotkám věřit nebo ne. Byl jsem dříve taky jen dost trapně racionální (a vlastně jsem i kvůli své ochraně před různými věcmi dál...), ale právě nutnost na téhle škole začít o spoustě věcí uvažovat jinak (řekl bych, že pro mne je to studium fotografie značně náročné, když nejraději z celé fotografie mám východy a západy slunce :-)...) a i pár životních "problémů růstu" (kterými zde nechci nijak zdržovat...), které se nečekaně vykrystalizovaly, mě poodkryly dvířka, že existují i věci, které se našemu raciu vymykají nebo alespoň vzdorují...
Já taky příliš na stavy v klinické smrti, zázračná uzdravení a vracení duší apod. nevěřím, jen věřím tomu, že největší neprobádaný vesmír je ten, co máme ukrytý v "kebuli" a že ten C.G.Jung, i když ty jeho texty je strašně složité číst, protože jsou tak rozsochaté a když se rozepíše, tak velice těžko (alespoň já) si čtenář dokáže udržet povědomí toho, o čem je vlastně řeč, občas klepe kladívkem na hlavičku hřebíčku... :-)
Když bych to vrátil zpět na fotografii, bylo by dobré, když by ti čeští kritici dokázali rozlišovat a respektovat pestrost v projevech jednotlivých autorů a ne jen hrnout před sebou to svoje políčko. Na adresu a trochu obranu Pavla Vančáta říkám, že ho částečně chápu, protože ani já si nemyslím, že to nejdůležitější v české fotografii by se mělo odehrávat jen v dokumentu, v subjektivním dokumentu či v tzv. "novém dokumentu", jak jsem tak zaregistroval nový termín v ve fotografické teorii... :-))))
P.S.
Za ten článek o Adolfu Zikovi dávám za 1 :-)

Odpovědět na příspěvek

Oprava

Autor: MV Muž

Založeno: 01.09.2005, 07:57

=>ŠS+SS v PHP
================
p
eklep...jedná se o výstavu Štěpánky Steinové a Salima Issy

Odpovědět na příspěvek

 

 

Odpověď na příspěvek:

=>>A drtivá většina fotek JP má ono punctum...
=============
...a tam kde to "punctum" necítím (možná můj zcela subjektivní pocit), je hledání, na které má každý autor nárok. Ono totiž i řada fotek Petry Růžičkové je podobného rodu, kdy určitý svůj objev si potřebuje vyzkoušet z více stran... ale docela bezpečně se dá rozeznat hledání od kýče. Nádherné kýče třeba právě ukázkově reprezentují webové galerie některých fotografických serverů (např.Fotografování.cz ;-) ), ty různé "nejlepší akty","nejúžasnější fotky domácích mazlíčků", "nejčervenější západy slunce"... apod. Hezké, milé, nevzrušivé, na první pohled jasně čitelné, prostě paráda. Mám je rád, já tedy osobně preferuji ty západy slunce a ladné křivky krajin ženského těla...protože mohu v poklidu spočinout zrakem a vklidu, až se pokochám, odložit. A taky si je fotím, totiž ty západy slunce, na akty nemám dostatek trpělivých a netečných modelek...možná bych se měl zúčastnit nějakého kurzu v IDIFu ;-) To je ono "studium", jak si tento moment vnímání fotografie pro sebe pojmenoval R.Barthes, když likvidoval pozůstalost po své matce a našel tam fotku své maminky zamlada...mladé dívky, sedící v zimní zahradě, snímek několik desítek let starý, a začal zkoumat, co že to s ním při kontaktu s touto fotografií lomcuje a proč. V kýči je jen "studium" (v tom inteligentnějším kýči!), v hledání už ale začíná "punctum", to už nejde tak lehce odložit, hledání je něco osobního (protože hledat nejde kolektivně, i dav, když hledá, musí každý v tom davu sám za sebe), do hledání musíte dát kus své energie a ta je pak na výsledku znát, tam musíte pracovat víc se svými spodními vrstvami, skoro by se chtělo říci až přes podvědomí k nevědomí, ale to se pouštím na dost tenký led, o kterém toho moc nevím, jen tuším, že něco takového jistě existuje, i když řada kritiků C.G.Junga tvrdí, že je to nesmysl... A hledání je i moment, kdy se z beztvarého může utvořit něco, ale hledání je podobné bolesti...někdy si s bolestí dokážete poradit sami, jindy musíte k doktorovi, aby vám s tím pomohl, prostě potřebujete určitou zpětnou vazbu.Jenže bohužel, i když mnoho výtvarných kritiků v Čechách jsou různí lékaři umění či filozofie a příbuzných humanitních oborů, empatických doktorů je mezi nimi minimum. Role výtvarného kritika není až tak úplně zbytečná, jen se to nějak zvrtlo jinam, než by mělo být. Nejde už o jednotlivce, ale o koncepce, o koncepty, o KURÁTORSKÉ UMĚNÍ! A kurátoři jsou většinou právě ti kritici-lékaři.:-( A i empatických kurátorů je žalostně málo. :-( Ne že bych tedˇ chtěl začít volat "Hrrrr na ně!!!!" a "Vyhubit!!!", protože přeci jen...občas...by mohli mít smysl (jasně že tedy v období, kdy se věci dají určitým způsobem do pohybu jak zemské tektonické desky a vzniklé tlaky a protitlaky je třeba z odstupu usměrnit a pojmenovat...jenže na to právě je třeba toho, co tu není!!!). Ale momentálně se v Čechách moc empatické, tvůrčí a odpovědné kritice, povýšené nad partikulární zájmy, nebo jen z důvodu klapkoidního vnímání výtvarné scény, nedaří. Protože jde o koncepce a koncepty, je jasné, že sám ten lékař umění nic nezmůže, potřebuje pacienta, maso, ve kterém by se mohl pitvat a materiál na svoje pokusy a experimenty...on totiž na sjezdu ostatních lékařů-kritiků musí něčím ohromit... a ohromí jen tím, když všem ukáže, jak oddělil zdravou tkáň od patologicky mrtvé, neschopné již dalšího vývoje. A chudák autor ani nemá příliš možnost hlesnout, že se pan "dochtor" mýlí, protože před auditoriem účastníků sjezdu a diváků na galerii leží jen po kouskách vypreparovaný ve formaldehydových láhvích... :-(
Před pár lety jsme si s Milotkou Havránkouvou na téma "kurátorské umění" docela pěkně popovídali. Mne může klidně kdoliv z těch oněch...poslat někam, já jsem zcela neznámý a zůstane to tak i dál, ale za Milotkou jsou pedagogické i osobní výsledky, ta ví dost dobře, o čem mluví...jenže protože ví, ona moc nemluví. Jen se diví, čeho všeho jsou kurátoři a kritici schopni. Jako třeba Pavel Vančát v Hospodářských novinách, kdy ve svých výtkách na adresu výstavy Česká fotografie neváhal Jana Pohribného a Michala Macků onálepkovat jako kýčaře. Pikantní na tom je maličkost, že zrovna otec Pavla Vančáta právě Jana Pohribného zařadil do pár výstav, které organizoval jako výstavy studentů FAMU, kde byly zastoupeni i autoři tzv."slovenské vlny", kterou právě nastartovala Milotka Havránková, když studovali na bratislavské střední umělecké škole. Že by pan Vančát senior měl sklony k preferenci kýčovitého umění...??? :-)))


Jméno:

Pohlaví:

,

E-mail:

Předmět:

Příspěvek:

 

Kontrola:

Do spodního pole opište z obrázku 5 znaků:

Kód pro ověření

 

 

 

 

 

Přihlášení k mému účtu

Uživatelské jméno:

Heslo: