Temnota světla, čas bez tíže - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

1. července 2005, 00.00 | Řeknete si – obyčejný les, místa, jakých je u nás na tisíce. Dívejte se ale pozorně: stromy tančí a kráčejí, tráva se přelévá jako vlny v moři, na kraji lesa spatříte klín zelené ženy. Jen málokterému umělci českého původu se dostalo světového uznání tak, jako fotografce Jitce Hanzlové. Z Německa, kde od roku 1983 žije, přivezla do pražské galerie Jiří Švestka svou nejnovější kolekci Forest / Les, v níž osobitým způsobem poodhaluje tajemství tohoto přírodního společenství.

Ačkoli Jitka Hanzlová (*1958) žije již dvaadvacet let v Německu, je její pouto k rodnému kraji velmi pevné. Naposledy zde po dobu pěti let mapovala důvěrně známý les v Podkrkonoší, který byl místem jejích dětských her. „Myslím si, že tento les ve mně dodnes zůstal. Když se do něj vrátím dnes, i se svou pestrou biografií, cítím se s ním být stále ještě ve velmi silném spojení,“ vysvětluje fotografka, proč si vybrala právě toto místo. Chce jej zároveň konfrontovat se svými vzpomínkami z dětství, podívat se na něj pohledem dospělé osoby se všemi zkušenostmi, které v životě nabyla: „Myslím si, že je důležité vracet se s odstupem času na stará místa a vidět je nově.“

Z vlastní zkušenosti víme, že to není tak jednoduché. Vždyť mnohá místa, která jsme znávali jako poetická, romantická, která zkrátka pro nás jako děti něco znamenala, se časem změnila k horšímu, zcivilizovala se či naopak zpustla, anebo prostě jen s odchodem fantazie dětství ztratila svou přitažlivost. Jitka Hanzlová měla štěstí: les Rokytník zůstal, jen se za dvě desetiletí přirozeným způsobem proměnil. I když se autorka domnívá, že se na něj dnes dívá „dospělým“ způsobem, je to pravda jen zčásti. Její fotografie ji usvědčují, že úplně nezapomněla na to, jaké kouzlo pro ni jako pro dítě některá místa kdysi měla. Fantazie, která mění obyčejné scenérie v pohádku, není něčím, co je vlastní každému dospělému člověku. Jitka Hanzlová tedy prodělala opak toho, co říká: kus dětství si vzala s sebou do dospělosti.

O tom, že se nesnaží s divákem manipulovat, svědčí, že její snímky nejsou nikterak nápadné. Neoslňují barvami, atraktivními objekty, ani světelnými kouzly. Žádné podzimní barevné orgie umírajícího listí, žádné jiskření čerstvého prašanu, žádné ostré letní slunce. Jsou spíše střízlivé, kompozičně často minimalistické, nepříliš kontrastní, co se týče světla i barev. Někdy fotografuje i za nepříliš příznivých podmínek – při zatažené obloze, za mlhy, za šera, za sněhové vánice. I skvělý noční záběr krajiny v měsíčním svitu se zdá být jaksi samozřejmý. Jako by se autorka bránila zprofanování, přílišnému odhalení, snad až znesvěcení místa, k němuž ji poutá citový vztah.

Fotografie mají ale i přesto (nebo právě proto) velkou působivost. Magie zobrazených míst je obsažena právě v citlivém pohledu autorky, která s ničím nekalkuluje. Například snímek ranního lesa, nenápadný jako většina ostatních, v divákovi probudí vzpomínku na podobný okamžik, který sám prožil. Vnímá ranní chlad, zatím mírné šikmé sluneční světlo, zbarvující kmeny stromů do jantarova, šero, které se ještě nestačilo úplně vytratit mezi stromy, ničím nerušené ticho tohoto úplného počátku nového dne. Nebo sněhová vánice: drama není vytvářeno nějakými prostředky, jen je pokorně zachyceno autorkou. Les, jehož přítmí je ještě podtrženo zachmuřenou oblohou (kterou nevidíme), míhající se sněhové skvrny, celek působí spíše jako negativ. Obrátit světlo, to je další z kouzel, které Jitka Hanzlová zná a ovládá. Hovoří o „temnotě světla“, a jeden z jejích fotoobrazů se nazývá Černý sníh.

To, proč autorka nehýří světelnými kontrasty, se zdá být prosté. Jednak nechce diváka manipulovat, aby přes hradbu technických efektů nedohlédl k samotnému „jádru“ fotografie. A zároveň nenápadně naznačuje, že světlo je určitý druh zázraku. A také nám jej nabízí: jemné, naznačující, tajemné. Hřejivé světlo letního slunce na trávě v lesním přítmí, i mrazivé světlo bezvýrazné zimní oblohy, jen málo odlišné od země pokryté sněhem. Oči nejsou unaveny ostrými světelnými přechody, a tak mají energii poznávat krajinu více do hloubky, vidět její skrytou krásu.

Autorka s oblibou používá detail, který v některých případech působí nezvykle, ale zajímavě. Objevuje proměnlivou tvárnost obyčejné lesní trávy, kterou svým pohledem přirovnává k stejně proměnlivé vodní hladině, k načrtnutým kresbám. Svou pozornost věnuje i pokřiveným liniím suchých větví a rozcuchaným hnízdům keřů. Velmi originální jsou rovněž hned tři studie pavouků proti oblačnému nebi.

Pětačtyřicet barevných fotografií o velikosti 27 x 18 a 51 x 35 cm představuje světově uznávanou autorku jako umělkyni, jejíž ambice zůstávají bez ohledu na dosažené úspěchy tvůrčí. Chtělo by se říci, že možná právě tyto úspěchy jsou Jitce Hanzlové oporou k tomu, aby se zabývala tím, čím opravdu chce, bez ohledu na diváckou atraktivitu. Je zřejmé, že zejména chce tvořit záběry, které jdou do hloubky a působí vloženým prožitkem a citem. První zastávkou kolekce Forest / Les bude po pražské premiéře v galerii Jiří Švestka muzeum Folgwang v Essenu, pak se očekává její putování po dalších evropských galeriích.

(Jitka Hanzlová: FOREST / LES, Galerie Jiří Švestka, Biskupský dvůr 6, Praha 1, út-pá 12-18, so 11-18, vstup volný, do 9.7.)