15. srpna 2007, 00.00 | Flexarety patří mezi nejzajímavější fotografické přístroje, které kdy vznikly na našem území. Ačkoli od ukončení jejich výroby uplynulo více než 37 let, pořád má jejich jméno dobrý zvuk nejen mezi sběrateli.
Flexarety patří mezi nejzajímavější fotografické přístroje, které kdy vznikly na našem území. Ačkoli od ukončení jejich výroby uplynulo více než 37 let, pořád má jejich jméno dobrý zvuk nejen mezi sběrateli.
Flexaret (nikoli Flexareta) je čistě mechanická dvouoká zrcadlovka (TLR - Twin Lens Reflex Camera) konstruovaná na svitkový film 120, navinutý na cívce B2. Jeho celokovové robusní tělo je vyrobeno převážně z hliníku a opatřeno mosaznými a ocelovými doplňky. Hmotnost všech modelů se pohybuje v rozmezí 735 - 1015 gramů, přičemž platí, že novější a lépe vybavené modely jsou těžší než starší a jednodušší. Na rozdíl od hmotnosti jsou vnější rozměry jednotlivých modelů téměř stejné. Například model II měl rozměry 145x97x100, závěrečný model VII měřil dle údajů výrobce 145x98x106 mm. Vzhledem ke koncepci nepřekvapí nevýměnné objektivy s pevnou ohniskovou vzdáleností, centrální závěrka a zaostřování realizované na matnici se světlíkem. Flexarety byly v průběhu výroby osazovány různými typy závěrek. U starších modelů I, II, III a IV se setkáváme se jmény Prontor, Compur Rapid a Metax (B, 1' - 1/400 s), u novějších V a VI pak opět s Metaxem z Chronotechny Šternberk a u závěrečného modelu VII s východoněmeckým Prestorem (B, 1' - 1/500 s) a západoněmeckým Prontorem. Flexarety byly vybavovány pouze dvěma typy snímacích objektivů. Starší Mirary jsou tříčočkové triplety "Taylorova typu", novější a kvalitnější Belary jsou čtyřčočkové tmelené triplety, konstrukčně shodné se známým Tessarem (Zeiss). Žádný ze sériových modelů neobsahoval expozimetr ani přímohledný hranol. Flexaret byl ve své době koncipován spíše jako přístroj pro "širokou veřejnost". Přesto oslovil i mnohé profesionály. Pracovali s ním například Taras Kuščinskij a Erich Einhorn a pokud vím, Jan Saudek ho používá dodnes.
Flexaret Standard
Historie a je základní typy Flexaretů
Následkem Mnichovské dohody, podepsané 29.9.1938 přišla nejen Československá republika o Sudety, ale také Optikotechna Přerov o své armádní zakázky. Na vývoj nových výrobků nebylo dost času a proto Optikotechna v lednu 1939 koupila firmu Bratří Bradáčů a pokračovala v jejím výrobním programu - výrobě fotografických přístrojů. Ještě v témže roce spatřil světlo světa první Flexaret, dnes nazývaný v zahraniční literatuře jménem Flexaret Original. Je prakticky totožný původním výrobkem bratří Bradáčů, přístrojem Flexette. Od ostatních Flexaretů je možné jej snadno rozpoznat podle frontálního zaostřování (zaostřování pohybem předních čoček objektivů). Objektiv Mirar s ohniskovou vzdáleností 75 mm, závěrka Prontor II s časy 1s – 1/150s nebo Compur 1s - 1/250s, nemožnost použití filtrů a předsádkových čoček tento model předurčují prakticky výhradně do vitrín sběratelů.
Flexaret IIa a III
Konstruktéři Optikotechny nelenili a v průběhu 2. sv. války vyvinuli dva prakticky zcela nové modely Flexaretů - model II a III. Optikotechna, přejmenovaná na Meoptu, začala zavádět nové modely Flexaretu do sériové výroby hned po ukončení války (některé zdroje uvádí, že už v průběhu války). Při poválečném nedostatku prakticky všeho je pochopitelné, že oficiální zdroje uvádí spuštění výroby u Flexaretu II a III až na rok 1948. Technicky přelomovým byl už Flexaret II, ze kterého konstrukčně vychází všechny následující modely. Nově je především řešen způsob zaostřování. Je relalizován pohybem celých objektivů, pevně namontovaných v pohyblivém nosiči ve tvaru osmičky. První Flexarety II byly opatřeny osvědčeným objektivem Mirar, ovšem s ohniskovou vzdáleností prodlouženou na 80mm, pozdější obdržely nový objektiv Mirar II 1:3,5 / 80mm, který nebyl ničím jiným než objektivem Belar se kterým se setkáváme u všech pozdějších modelů. Název Mirar II ovšem nesl čistě z obchodních důvodů. Přístroje Flexaret II a III byly v té době úspěšně vyváženy do USA a tamější propagační kampaň vyzdvihovala právě kvalitu původních Mirarů. Model III je možné snadno rozpoznat pomocí kliky pro přetáčení filmu. Mechanické počitadlo snímků bylo použito u některých (velmi vzácných) Flexaretů II a u všech Flexaretů III. Většina "dvojek" ovšem byla vybaveny pouze nastavováním filmu pomocí průhledových červených okénech na zadní straně přístroje. Vylepšený Flexaret IIa se ve výrobě udržel až do roku 1965, do příchodu Flexaretu Standard.
Flexaret IV a Va
V roce 1956 přišel na trh výrazně inovovaný Flexaret IV. Jeho světlík byl dvoudílný, a v roli snímacího objektivu se u některých sérií poprvé oficiálně objevuje oblíbený čtyřčočkový Belar 1:3,5 / 80. Postupné zdokonalování modelu IV přineslo modifikace IVa a IVb. Model IVa jako první z Flexaretů dokázal za pomocí kinofilmového adaptéru pracovat také s kinofilmem. Logicky následují modely V (1958), Va, VI (1961) a VII, které na sobě nesou další "evoluční vylepšování". Model V přinesl svým uživatelům natahování závěrky spřažené s přetáčením filmu a jeho varianta Va pohodlnější práci s kinofilmem. Model VI má jako první z Flexaretů bajonetové uchycení filtrů a předsádkových čoček na obou objektivech. V roce 1965 je pod názvem Flexaret Standard uvedena zjednodušená levnější verze modelu VI, která měla vypuštěné mechanické počitadlo. Z modelu VI byl taktéž odvozen zcela "očesaný" specializovaný model Astro (pouze čas B, objektiv pevně zaostřený na nekonečno). O rok později byl na trh uveden model VII, který umožňoval pohodlnou práci s obdélníkovým formátem 6x4,5 a byl dovybaven přídavným natahováním spouště pro možnost tvorby vícenásobných expozic.
Flexaret VI a VII
U závěrečného modelu VIIa bylo trikové natahování spouště vypuštěno a přístroj byl vybaven západoněmeckými závěrkami Prontor. A právě nedostatek těchto závěrek byl oficiálním důvodem ukončení výroby Flexaretů v roce 1970. Pravděpodobněji Meopta potřebovala uvolnit více kapacit pro speciální (vojenskou) výrobu. Politika byla u vzniku Flexaretů, politika způsobila jejich konec. Bylo by jistě zajímavé spekulovat o dalším "životě" Flexaretů, kdyby se tak nestalo. Dožily by se digitální doby stejně jako například Rolleiflex nebo by se staly "obětí" kvalitních kinofilmových přístrojů Praktica, které na náš trh přišly právě na počátku 70. let? Kdo ví?
Flexaret prakticky
Přijmeme-li omezení daná koncepcí přístroje – pevný "základní" objektiv, absenci hranolu a expozimetru, může Flexaret posloužit i dnes. Z praktických důvodů bych doporučil, orientovat se na modely V, VI a VII. Hovoří pro ně natahování závěrky spřažené s přetáčením filmu, lepší antireflexní vrstvy na objektivech a také menší okousání zubem času. Chcete-li Flexaret opravdu používat, nechte ho prohlédnout a vyčistit odborníkem. Především závěrky se rády zasekávají nebo alespoň "nedodržují" časy. Špinavé zamaštěné čočky objektivů upraví kvalitu obrazu směrem k horšímu a špinavé nebo osleplé zrcadlo znesnadní pozorování obrazu na matnici. Ano, oprava stojí peníze, ale pokažené filmy také.
Flexaret VII se sluneční clonou a VI s kinofilmovým hledáčkem
Pro začátečníka přivyklého moderním přístrojům je práce s Flexaretem zpočátku velice svízelná. Už při zakládání filmu může dojít k nepříjemné chybě, způsobující pokažení všech snímků. Například se mi stalo, že mi při zakládání filmu vyklouzl konec papírového krycího pásu z drážky v navíjecí cívce. Tolik víceexpozic jsem do té doby neviděl. Před stiskem spouště vyžaduje přístroj několik úkonů. Přetočit film, nastavit clonu páčkou na objektivu, nastavit čas závěrky případně u starších modelů natáhnout závěrku. Bez zkušeností s podobnou technikou nebo bez čtení manuálu se neobejdete. Elektronickou verzi manuálů k většině modelů je možné nalézt zde. Stranově převrácený obraz na matnici způsobuje, že pouhé "udržení" horizontu vyžaduje trochu cviku a sledování pohyblivých objektů chce opravdu delší praxi. Zapomeňme na stovky snímků na paměťové kartě. Na svitku jich máme k dispozici jen 12, v případě práce na na obdélníkový formát 6x4,5 s modelem Standard nebo VII o čtyři více. Mírný tréning s přístrojem bez založeného filmu se vyplatí. Antireflexní vrstvy na objektivech odpovídají době vzniku přístroje a proto se neobejdete bez sluneční clony. V roli expozimetru lze využít digitální fotoaparát, umožňující odečtení změřené clony a času. V tomto případě je dobré vědět, že současné digitální přístroje jsou většinou velice "opatrné" na přepálení kresby ve jasech a proto je dobré k jejich měření 1/2 EV přidat.
Na závěr by bylo dobré, pokusit se odpovědět na otázku "Má práce s Flexaretem ještě smysl?" Jsem toho názoru, že na straně jedné je používání Flexaretu anachronismem. Na straně druhé se však těm, kteří jsou s ním ochotni pracovat, dokáže odměnit snímky s překvapujícím množstvím detailů a polotónů. Někomu může vyhovovat čtvercový formát negativu, jiné může oslovit pohodová práce se starým jednoduchým přístrojem. Použitelnost Flexaretu v různých oborech fotografie je poměrně široká. Lze s ním zdařile nafotit portrét, akt a může být uplatněn v krajinářské fotografii. Může také posloužit pro "street foto". Nevěříte? Ve své době (50. a 60. léta minulého století) byly dvouoké zrcadlovky poměrně oblíbeným nástrojem reportérů. Posledním uskalím práce s Flexaretem je zpracování negativů a fotografií. Při něm je přáno především majitelům skenerů, schopných zvládnout kvalitní snímání středoformátového negativu a také "černokomorníkům", tedy všem, kteří svůj zvětšovák a nádoby s chemikáliemi dosud nevyměnili za počítač.
Vložit nový příspěvek
