Daguerrotypie v Čechách a na Slovensku od roku 1839 - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Odběr fotomagazínu

Fotografický magazín "iZIN IDIF" každý týden ve Vašem e-mailu.
Co nového ve světě fotografie!

 

Zadejte Vaši e-mailovou adresu:

Kamarád fotí rád?

Přihlas ho k odběru fotomagazínu!

 

Zadejte e-mailovou adresu kamaráda:



Trendy

Daguerrotypie v Čechách a na Slovensku od roku 1839

9. července 2001, 00.00 | V předminulém týdnu jste se mohli seznámit s průběhem vývoje fotografie ve světě, jejímž
centrem dění byla Paříž, kde byl F. Aragem poprvé vynález zveřejněn na francouzské
akademii věd roku 1839. Jak se tehdy věci měly v Čechách a na Slovensku?

Zatímco se ve Francii objev daguerrotypie z vědeckých kruhů rozšířil mezi fotografy, kteří v hojném počtu pořizovali fotografické komory a budovali portrétní ateliéry v rámci rozšiřování nové podnikatelské činnosti, v Čechách daguerrotypie neměla takový celospolečenský charakter a delší dobu zůstávala v kabinetech vědců jako metoda hodná ke zkoumání pro vědecké účely - a nebyl to jen tento důvod. Založení daguerrotypického ateliéru si ve čtyřicátých letech žádalo velké finanční nároky, neboť byly daguerrotypie velmi drahé a zákazníků, kteří by si je mohli pořídit, požehnaně málo. Daguerrotypie byla brána spíše jako unikát bez možnosti širšího uplatnění. Až v pozdějších letech kolem roku 1860 se začala uplatňovat v živnostenských portrétních atelierech, které vznikaly pod vlivem vydání nového Živnostenského zákona z roku 1859. Zatímco ve Francii se vynález poprvé objevil v Paříži, pro Čechy bylo centrum všeho dění v Praze, kde mohli pražané pravou Daguerrotypii vytvořenou vynálezcem spatřit v pražském Hassově knihkupectví v prosinci roku 1839.

Louis Jacques Mandé Daguerre: Zátiší 1839

Kdo z Čechů spatřil zázračný vynález poprvé?
Podle historika Pavla Scheuflera to byl pražský fyzik Ferdinand Hessler, který spolu s přírodovědcem Ludwigem Redtenbacherem a pozdějším slavným pražským Daguerrotypistou Wilhelmem Hornem prováděl pokusy s touto novou technikou. Hessler si z Paříže přivezl mnoho poznatků, které zanedlouho po příjezdu do Prahy publikoval ve formě technického popisu procesu Daguerrotypie v německém jazyce. Informace v Praze dlouho nezůstaly a začaly se rozšiřovat i v jiných městech. Vídeňský profesor fyziky Andreas von Ettingshausen to stejně jako Hessler provedl v Brně a Litomyšli. Vědeckými pokusy s daguerrotypií se v letech 1839-1840 zabývali profesor fyziky Bedřich Franz a rektor koleje v Litomyšli a rovněž fyzik Florus Ignác Stašek. Zajímavé také mimochodem je, že pozdější využití daguerrotypie v portrétu bylo ovlivněno nejen finančními podmínkami, ale také velmi nízkou citlivostí desky na světlo a malou světelností objektivu, se kterými se portrét dal jen těžko pořídit vzhledem k absurdně dlouhé expozici. Problém vyřešil až vynález Petzvalova objektivu a vyšší citlivost desky, které zkrátily expozici na vteřiny. Tak mohla začít éra portrétních ateliérů, které se soustředovaly hlavně v Praze. Ta byla přece jenom hlavním kulturním děním a zároveň místem pro největší odbyt. Na venkově a snad na žádném jiném místě nebyl prokázán trvalejší výskyt daguerrotypického ateliéru - jak píše Pavel Scheufler. Zato byli i tací, kteří si vzali k srdci kočovnictví a stejně jako světově proslulí "kolódisté" Roger Fenton a Carol Popp de Szathmari fotografující Krymskou válku, daguerrotypovali ve svých pojízdných laboratořích nejrůznější obyvatele navštěvovaných míst. Za zmínku stojí první po Čechách cestující daguerrotypista Josef Weninger z Vídně, který pobýval v Praze roku 1841. Svým prvním autoportrétem je také známý M. V. Lobethal z Vratislavi (1846) a jeden z nejvýznamnějších německých daguerrotypistů Eduard Wehnert, který portrétoval převážně v západočeských lázních.

Florus I. Stašek: Stará pošta v Litomyšli, 1840
Bedřich Franz : Portrét biskupa Gindla, 1841

Daguerrotypické ateliery v Praze a na Slovensku
Nejvýznamnějším a snad zcela prvním atelierem byl atelier Salomona Sturna (1841), nebo napřiklad atelier Wilhelma Horna, který si svůj pražský daguerrotypický ateliér otevřel téhož roku. Roku 1842 byla na krátkou dobu otevřena Světloobrazárna slovenského malíře Josefa Božetěcha Klemense. Také akademický malíř Jan Maloch se nechal zlákat novou technikou a roku 1847 otevřel daguerrotypický atelier a o rok později to také učinili malíři Bedřich Anděl a absolvent malířské akademie Antonín Žák. Společným znakem všech daguerrotypujících malířů bylo, že fotografování měli jako předmět vedlejší činnosti. Mezi nejvýznačnější sloveské daguerrotypisty patří Imrich Emanuel Roth, který si v Košicích otevřel svůj první ateliér. V Bratislavě to byl pro změnu Eduard Kozič, kterého údajně do daguerrotypického řemesla zasvětil pražský fotograf Johann Bubeník, který se podílel na výukové osvětě také v Brně či Opavě. Počet daguerrotypistů postupně se všeobecným rozmachem informovanosti rostl, takže je v podstatě těžké určit, která s dochovaných fotografií patří tomu či onomu, jisté však je, že se také výrazněji rozmohl kočovnický způsob této podnikatelské činnosti.

M.V. Lobethal (daguerrotypie) autoportrét, 1846
Imrich Emanuel Roth: Portrét Karolíny Fridrichovej, 1850

"Mokrý kolodiový proces" a "vizitkománie"
Rozvoj mokrého kolodiového procesu, který roku 1851 objevil Frederic Scott Archer, navazoval na techniku papírového negativu od Williama H. Fox Talbota. Papírový negativ byl nahražen skleněnou deskou, citlivější vrstvou a obraz celkově vykazoval brilantnější a ostřejší kresbu. Jedinou nevýhodou byla skutečnost, že se musely vyvolávat a exponovat ještě vlhké, protože schnutím vrstva ztrácela citlivost. Technika mokrého kolodiového procesu v Čechách spoluexistovala dohromady s daguerrotypií, než aby se rozvíjela sama. Byla často napodobána ambrotypií - jednou z variant "mokrého kolodiového procesu" a lidé ji považovali za "daguerrotypii na skle". Šedesátá léta 19. století byla charakterizována zájmem absolventů malířských akademií o nové fotografické techniky, a tak není divu, že se věda úspěšně sloučila s citem různých umělců. Příkladem lze uvést práce Wilhelma Ruppa s Josefem Beklem v Praze, v Brně zase spolupráce Adolfa Schwödera a Johanna Trippa. Díky těmto autorům fotografie nebyly jen prostředkem pro autentické zachycení portrétovaného, ale vyjádření jeho individuality, takže se postupem času dostávaly na úroveń psychologického portrétu. Snímky také sloužily jako nový informační prostředek a zvyšovaly tak kulturní a sociologické vědomí tehdejší společnosti. Vojtěch Kramer například koncem padesátých let vytvořil pestré panorama společnosti v Domažlicích, přičemž použil i techniky fotomontáže. Již v úvodu zmiňovaný Wilhelm Horn zase přispěl vytvořením fotografického časopisu Photographisches Journal, který sám vedl, psal a dokonce vydával. Mokrý kolodiový proces začal mít v čechách nejrozšířenější uplatnění s objevením fotografické vizitky v podobě kontaktu nalepeném na kartonu o velikosti 102x63 mm. Během čtyř uplynulých roků 1859-1863 se "vizitkománie" rozmohla čtyřnásobně a byla přístupná takřka všem, narozdíl od daguerrotypie. Později se začala objevovat stereografie - fotografie s kukátky umožňující prostorové vidění, která rovněž zaznamenala velký úspěch na trhu. Nejlepší a nejznámější vizitkářské ateliery byly většinou v Praze. K nejznámějším podnikům patřil závod Moritze Ludwiga Wintra v ulici Na příkopě nebo ateliér Františka Fridricha, který byl v šedesátých letech velmi uznávaný. Mimo Prahu byly uznávány fotografické ateliery malířů Eugena Bourdona v Chrudimi, Otto Bielfeldta a Josefa Böttingera v Plzni, Čeňka Hrbka v Českých Budějovicích, Josefa Pírka v Pardubicích nebo Karla Václava Klíče v Brně. Na Slovensku byl především uznávaný portrétista a vydavatel místopisných pohledů Karol Divald, který vlastnil několik ateliérů na středním a východním Slovensku s centrem V Prešově. Rok 1871 přinesl další převrat z rozvojem suché želatinové desky vynalezené Richardem L. Maddoxem. Tato nová metoda se uplatnila hlavně v tisku, kdy se současně s fotografií uplatňoval psaný text. Za zmínku stojí také nová technika světlotisku, kterou roku 1855 vypracoval akademický malíř a fotograf Jakub Husník.

Jindřich Eckert: autoportrét (vizitka), 1874
Lokaj-Eckert: Z mimické studie s J.E.Purkyně, 1864

Kde je možné spatřit staré daguerrotypie
Historik Pavel Scheufler ve své knize "Historické fotografické techniky" uvádí, že nejrozsáhlejší sbírku cca. 130 kusů daguerrotypií můžeme spatřit v pražském Umělecko-průmyslovém muzeu. Druhou nejrozsáhlejší sbírku asi 92 kusů má prý Národní technické muzeum v Praze, kde je sbírka zpracována ve formě odborného katalogu a současně převedena do digitální formy na médium Kodak Photo CD. Nejstarší českou daguerrotypií je pravděpodobně Pohled na starou poštu v Litomyšli od F.I. Staška, nebo vědecká studie průřezu stonkem rostliny z roku 1840 od stejného autora. Moravská galerie v Brně disponuje šesti portréty od B. Franze z let 1840-41 a v Městském brněnském muzeu je pro změnu uložena daguerrotypie slavnosti Božího těla na Zelném trhu pravděpodobně také od Franze. Kolódiové negativy se u nás dochovaly jen vzácně. Negativ od jindřicha Eckerta je možno spatřit v Archivu města Prahy. Ambrotypie a vizitky jsou v českých sbírkách poměrně hojně zastoupeny a můžete je spatřit v pražském Národně-technickém muzeu nebo v Moravské galerii v Brně. Náprstkovo muzeum vám nabídne zajímavou sbírku stereoambrotypií Boženy Němcové a Jana Nerudy s Annou Holinovou. Přejeme příjemnou podívanou!

Poznámka autora: Fakta k historii vývoje české a slovenské fotografie od roku 1839 jsem převzal z prací Pavla Scheuflera.

Tématické zařazení:

 » Novinky  » Trendy  

 

 

 

 

Přihlášení k mému účtu

Uživatelské jméno:

Heslo: