I my jsme Češi - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Odběr fotomagazínu

Fotografický magazín "iZIN IDIF" každý týden ve Vašem e-mailu.
Co nového ve světě fotografie!

 

Zadejte Vaši e-mailovou adresu:

Kamarád fotí rád?

Přihlas ho k odběru fotomagazínu!

 

Zadejte e-mailovou adresu kamaráda:



Výstavy

I my jsme Češi

2. října 2002, 00.00 | Moc se o nich neví, i když žijí v zemi, kam jezdí desítky tisíc Čechů v létě k moři. Vedou svérázný způsob života, spjatý se starobylými tradicemi. Česky umí perfektně, neboť mají své školy, udržují časopisy a spolky. Nyní máte jedinečnou příležitost se s nimi seznámit: Dana Vitásková vystavuje kvalitní, citlivé a výrazově silné černobílé fotografie z prostředí chorvatských Čechů v knihkupectví Academia na Václavském náměstí!

Pec, z níž vycházejí bochníky chleba, kulaté jako kolo od vozu. Posvícení. Máloco dovede evokovat lehce archaickou náladu českého venkova tak spolehlivě, jako tato dvě slova. Do Chorvatska, kam je dnes módou jezdit za sluncem a mořskými vlnami, by je asi nikoho nenapadlo situovat. A přesto tu jsou. Daruvar je město v západní Slavonii nedaleko maďarských hranic, z jehož třinácti tisíc obyvatel je každý čtvrtý Čech. Vysvětlení je prosté: od poloviny 18. do konce 19. století sem přicházeli nejprve čeští manufakturní dělníci a řemeslníci, později i zemědělci, jejichž potomci tu žijí dodnes. Ani dnes nezapomínají krajané na zemi svého prapůvodu. Sounáležitost k ní i znalost českého jazyka si udržují pomocí vlastní mateřské a základní školy, nakladatelství, časopisu, rozhlasového vysílání i místního Svazu Čechů a jeho součásti, České Besedy.

Na otázku, jak se tady žije, podala vyčerpávající odpověď Dana Vitásková. Kolekci zhruba tří desítek jejích fotografií pod názvem Krajané vystavuje právě nyní ve svých prostorách knihkupectví Academia na Václavském náměstí. Umístění přímo na stěnách prodejny v 1. patře a pokračující v kavárně, patřící ke knihkupectví, není na první pohled nikterak ideální. Snímky, kypící skutečným životem, se tady však stávají součástí prostoru, v němž se denně vystřídají stovky lidí, a nemají tudíž šanci být jen mrtvým výstavním artefaktem. Přitahují pozornost i těch osob, které si původně přišly jen zakoupit knížku nebo posedět u šálku kávy.

Nedivím se. V černobílých fotografiích Dany Vitáskové je obsaženo vše, co má správný sociální dokument mít: jsou pravdivé, spontánní, životné, vybízejí k zamyšlení. Autorka je navíc okořenila jemným humorem. Pocházejí ze stejného „soudku“ jako známé fotografie Dany Kyndrové, pořízené na Podkarpatské Rusi. Také lidi z okolí Daruvaru moderní doba spíše stále míjí. Zejména ti starší žijí prostě, ve stálém kontaktu s přírodou, jsou věřící a dodržují tradice. Vitásková je zobrazuje krásnými charakteristickými portréty: vidíme staršího muže, nesoucího otep roští, ženu s ošatkou čerstvě upečených chlebů, jinou ženu, nabízející přes plot své zahrádky jablka. Půvab snímků tkví v tom, že tito lidé ani náznakem nepózují; fotografka pokaždé zachytila skutečný okamžik života. Stejně přirozeně působí i záběry, pořízené uvnitř společenství daruvarských Čechů. Někdy se zdá, že snímaní lidé fotografku vůbec nezpozorovali či nebrali na vědomí, jindy je zřejmé, že upřímně navázaný kontakt vedl lidi k naprosto přirozenému chování. O tom svědčí například záběry spontánně se veselících dětí kolem pouťových stánků i dospělých, stahujících a pečících berana o posvícení v Končenicích, fotografie z nedělní bohoslužby, mezi nimiž až dojemně působí muži ve svátečních oblecích i džínové bundě, zpívající se sepjatýma rukama, nebo snímky z daruvarské tržnice a české školy. Sem patří i poeticky laděná Cesta na nedělní pobožnost, zachycující starého muže na předpotopním traktoru a dvě tradičně oblečené babičky, cestující otevřenou krajinou po prašné silnici za stejným cílem, či téměř žánrově laděný obrázek Kaštanář.

Dana Vitásková se dokáže lidem přiblížit. Fotografuje je s chutí, pochopením a, chcete-li, s pokorou před jejich životaschopností, podpořenou tradicemi. Na rozdíl třeba právě od Dany Kyndrové se však zdejším lidovým obyčejům nijak výslovně nevěnuje, a na jejích snímcích také nenaleznete interiéry krajanských obydlí. Spíše než na skutečně reportážní, dokumentární charakter svých snímků však klade důraz na zajímavost kompozice a obrazovou krásu, a proto vedle osob jsou častým námětem vystavených záběrů i krajina, zvířata a různá zátiší. Určitě zaujme portrét obyčejné kozy, zajímavě zachycené v měkkém protisvětle, pohled na starobylou kolébku, odloženou za komínem, půvabný záběr členité krajiny v popředí s dřevěnými sloupy elektrického vedení, které evokují představu exteriéru filmu pro pamětníky, nebo úplně neokázalá, teskná krása padlého ovocného stromu v polích. Ani tato oblast ovšem nezůstala ušetřena zhoubných následků války v devadesátých letech, což autorka dokazuje prostým, ale výmluvným záběrem torza čelní stěny dříve honosné lázeňské budovy, nemilosrdně pohlcované vegetací.

Dana Vitásková představila veřejnosti skutečně kvalitní výstavní soubor. Použitím černobílé fotografie propůjčila svým obrazům citlivou imaginaci, klid a prozáření, tím je však v žádném případě nedegradovala na pouhou starosvětskou idylu. Jedná se o dokument, vzácně spojující fotografický um s autentičností, výrazovým bohatstvím a výtvarnou krásou, což jsou vlastnosti, které dnes bohužel bývají pohromadě k vidění jen zřídka.

(Dana Vitásková: KRAJANÉ, 1. patro a kavárna knihkupectví Academia, Václavské náměstí 34, Praha 1)

Tématické zařazení:

 » Ostatní  » FotoReport  

 » Novinky  » Výstavy  

Diskuse k článku

 

Vložit nový příspěvek   Sbalit příspěvky

 

Zatím nebyl uložen žádný příspěvek, buďte první.

 

 

Vložit nový příspěvek

Jméno:

Pohlaví:

,

E-mail:

Předmět:

Příspěvek:

 

Kontrola:

Do spodního pole opište z obrázku 5 znaků:

Kód pro ověření

 

 

 

 

 

Přihlášení k mému účtu

Uživatelské jméno:

Heslo: