Jiří Zeman o budapešťských dívkách, architektuře a životě - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Odběr fotomagazínu

Fotografický magazín "iZIN IDIF" každý týden ve Vašem e-mailu.
Co nového ve světě fotografie!

 

Zadejte Vaši e-mailovou adresu:

Kamarád fotí rád?

Přihlas ho k odběru fotomagazínu!

 

Zadejte e-mailovou adresu kamaráda:



Výstavy

Jiří Zeman o budapešťských dívkách, architektuře a životě

31. října 2002, 00.00 | Čtyřiadvacetiletý student maďarštiny vypovídá o svém desetiměsíčním pobytu v Budapešti prostřednictvím cyklu více než dvaceti černobílých fotografií, které nyní vystavuje v klubu Maďarského kulturního střediska. Snímky, pořízené původně způsobem subjektivního zaznamenávání zážitků a pocitů pro ulehčení pozdějšího vyvolávání vzpomínek, však ve většině případů překračují hranice tohoto záměru a stávají se originálním svědectvím nepovrchního pozorovatele.

„Myslím, že během roku, kdy člověk žije v na počátku cizím městě, si ho prostě vždycky zamiluje, už jen proto, že v něm strávil rok života, zvykl si na jeho krásy, výhody i nedostatky,“ říká Jiří Zeman (*1978) a myslí konkrétně na své dvě stáže v celkové délce jednoho a půl roku, které prožil v Budapešti. Studuje maďarštinu na Filosofické fakultě University Karlovy, a vedle toho fotografuje - starou praktikou a dvěma objektivy, téměř bez uměleckých ambic, jak sám říká.

I když své fotografické počiny zatím tedy nebere příliš vážně, dá se již dnes odhadnout, že tomu tak nebude možná vždycky. Během svého druhého studijního pobytu v Budapešti totiž Jiří Zeman vytvořil sérii černobílých fotografií, z nichž více než dvě desítky pod prostým názvem „Budapešť, 10 měsíců“ vystavuje právě nyní v klubu Maďarského kulturního střediska v Rytířské ulici. „Deset měsíců, to jsou čtyři roční období, kdy se tvář města hodně mění, ale jeho atmosféra zůstává v podstatě stejná. Snažil jsem se zachytit jeho architektonický ráz, který je skutečně jiný než ten pražský, jeho atmosféru a každodenní život, jež jsou v Budapešti oproti Praze skutečně velkoměstské, tedy živé, rušné, pulzující až chaotické, ale na druhé straně líné a rodinně stísněné směrem ven z centra,“ vysvětluje autor svůj tvůrčí záměr. Přiznává však, že velká část fotografií je laděna subjektivně, neboť je pořídil ve snaze zachytit pomíjivé okamžiky studentského pobytu, společné zážitky a podoby lidí, kteří se mu stali blízkými.

Je jasné, že bez schopnosti učinit subjektivní zkušenost, vjem, pocit, přístupný širšímu okruhu osob, což opět předpokládá jistý stupeň nadání k uměleckému vyjádření, by výše popsaný přístup vedl pouze k vytvoření záběrů a momentek, které založíme do alba a během života se k nim budeme vracet pouze do té doby, než zážitky, s nimi svázané, zcela vyblednou. Několik takových snímků se vyskytlo i v kolekci Jiřího Zemana, považuji je však za důkaz pravdivosti jeho slov, že mu ruku vedla hlavně „snaha zachytit ten v podstatě nezachytitelný okamžik a jeho atmosféru“, s nímž je spojena spousta autorových vzpomínek. Převažují však fotografie, prozrazující kromě fotografického talentu, schopnosti absorbovat a též originálně zpracovávat vjemy různého druhu a vyhledávat opticky i esteticky zajímavé objekty a situace, i emotivní zralost a lehce absurditou okořeněný smysl pro humor. Problémem jsou občasné potyčky s kompozicí, někdy se připojí i expoziční nejistota, ale dá se předpokládat, že delší praktickou zkušeností dojde k jejich rychlému odeznění.

Okruh Zemanova fotografského zájmu je poměrně široký. Zahrnuje portréty, pokusy o meditativně laděné snímky i záběry z ulice. Budapešťská architektura, která jej dle vlastních slov tolik zaujala (i já si vzpomínám zejména na množství rozmanitých kubistických fasád, o nichž se Praze, pyšné na dům U Černé Matky Boží, může jen zdát), se na fotografiích Jiřího Zemana objevuje také, a to na těch, které dle mého soudu patří mezi nejzdařilejší. Není mi známo, zda má autor nějaký bližší vztah třeba k České avantgardě let dvacátých a třicátých, nasvědčovala by tomu však jeho obzvláštní záliba v čistých geometrických liniích moderních fasád, zvýrazněných účinky světla a stínu. V některých případech upouští dokonce od svého záměru pouhé dokumentace architektury a vytváří vysoce estetické obrazy, založené na detailech, zmnožených opakujících se prvcích, velkorysé perspektivě a jiných zdánlivě fotograficky neatraktivních elementech. Tvorbu Jiřího Zemana charakterizují mimo jiné i svěží nápady, jaké bychom právě očekávali u člověka, který se do svého hobby vrhá rovnýma nohama, bez tušení osidel zkušenosti. Takový je například záběr sochy ležícího muže na římse domu, pořízený jednou jako detail, podruhé v kontextu s funkcionalistickou fasádou i tramvajovým vedením. Zaujme i vřazení detailního záběru ostře řezaných rysů hlavy sochy mezi tři portréty skutečných žen.

Fotografující student však dává najevo, že mu není cizí ani romantická či meditativní atmosféra, kterou dokáže vnímat nejen na místech k tomu přímo stvořených, jakými jsou třeba zákoutí dvorů typických pavlačových domů, ale i tam, kde by je hledal jen málokdo. Příkladem je třeba moderní přístřešek na zastávce autobusu, jehož zamženým prosklením se prodírají sluneční paprsky. Přirozeně působící kompozice i zajímavé protisvětlo, dávající záběru hloubku a mnohovrstevnost, vypovídají o talentu mladého autora „vyloupnout“ pomocí objevného pohledu z fádní reality zázrak, kterému se příliš povšechně říká krása.

Fotografie, pořízené během necelého jednoho roku, který Jiří Zeman strávil v Budapešti, městě, k němuž máme my, Češi, zvláštně rozporuplný vztah daný na jedné straně jistou důvěrnou podobností s dalšími dvěma hlavními městy habsburské monarchie, komplikovaný však problémem neznalosti jazyka, stojí za shlédnutí. A to nikoli jen pro ty, kteří hledají podporu pro své první fotografické kroky. Ač Zeman přistupuje ke své tvorbě se skromností a rezervou možná až příliš rozumnou, byla by škoda, kdyby si časem vědomě nezačal vytyčovat úkoly náročnější. Pokud to udělá a bude na sobě pracovat, je velmi pravděpodobné, že o něm ještě uslyšíme.

(Jiří Zeman: BUDAPEŠŤ, 10 MĚSÍCŮ, klub Maďarského kulturního střediska, Rytířská 25-27, Praha 1, vstup volný, do 8. 11.)

Tématické zařazení:

 » Ostatní  » FotoReport  

 » Novinky  » Výstavy  

 

 

 

 

Přihlášení k mému účtu

Uživatelské jméno:

Heslo: