Gabina Fárová: Valdické vězně už asi nic nepřekoná

Vaše snímky potetovaných mužů z valdické věznice jsou už dnes téměř legendou. Jak vznikl tento projekt? V roce 1990, kdy probíhaly rozsáhlé změny ve struktuře státu, došlo i na věznice. Ve valdickém klášteře byla jedna z nejtvrdších věznic u nás, kam se dostávali vězni odsouzení na dvacet let – na doživotí. Můj nápad, vyfotografovat tetování, která si vězni sami vymysleli a vytvořili, podporoval Honza Brabec z Nezávislého tiskového střediska. O těchto vězních totiž psal a znal jejich situaci. Doba těsně po otevření věznic byla jediná možnost, jak tam proniknout. A pro vězně, kteří se mnou mimochodem dobře spolupracovali, to bylo vítané zpestření jejich jednotvárného života.

Kdy jste začala fotografovat a co vás k fotografování přivedlo? Fotografuji už od dvanácti nebo třinácti let. Nejvíce asi lidi, protože se mi vždycky líbila reportážní fotografie a myslela jsem, ze se stanu reportérkou. Ale možná díky tomu, že moje sestra byla tak vhodným modelem, oblíbila jsem si aranžovanou fotku a práci ateliérového charakteru.

Byli pro vás rodiče, matka Anna Fárová a otec Libor Fára, podporou, anebo jste spíš cítila odpovědnost za to, aby i z vás „něco bylo“? Mela jsem to štěstí, že jsem viděla vznikat jak obrazy mého otce, tak jsem sledovala kunsthistorickou činnost své matky. Možná proto jsem dnes fotografka.

Dáváte přednost klasické fotografii před digitální? Fotografuji stále na filmy klasickou technikou a zůstanu jí věrná, dokud ještě bude k dostání tento materiál.

Jak jste přišla na vizuálně zajímavou koncepci Kaleidoskopu? Měla jste takový kaleidoskop jako dítě? Tu hračku zná každý a nejen děti, dokonce jsem po výstavě získala pár kousků umně vyrobených kaleidoskopů - od výtvarníků, které nápad též zaujal. Moje kaleidoskopy jsou ale více mandalami, protože jsou o lidech pro lidi, a proto jsou i barevné.

Do vaší dosud černobílé tvorby se v Kaleidoskopech a přírodních snímcích začaly vkrádat barvy. Co k této změně vedlo? To je v čase hledání asi běžné, že člověk zkouší různé věci jinak. Na cestě hledání lokalit pro Manévry vzniklo květinové intermezzo - jak jinak než barevné.

Největší část z vaší tvorby zaujímají akty. Je podle vás rozdíl, když ženy fotografuje opět žena, než když akty tvoří muž? Diky tomu, že jsem toto téma par let zkoumala, si myslím, že vždycky je rozdíl mezi tím, co dělá muž a co dělá žena, takoví jsme jiní. Já jsem díky tomu poznala nejkrásnější bytosti a jsem jim doposud vděčná, že mi poskytly svůj čas a energii, aby vzniklo pár obrázků.

Sama jste se také nejednou ocitla před objektivem. Jak jste vnímala prohození rolí? Postála jsem pár fotografům modelem, třeba Tonovi Stanovi nebo Janu Saudkovi, a vždy ráda. Vždyť co může být větší pocta pro ženu, než její oslava...

Co bylo impulsem ke vzniku souboru České ateliéry? Tato práce vznikla na zakázku společnosti Woxart. Jednalo se o zhotovení portrétů jednasedmdesáti žijících českých výtvarníků plus pohledy do jednotlivých ateliérů. Rozsah byl daný a jednotlivé návštěvy se domlouvaly tak, aby zrovna v atelieru bylo na co koukat, protože když je atelier nový nebo jsou zrovna všechna díla zapůjčená na výstavu, tak to není takové.

„Manévry“ mají velmi svébytný námět. Jak jste na kombinaci živá žena versus hlinění vojáčci přišla? Tato série přišla vlastně jako jakýsi koncept o vztazích, který mel byt v uvozovkách seriózním tématem. Ty vojáčky jsem chtěla zapojit už dlouho a zrovna do této série se hodili. Vztahy jsou vždycky seriózní, a když je nablízku zbraň, tak se i vyostří, ale ne v tomto případě.

Máte mezi fotografy někoho, jehož díla si obzvlášť vážíte? Vážím si Josepha Nicéphora Nièpce, který vynalezl kreslení světlem, a děkuji Williamu Henrymu Foxovi Talbotovi, že dotvořil techniku tak, jak ji dnes užívám, tj. negativ-pozitiv.

Děkuji za rozhovor.

Známka: 2.98 (991)
 Způsob hodnocení: 1 - výtečné, 3 - dobré, 5 - vysloveně špatné