Jak se dělá (dobrý) portrét

Ještě stále můžete v hlavním sále virtuální "World Webphoto Gallery" obdivovat výstavu fotografií Dagmar Pavlíkové (*1963), která bude posléze zařazena mezi stálé výstavy. Její místo zaujme v průběhu tohoto týdne expozice Jiřího Stacha, který byl letos Asociací profesionálních fotografů ČR vyhlášen osobností roku. Netuším, je-li to náhoda či úmysl tvůrců virtuální galerie, každopádně považuji za zdařilé, že na sebe navazují výstavy právě těchto dvou autorů. Mají totiž něco společného - ticho a tajemství, které jsou jakoby zaklety do motivů jejich fotografií...

U Dagmar Pavlíkové mám v této souvislosti na mysli zejména její fotografie malostranských zákoutí, které tvoří druhou část expozice ve virtuální galerii. Jejich motivy jsou důvěrně známé každému Pražanovi a většině návštěvníků hlavního města. Marnotratně romantická krása těchto míst dala vzniknout už nejednomu kýči. Pavlíková tedy vstupovala na tenký led, protože mohla jen rozmnožit jejich řady. Vznikly však velmi výtvarné a nápadité fotografie, z nichž rozhodně nekane žádná přeslazenost. Je to zajisté tím, že autorka je zkušená a dobrá fotografka, je však pravděpodobné, že snímky jistou přímočarostí a absencí ženských „kudrlinek“ odrážejí i její osobnost.

Pavlíková dává nesčetněkrát viděným scenériím nový smysl vynalézavým zdůrazněním toho, čemu běžný návštěvník jen málokdy věnuje pozornost: třeba ušlechtilým liniím schodiště v barokní zahradě. Nebo zajímavým úhlem pohledu, jakým je například průhled na chrám sv. Mikuláše otvorem v balustrádě či fontána zarámovaná obloukem chodby se schodištěm. Ale to není všechno. Jako by se Pavlíková kouzlení se světlem a stínem, kterým dosahuje efektu téměř středomořských exteriérů, naučila u starých mistrů, Sudka či Plicky. Plastičnost těchto ryze výtvarných fotografií je skutečně hodná obdivu.

Koníčkem Dagmar Pavlíkové je panoramatická fotografie, která ji zavedla do sdružení PANHORAMA. Několik panoramatických snímků této autorky jste mohli shlédnout i na letošní květnové výstavě členů v ambitu františkánského kláštera na Jungmannově náměstí. Zastoupeny jsou také v expozici virtuální galerie. Dagmar Pavlíková jimi potvrzuje své fotografické umění, neboť dokáže z tohoto velmi specifického formátu vytěžit maximum: fotografie je opravdovým přetvořením skutečnosti v duchu autorčiny imaginace, a kromě výtvarné krásy je i sdělná. Autorka totiž volí panoramatický formát k vystižení genia loci snímaného místa. Například zimní Loreta v jejím podání vzbudí představu jakési spojnice mezi pozemským a transcendentnem i v divákovi, kterému náboženská symbolika příliš neříká.

Jediným živým tvorem na fotografiích staropražských zákoutí Dagmar Pavlíkové je kos sedící na vrcholku lucerny, lidský prvek reprezentují pouze barokní krásky z Vrtbovské zahrady, zkamenělé v exaltovaném gestu, a busta Johna Lennona i s typickými brejličkami. O to víc „živo“ je na portrétech, které jsou další částí expozice umělkyně. Ta v nich spojila svou zálibu v tomto žánru s profesionální povinností pořizovat reportáže z různých společenských akcí, takže se můžete potěšit pohledem na známé osobnosti z řad výtvarníků i herců. Jen tak namátkou: Kristián Kodet (ten je autorce zřejmě mimořádně milý, neboť je v kolekci zastoupen dokonce třikrát), Jan Saudek, Josef Fousek, Naďa Urbánková, Karol Sidon (který je v této společnosti pravděpodobně nikoliv jako pražský a zemský rabín, nýbrž jako významný spisovatel a publicista).

Vytvořit skutečně portrét, a ne jen podobenku osoby, je velmi obtížné, jak jistě vědí ti, kdo to někdy zkusili. Základní rozdíl je ten, že portrét zpodobňuje i nitro, je charakteristický. Dobrých portrétistů dnes není mnoho a zdá se, že stále ubývají. Snad to souvisí se stále víc se zplošťujícími vztahy mezi lidmi, stále menší schopností empatie, které přináší rychlá, dravá a stresující doba. Dagmar Pavlíková mezi dobré portrétisty patří. Troufám si říci, že svou roli v jejím umění zpodobňovat živé lidi a nikoli zaměnitelné figury sehrává opět její přímočarost, která jí dovoluje jít na dřeň, neuváznout na povrchu. Také proto si nemusí pomáhat berličkami nápadných rekvizit či násilných aranžmá, jak jsme tomu svědky u horších, mediálně však nesrovnatelně známějších portrétistů typu Jakuba Ludvíka či Ondřeje Pýchy. Stačí pohlédnout do očí Janu Schmidovi nebo vidět Ivana Vyskočila s jeho typickým gestem dlaně přiložené k uchu (které na fotografii dojemně koresponduje s dokladem skutečné hercovy nedoslýchavosti – naslouchátkem). Myslím, že i kdybyste ani jednoho z nich neznali, jako osobnosti vás okamžitě zaujmou.

Expozice Dagmar Pavlíkové je z toho nejlepšího, co World Webphoto Gallery milovníkům fotografie dosud nabídla. Snímky nevytrubují své kvality do světa; jsou příjemně skromné, se samozřejmou kvalitou a především bohatým životem pod povrchem. Divákovi zprostředkují potěšení ze skutečné krásy, ale vyžadují i jeho spolupráci při objevování právě tohoto druhého plánu – schopnost zastavit se, vnímat. Výsledek za to stojí – při prohlížení fotografie i v životě.

Dagmar Pavlíková: TVÁŘE ŽIVÉ I NEŽIVÉ, výstavu naleznete ve "World Webphoto Gallery" na adrese www.wwg.cz

Známka: 2.83 (762)
 Způsob hodnocení: 1 - výtečné, 3 - dobré, 5 - vysloveně špatné