Ostření a hloubka ostrosti - 1. Zaostřování

::Ostření a hloubka ostrosti - 1. Zaostřování
::Ostření a hloubka ostrosti - 2. Hloubka ostrosti
::Ostření a hloubka ostrosti - 3. Doostřování
::Ostření a hloubka ostrosti - 4. Praxe

Rovina zaostření (Focal plane)
Každý intuitivně tuší, že správně zaostřit fotoaparát znamená zajistit, aby to, co nás na snímku zajímá, bylo ostré. Prakticky to znamená zvolit rovinu zaostření (Focal plane). Rovina zaostření určí zaostřovací vzdálenost, v které se budou předměty ostře zobrazovat na senzor. Předměty byť sebeméně před či za rovinou zaostření budou vždy neostré.

Zaostřit znamená zvolit rovinu zaostření, která je rovnoběžná se senzorem. Vše, co prochází touto rovinou, bude ostré, vše před či za ní bude rozostřené.

Velikost rozostření v blízkosti roviny zaostření není však nijak dramatická a často je okem nepostřehnutelná. Čím dále jsou však předměty od roviny zaostření, tím více jsou rozostřeny. V okamžiku, kdy si rozostření pozorovatel na fotografii všimne, tak předměty jsou mimo hloubku ostrosti (té se budeme věnovat v dalším díle seriálu).

Rovina zaostření je kolmá na osu objektivu a rovnoběžná se senzorem.

O existenci pomyslné roviny zaostření se snadno můžete přesvědčit sami. Nastavte nejdelší ohnisko, které máte k dispozici, najděte si nějaký statický a perspektivně bohatý objekt ve vzdálenosti cca 1-2 metry, vypněte autofocus (AF) a pomalu otáčejte zaostřovacím kroužkem. Snadno uvidíte, jak otáčením ostřícím kroužkem "jezdíte" zaostřovací rovinou vpřed a vzad.

Zaostření objektivu
Aby objektiv dokázal volit rovinu zaostření, musí mechanicky pohybovat jednou nebo více čočkami. Tento pohyb může zajistit ruční otáčení zaostřovacím kroužkem (Focusing ring), u objektivů schopných automatického zaostřování (Auto Focus, AF) je nutné objektiv vybavit motory. Právě rychlost a kvalita motorů je jedním z faktorů kvalitativně odlišujících objektivy - viz náš seriál o objektivech.

Má-li objektiv zaostřeno na určitou vzdálenost (Focusing distance), tak světelný bod v této vzdálenosti se na senzoru opět zobrazí jako bod a v důsledku toho se všechny hrany v této vzdálenosti zobrazí též jako hrany. Prakticky to potom znamená, že předměty v této vzdálenosti se jeví ostré.

Je-li objektiv správně zaostřen, tak se světelný bod zobrazí na senzoru zase jako bod a v důsledku toho se hrany zobrazí jako hrany.

Světelný bod umístěný dále či blíže než je zaostřovací vzdálenost má svůj ostrý obraz před či za senzorem, a tak na senzoru nevytvoří ostrý bod ale rozmazaný kruh a hrany se zobrazí jako plynulý přechod. Prakticky se předměty umístěné mimo rovinu zaostření budou jevit jako rozmazané.

Je-li objektiv nesprávně zaostřen, tak se světelný bod zobrazí na senzoru jako rozostřený kruh o určitém průměru, kterému se říká rozptylový kroužek (Circle of Confusion, CoC). V důsledku toho se hrany zobrazí jako plynulé přechody.

Selektivní ostření
Pokud pracujete s hloubkou ostrosti, tak volbou roviny zaostření můžete soustředit pozornost na to, co má diváka zajímat. Ostatní bude tvořit pozadí a nemělo by na snímku rušit. Nejedná se tedy opět o nic jiného, než o volbu roviny zaostření.

 

Selektivní ostření pomáhá soustředit pozornost na to, co má diváka na snímku zajímat jako první.

Automatické zaostřovací systémy (Auto Focus, AF)
Někdy v 80. letech minulého století se na trhu objevily fotoaparáty a objektivy schopné automatického ostření. Zní to možná neuvěřitelně, ale do té doby se ostřilo výhradně ručně. Automatické ostření znamená, že fotoaparát ve spojení s objektivem se snaží změřit vzdálenost k hlavnímu objektu a na ní zaostřit (nastavit čočky v objektivu tak, aby rovina zaostření prošla hlavním objektem). Na trhu dnes existují dva systémy automatického ostření:

Aktivní autofocus
Aktivní autofocus má svůj název odvozen z faktu, že fotoaparát aktivně vysílá nějaký signál (dnes většinou infračervený, v minulosti i ultrazvukový) z cílem zjistit vzdálenost k objektu. Metoda je podobná radaru nebo sonaru na ponorkách. Princip je v tom, že se vyšle impuls infračerveného signálu, a potom se poslouchá odezva (echo). Infračervený paprsek se od objektu odrazí a vrátí se ve formě echa zpět do fotoaparátu. Z času, které echo potřebuje na návrat a ze známé rychlosti šíření signálu, se dá "snadno" spočítat vzdálenost. Na základě vzdálenosti dá potom fotoaparát pokyn zaostřovacím motorům v objektivu tak, aby objekt v uvedené vzdálenosti byl ostrý. Tento proces měření se opakuje při každém namáčknutí spouště (zmačknutí do poloviny).

Fotoaparát s aktivním autofocusem poznáte tak, že má většinou blízko hledáčku vidět 2 senzory (vysílač a přijímač) kryté dnes většinou tmavě červeným sklem (jako dálkové ovládání televize).

Výhody aktivního autofocusu:

• Je velmi rychlý. To však neznamená, že objektiv dokáže rychle zaostřit! Jen to znamená, že zjištění vzdálenosti je rychlé. Celková doba zaostření je dána nejen rychlostí zjištění vzdálenosti, ale i rychlostí elektroniky a hlavně rychlostí a přesností motorů v objektivu.
• Pracuje i ve tmě (díky aktivně vysílanému signálu)

Nevýhody aktivního autofocusu:

• Zmate ho focení přes sklo (například z autobusu) nebo skrz překážky (klec, plot, křoví). Aktivní infračervený signál se totiž odrazí od překážky místo od kýženého objektu.
• Mohou ho zmást jiné zdroje infračerveného světla (svíčky, oheň, ...)
• Neumožňuje (nebo jen krkolomně) vícebodové ostření. Ostří vždy na střed.
• Funguje pouze na vzdálenost, na kterou je fotoaparát schopen ještě odražený signál zachytit (signál slábne). Typicky to bývá cca do 6 metrů.
• Zmate ho jakákoliv dodatečná optika na objektivu (předsádky atp.). Potom už totiž naplatí rovnice:
  změřená vzdálenost = nastavení roviny zaostření.
• Nefunguje když objekt je hodně černý a měřící infračervený signál se tudíž od něj neodrazí (černé látky, tmavé předměty atp.).
• Zakrytí senzorů (špína, prsty, příslušenství, oděv, ...) znemožní jeho funkci

Pasivní autofocus
Pasivní autofocus dnes na trhu dominuje a za svůj rozvoj vděčí nástupu CMOS či CCD snímačů. Má svůj název odvozen z faktu, že fotoaparát žádný signál nevysílá, ale "dívá" se na scénu a ostří podobně jako oko a mozek na základě rozboru samotného obrazu.

V praxi to funguje tak, že k ostření je použit buď přímo hlavní senzor (kompaktní digitální přístroje) nebo samostatný ostřící CCD/CMOS senzor (digitální zrcadlovky). Tento senzor poskytuje mikroprocesoru obraz k analýze ostrosti, přičemž ostrost se většinou vyhodnocuje na základě kontrastu hran nebo fázového posuvu signálu. Potom se již jen zkusmo jezdí zaostřovacím mechanismem objektivu vpřed a vzad a hledá se místo maximální ostrosti.

Levnější pasivní autofocusy jsou často zkonstruovány tak, že ostří jen na vertikální hrany a pokud fotíte na výšku, potom logicky na horizontální hrany. Je to dáno konstrukcí ostřícího senzoru, který často bývá jen proužek 100 či 200 pixelů. Lepší přístroje proto používají kombinaci vertikálního i horizontálního ostření, jinými slovy jsou schopny vyhodnotit optimální kontrast a tím i zaostření na hranách ve 2 směrech (cross-type senzor).

Výhody pasivního autofocusu:

• Nemá žádné omezení vzdálenosti - funguje od 0 do nekonečna
• Funguje i skrz okno či mříže, protože ostří podle toho co vidí
• Je to skutečné ostření TTL (TTL = Through-The-Lens = "skrz objektiv"). Funguje i když nasadíte předsádky, mezikroužky atp.

Nevýhody pasivního autofocusu:

• Je pomalejší než aktivní autofocus (k ostření musí více hýbat ostřícími motory objektivu)
• Často špatně vyhodnotí směr hledání ostrosti na objektivu. Máte-li např. z minulého snímku zaostřeno na 3 metry a nyní je potřeba zaostřit na 2.8 metru, mikroprocesor to neví a hledá ostrost až do nekonečna. Tam se otočí a jede zpět, aby opět minul 3 metry a našel 2.8 metru. To zvláště u delších objektivů (nad cca 80 mm) trvá dlouho (vteřiny).
• Ke své práci potřebuje dost světla. Ve tmě nebo šeru "nevidí" a není schopen ostřit přičemž stačí, aby objekt, na který se ostří, byl ve tmě!
• Nefunguje tam, kde objekt nemá žádné hrany či kontrastní detaily, na kterých by se mohl chytit. Typicky nedokáže zaostřit na oblohu, bílou zeď, čistý papír atp.
• Reaguje pouze na kontrast hran v určitých směrech (levnější varianty dokonce pouze na vertikální).
• Ostří za objektivem, takže nízká světelnost objektivu ovlivní funkci ostření.
• Řada amatérských digitálních zrcadlovek vybavených pasivním ostřícím systémem elektronicky omezuje práci svého autofocusu pro objektivy s horší světelností než f/5.6. Autofocus tak většinou přestane fungovat při použití mezikroužků či telekonvertorů. Více o tomto problému zde.

Jak zjistit typ ostření vašeho fotoaparátu?
Zjistit typ ostření vašeho fotoaparátu můžete snadno sami. Stačí pokusit se z cca 1-2 metrů zaostřit na čistý bílý papír, který vyplňuje celé obrazové pole. Pokud ostření selže, máte pasivní ostřící systém. K testu je možné použít i zamračenou oblohu. Pokud fotoaparát nedokáže zaostřit, máte pasivní autofocus.

Výběr zaostřovacího bodu (AF point)
Správné zaostření znamená, že rovina zaostření prochází hlavním objektem scény. Kde v obraze se ale hlavní objekt nalézá? Nahoře, vlevo, dole? Nejjednodušší je předpokládat, že hlavní objekt se nalézá ve středu, čili se hledá ostrost hran v malé ploše ve středu snímku. To, co tam je, bude tedy ostré.

Většina moderních fotoaparátů však nabízí více míst, kde se může hledat ostrost hran, neboli více tzv. zaostřovacích bodů (AF points). Bývá jich od 3 (např. Olympus E-330) do 45 (např. Canon EOS-1D). Pokud vyberete jeden konkrétní zaostřovací bod znamená to, že se bude zaostřovat na hrany v tomto místě obrazu. Pokud vyberete všechny zaostřovací body znamená to, že výběr konkrétního místa pro ostření necháte na fotoaparátu. Ten si potom sám rozhodne, na které místo scény zaostří.

3 zaostřovací body u všech DSLR Olympus	5 zaostřovacích bodů u Nikonu D50 a D70
9 zaostřovacích bodů u Konica Minolta 5D a 7D	45 zaostřovacích bodů u Canonu EOS-1D a 1Ds

Realita zaostřovacích senzorů
V hledáčku zobrazovaná poloha a tvar zaostřovacích senzorů má jen malou vazbu na realitu. Pro maximální výkon autofocusu je proto dobré znát přesný tvar a citlivost jednotlivých senzorů vašeho fotoaparátu.

Např. DSLR Nikon D50 a D70 mají 5 zaostřovacích senzorů, jejichž skutečná velikost je uvedena na obrázku červeně. Středový zaostřovací bod je citlivý na hrany ve vertikálním i horizontálním směru (cross-type sensor), zatímco 4 okolní zaostřovací body jsou méně citlivé a reagují pouze na hrany v jednom směru (linear-type sensor).

Umístění, reálná velikost a citlivost zaostřovacích senzorů u Nikonu D50 a D70.

Pokud tedy vyberete např. levý zaostřovací bod a budete se snažit ostřit na vertikální hrany, autofocus pravděpodobně selže. Povšimněte si také, že skutečná velikost senzorů je skoro dvojnásobná než označené body v hledáčku. To může vést ke zmatení, protože AF senzor zaostří klidně i na předmět, který je dle vás již mimo označený zaostřovací bod!

Hrana, hrana, hrana!
V každé situaci je třeba si uvědomit, že pasivní ostřící systém ostří na to, co vidí na zaostřovacím senzoru, neboli potřebuje hrany. A fotograf je při ostření zodpovědný za to, že senzoru hranu ukáže!

Středový, horní i dolní zaostřovací bod na takovýto obraz nezaostří. V jejich zorném poli není totiž žádná hrana. Je nutné buď středním bodem zaostřit na okenice a potom překomponovat obraz nebo zvolit levý či pravý zaostřovací bod.

Ostření ve tmě
Pasivní autofocus má mnoho praktických výhod, a tak jsou skoro bez výjimky jím osazovány moderní digitální přístroje. Má však jednu zásadní nevýhodu a tou je jeho neschopnost ostření ve tmě. V technických parametrech se proto obvykle dočtete rozsah jasů, ve kterých ostřící systém funguje - typicky to bývá 0-19 EV. Ostření při přebytku světla (více jak 19 EV) bývá vzácné, horší je to za šera a tmy. Ve tmě ostřící systém nevidí, doba ostření se prodlužuje až ostření zcela selže. Do hry bohužel vstupuje i světelnost objektivu. Citlivost udávaná v technických parametrech se totiž většinou udává pro objektiv se světelností f/1.4. Horší světelnost reálného objektivu nadále zhorší funkci autofocusu - při světelnosti f/4 dokonce 8x. A to jsou další kladné body pro světelné objektivy!

Pro bezproblémové ostření v šeru a tmě je třeba objekt "přisvítit" a na trhu jsou v zásadě 3 strategie:

• Fotoaparát je vybaven pomocným světlem (AF assist lamp) obvykle bílé či červené barvy, které si krátce na scénu posvítí. Toto světlo však velmi ruší a dosah tohoto světla je jen několik málo metrů (např. Nikon).
• Fotoaparát je vybaven laserem (Hologram AF laser pattern), který na scénu promítne křížový zaostřovací obrazec. Na ten je potom autofocus schopný zaostřit. Systém pracuje velmi dobře, je mnohem méně rušivý a pracuje na podstatně větší vzdálenosti (některé fotoaparáty Sony).
• Fotoaparát vysune interní blesk a několika krátkými záblesky si osvítí scénu. To je velmi rušivé a funguje to též jen na krátké vzdálenosti (např. zrcadlovky Canon).

Zaostřit ve špatných světelných podmínkách na pohybující se objekty bez výrazných hran a bez kontrastu je často nad síly dnešních pasivních autofocusů.

Nejdokonalejšího systému ostření v šeru a tmě se dosáhne v okamžiku, kdy se na tělo fotoaparátu nasadí systémový blesk. Většina lepších systémových blesků je vybavena pomocným světlem obvykle téměř neviditelné infračervené barvy a s dosahem až 10 metrů. Navíc konstrukce pomocného světla je uzpůsobena tak, aby osvětlovalo nejen střed snímku, ale spolupracovalo i s okrajovými zaostřovacími body.

Zaostřovací vzdálenost v EXIFu
Z logiky věci vyplývá, že fotoaparát zná vzdálenost, na kterou bylo zaostřeno. Některé fotoaparáty v kombinaci s některými objektivy dokonce umožňují tuto informaci sdělit uživateli. U kompaktních přístrojů se někdy zobrazuje přímo na displeji a může se objevit v EXIFu snímku. Zdaleka ne však vždy. Například u Canonu poskytují informaci o vzdálenosti, na kterou je zaostřeno, jen novější objektivy. Které to konkrétně jsou lze nalézt na webu výrobce v technických parametrech objektivů. Z neznámých důvodů však pouze u části z nich se tato informace objeví v EXIFu.

Pasivní autofocus z principu vždy zná vzdálenost, na kterou bylo zaostřeno. Přesto, že to může být velmi užitečná informace, tak se však ne vždy objeví v EXIFu.

Doba ostření (AF lag)
Dnes je v podstatě standardem fotoaparátů dvoupolohová spoušť, která umožňuje 1. namáčknutí do poloviny a 2. plné domáčknutí. Většina fotoaparátů v okamžiku namáčknutí změří a nastaví expozici a zaostří. Okamžik, kdy se podařilo zaostřit, oznámí jednak opticky v hledáčku či na displeji a často i krátkým pípnutím. Doba od namáčknutí spouště do zaostření je doba ostření (AF lag). Tato doba je dramaticky ovlivněna obsahem scény - kolik je na ní světla, jaké hrany mají předměty, jaká je současná poloha ostřících čoček, zda je objekt v klidu či pohybu atp. Tato doba může dosahovat od několika desetin vteřiny až po vteřiny! Teprve v okamžiku potvrzeného zaostření umožňuje většina fotoaparátů pořídit snímek (tzv. priorita zaostření).

Uzamknutí ostření (AF lock)
Změření a uzamčení obou veličin (expozice i ostření) stiskem stejného tlačítka (namáčknutím spouště) je sice jednoduché a vyhovující pro většinu uživatelů, ale zdaleka ne vždy praktické. Například při měření expozice na střední šedou tato metoda selže - pro změření expozice je třeba mít střední šedou tabulku jako dominantu ve středu snímku ale na střední šedou tabulku neobsahující žádné hrany nelze zaostřit. Proto lepší fotoaparáty nabízejí v menu možnost oddělit okamžik měření expozice a okamžik ostření a oba procesy svázat s různými tlačítky. Konkrétní chování se u jednotlivých modelů velmi liší, a tak je třeba pečlivě prostudovat návod.

AF servo, prediktivní AF
Dlouhá doba ostření je na závadu u pohyblivých dějů, kde objekt během dlouhého ostření buď přestane být atraktivní nebo natolik změní polohu, že se opět rozostří. Proto bývají lepší fotoaparáty vybaveny tzv. AF servo módem (continuous servo). Ten funguje tak, že fotoaparát při namáčknutí spouště nezaostří jednorázově, ale trvale ostří po celou dobu namáčknutí spouště. Je tak možné namáčknout spoušť, sledovat stále zaostřovaný objekt v hledáčku a ve vhodný okamžik domáčknout spoušť a exponovat. Pokud tedy objekt mění vzdálenost od fotoaparátu, tak ho fotoaparát automaticky stále zaostřuje. Na rozdíl od klasického ostření umožňuje fotoaparát pořídit snímek okamžitě po domáčknutí spouště bez ohledu na to, zda je dobře zaostřeno či nikoliv (tzv. priorita snímku).

Pro dynamické fotografie typicky sportu či zvířat je kvalitní AF servo ve spojení s rychle ostřícím objektivem velkou pomůckou. Zdaleka však není všespasitelné.

AF servo funguje skvěle u objektů, které se pohybují konstantní rychlostí směrem k fotoaparátu. Selhává však tam, kde objekt dramaticky mění směr i rychlost pohybu. Prediktivní AF je proto navíc vybaven inteligencí, která umí predikovat (odhadnout) polohu objektu v době budoucí expozice. Dosahuje se tak ještě přesnějšího zaostření. Navíc pokud není vybrán jeden zaostřovací bod, ale jsou zvoleny všechny (režim automatického výběru zaostřovacího bodu), tak fotoaparát si umí objekt "předávat" mezi jednotlivými zaostřovacími body a tím ho stále sledovat.

Například Canon udává, že jeho AF servo s objektivem EF 300 mm f/2.8L IS USM dokáže sledovat objekt přibližující se k fotoaparátu až rychlostí 300 km/h ve vzdálenosti 20 metrů a 50 km/h ve vzdálenosti 8 metrů. Nikon udává, že plynule se pohybující objekt dokáže sledovat až do rychlostí 300 km/h, neudává však vzdálenost.

Předostření (prefocus, zone focus)
Přes veškerou snahu moderních prediktivních AF servo mechanismů se občas jeví jako nejúčinnější metoda zaostřit na určitou vzdálenost a čekat na okamžik, kdy pohybující se objekt prochází zónou zaostření. K zaostření je možné si vybrat jiný objekt ve zvolené vzdálenosti, na něj pomocí AF zaostřit a zaostření potom uzamknout nebo přepnout do manuálního režimu ostření. I když zbavíte fotoaparát nutnosti ostřit, tak reakce na spoušť není okamžitá, takže je třeba se správné načasování naučit.

Metoda předostření je také velmi účinná ve slabém světle, v protisvětle, pro málo kontrastní scény či pro objekty nemající hrany. Ve všech těchto případech totiž výkon autofocusů prudce klesá a stává se nepřesným, pomalým, nespolehlivým.

V silném protisvětle bude funkce AF velmi nespolehlivá a navíc v hledáčku se obtížně ostří ručně. Je proto lepší předostřit na nějaký předmět ve stejné vzdálenosti.

Ruční ostření (Manual focus, MF)
Pro řadu scén je i nadále nejspolehlivější metoda zaostřit ručně. Ve výhodě jsou samozřejmě majitelé digitálních zrcadlovek (DSLR), u kterých je ostření na matnici v hledáčku lahůdkou. Ostřit podle obrazu na zadním displeji či podle displeje v hledáčku elektronické zrcadlovky je totiž téměř nemožné.

Ruční ostření má opět logiku v situacích, kde AF selhává - ve slabém světle, v protisvětle, pro málo kontrastní scény či pro objekty nemající hrany. Ručně lze i předostřit viz výše. Ručně lze též sledovat pohybující se objekt a simulovat tak AF servo - sportovní fotografové a fotografové divoké přírody vědí své.

Ruční ostření je též často nutné u makrosnímků. Tam je totiž hloubka ostrosti velmi malá a AF buď nezaostří vůbec, nebo si sice najde nějakou hranu, ale ne tu, kterou byste potřebovali. Nezbývá tak než ostřit ručně.

Makrofotografie je často změtí hran - trávy, stébla, chlupy, křídla, nohy atp. Na co se chytí AF je tudíž náhoda. Proto je často lepší ostřit ručně.

Ruční ostření se hodí i v situacích, kdy např. ze stativu a po jednom fotografujete sérii předmětů, které měníme ve stále stejné vzdálenosti na stole. Je zbytečné riskovat, že se u jednoho předmětu AF splete.

Ostření okem (Eye-controlled AF)
V roce 1992 uvedl Canon na trh filmový fotoaparát Canon EOS 5 - první fotoaparát, který bod ostření, a tudíž místo hledání hran ve snímku určoval podle toho, kam jste se dívali v hledáčku. Po přiložení oka k hledáčku se pomocí neviditelného infračerveného paprsku zjistila poloha zřítelnice a fotoaparát zaostřil na to, na co jste se právě dívali. Později tento systém byl montován ještě do dalších filmových zrcadlovek, ale nikdy do profesionálních a později ani do digitálních. Pravděpodobně proto, že systém nebyl 100% spolehlivý.

Jak je konstruován AF na DSLR
Světlo prochází objektivem po modré dráze A, odráží se od zrcátka a zobrazuje se na matnici hledáčku, kde se na něj hledáčkem díváte. Protože však zrcátko je polopropustné, tak část světla zrcátkem projde a odrazí se od AF zrcátka (druhé menší zrcátko umístěné kolmo na zrcátko hlavní) dolů na AF senzory (červená dráha B). Díky tomu AF senzory "vidí" to, co vy v hledáčku a mohou po namáčknutí spouště zaostřovat.

Když domáčknete spoušť, obě zrcátka se sklopí nahoru a světlo prochází objektivem po zelené dráze C a exponuje senzor. Všechny 3 vzdálenosti A, B i C musí být přesně stejné jako pevně definovaná vzdálenost D, na kterou se konstruují objektivy. Jen tak bude ostření pomocí AF senzorů (B) odpovídat ručnímu ostření na matnici v hledáčku (A) a i výsledný snímek bude ostrý (C). Např. nesoulad drah C a B by způsoboval trvalé a systematicky špatné automatické ostření každého snímku s jakýmkoliv objektivem.

Ukázka vnitřku šachty typické DSLR se soustavou dvou zrcátek a AF senzory.

Správná kalibrace drah A, B, C a D je tak klíčová pro správnou funkci autofocusu. Je samozřejmě zajištěna z výroby a my se v některém příštím díle zaměříme na skutečnost, jak přesnost autofocusu zkontrolovat.

Známka: 2.71 (2507)
 Způsob hodnocení: 1 - výtečné, 3 - dobré, 5 - vysloveně špatné