Číňani v bordelu - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Odběr fotomagazínu

Fotografický magazín "iZIN IDIF" každý týden ve Vašem e-mailu.
Co nového ve světě fotografie!

 

Zadejte Vaši e-mailovou adresu:

Kamarád fotí rád?

Přihlas ho k odběru fotomagazínu!

 

Zadejte e-mailovou adresu kamaráda:



Výstavy

Číňani v bordelu

cinani

25. listopadu 2005, 00.00 | V období, kdy Zdeněk Tmej pořídil tento snímek, jehož obsah i název vzbuzuje úsměv, rozhodně sám ke smíchu příliš důvodů neměl. Psal se rok 1943, byla válka, a on byl totálně nasazen v polské Vratislavi. Svým fotoaparátem alespoň zachytil depresivní všednost i záblesky radosti života těch, kdo s ním tento úděl sdíleli. Vznikla kolekce snímků, které nevidět by bylo škoda. Nyní vám ji pod názvem Fenomén nabízí virtuální World Webphoto Gallery.

Když jsem si prohlížela Tmejovy (1920-2004) fotografie, napadla mě paralela se starším českým filmem Nebeští jezdci. Respektive s osudy lidí, o nichž tento film, natočený podle skutečných zážitků Filipa Jánského, pojednává: s českými válečnými letci v Anglii. Také oni byli daleko od domova, v jistém smyslu nedobrovolně, také oni nevěděli, zda a kdy jim bude dopřáno se vrátit. I oni, stejně jako tisíce totálně nasazených, které denně ohrožovalo bombardování, úrazy, hlad, nemoci i prostě jen lidská zvůle, žili ze dne na den. I jim, většinou ročníku 1921, vzala válka šest let životního období, kterému se říká nejkrásnější. A totálně nasazení stejně jako letci dokázali přesto na své mizérii najít občas něco, čemu se zasmáli nebo co je potěšilo.

Číňani z titulku byli skuteční obyvatelé asijské veleříše, které pravděpodobně při jejich pobytu v Evropě „vyhmátli“ okupanti – a poslali je na práci. V bordelu se ocitli proto, že totálně nasazené byly i prostitutky z okupovaných zemí, a za těmi pracující muži chodili. Totalitní historie starším z nás dlouho sugerovala, že hrdinové a oběti, mezi něž počítala i totálně nasazené, žili jako mniši, protože se cele zaobírali svou rezistencí. Chození do bordelu se jaksi nehodilo. Zhruba čtvrtina Tmejových fotografií má s tímto zařízením nějakou souvislost, ale na morálním profilu „arbajtrů“ to nijak neubírá. Vždyť záběry zdůrazňují erotickou stránku věci jen přiměřeně, spíše však jsou jakousi sociální sondou válečného stěhování národů a lidských typů, které se jeho prostřednictvím setkají. Dobře to vyplyne třeba z pohledu na českou dívku tančící s Tatarem, který je o hlavu menší. Ještě zajímavější však je snímek tří žen s blaseovanou francouzskou „profesionálkou“ v popředí, který dokládá i kompoziční mistrovství třiadvacetiletého Tmeje, a fascinuje průběhem několika dějových rovin.

Tmejův bordel je především místo, které válečným běsněním získává na lidskosti. Prostitutky nejsou žádní vampové a většina z nich na své „povolání“ ani nevypadá. Na kolektivní fotografii se svým představeným, jehož Tmej něžně nazývá „bordelpapá“, působí spíše jako shluk bodrých tetek. Jako by autor chtěl naznačit, že nevěstinec kromě úlevy tělesné přinášel i úlevu psychickou či citovou: dívky i totálně nasazené muže spojoval společný osud, někdy i národnost, a přítomnost ženského prvku vnášela do drsného světa mužů trochu postrádaného tepla. Vezměme si například portrét prostitutky, která rozpačitým úsměvem i stydlivým gestem, kterým si zakrývá obnažená ňadra, působí spíše laskavě a křehce.

Společný osud, sounáležitost, se ostatně jako červená nit táhnou celou kolekcí Tmejových fotografií. Nevěstinec byl jen malou, byť významnou částí života totálně nasazených, tou nepoměrně větší byla všednost práce, únavy, hladu. Autor nic z toho rozhodně nezlehčuje. Eintopf, který nasazení dostávali k jídlu, spíše zvedá žaludek, než aby vzbuzoval gurmánské choutky. Na obličeji dělníka, který poslouchá zprávy o pádu Stalingradu z rádia mimo záběr, je znát hluboká rezignace. Pospávající německý strážný zase naznačuje tragédii starých Němců, kteří byli válkou vytrženi z klidného podzimu života a nuceni sloužit ideologii, která spěla k zániku. Záběry ubytování Tmejovy skupiny nasazených zase zdůrazňují rozpor mezi zbytky honosného vybavení sálu hostince, kde se odbývaly plesy a schůze měšťanských spolků, a nuzotou žíněnek a dek noclehárny otroků.

Zdeněk Tmej dává tušit, že je i nějaké „tam venku“. Náladový snímek wroclawské ulice, lesknoucí se deštěm, však smutek umocňuje: vždyť návštěva normálního světa, dá-li se tak město za války nazvat, byla asi vzácná a netrvala dlouho. Zvláštní je způsob, jakým Tmej zobrazil své kamarády, kteří při práci utrpěli úraz. Z muže, opařeného v obličeji horkou párou, je například vidět jen poloprofil, a to ještě zpola zafačovaný. Fotograf nenabízí drastickou podívanou, nedramatizuje, nelituje. Přesto z jeho emocemi nepodbarveného, spíše dokumentárního snímku můžeme vyčíst celý strašlivý rozsah kusé informace. A ještě něco, co bychom u třiadvacetiletého mladíka možná nečekali: laskavost. Věřím, že ani totálně nasazeným se nevyhnula ponorková nemoc, ale z Tmejových portrétů kamarádů to není poznat. Spíše, a to hlavně, když fotografovaní netuší, že je na ně zacíleno oko objektivu, se na ně dívá s podivuhodnou laskavostí. Možná i proto, že autor tenkrát nikdy nevěděl, zda je nevidí naposledy.

Tmejovy fotografie mají ještě jednu – neopominutelnou – rovinu: humor a vzdor. Není to hrdinství, kterému nezáleží na následcích. Naopak, fotograf dobře ví, co je odplatou za jakýkoli náznak odporu. I v mizérii, v níž žije, však dokáže těžit ze situací a nehledaných souvislostí, což ukazuje například záběr führerova portrétu s nesouvisejícím německým nápisem Schluss (konec). Tmejův humor je nezdolný, chlapský, ale přesto poznamenaný hořkostí – a ta, jak známo, ho neopustila do konce jeho nelehkého života.

Snímky třiadvacetiletého autora prozrazují oko mistra. Nelze je jednoznačně zařadit do škatulky dokumentární fotografie, i když jí de facto jsou. Jejich výtvarná stránka je totiž natolik výrazná, že bych pro ně spíše volila kategorii umělecké fotografie. Obdivuhodné je, co všechno Tmej dokázal v geniální zkratce říci, aniž by záběru ubral na jeho výtvarné kráse. V některých chvílích nelze nevzpomenout na snímky Sebastiaa Salgada. Ale Zdeněk Tmej je dál – nejen svým humorem a neokázalou chlapskostí, ale i tím, že byl s fotografovanými takříkajíc na jedné lodi.

(Zdeněk Tmej: FENOMÉN; World Webphoto Gallery na adrese www.wwg.cz, do 4.12.)

Tématické zařazení:

 » Ostatní  » FotoReport  

 » Ostatní  » FotoTechnika  

 » Novinky  

 » Novinky  » Výstavy  

 

 

 

 

Přihlášení k mému účtu

Uživatelské jméno:

Heslo: