Definitivní zánik, anebo počátek něčeho nového? - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Odběr fotomagazínu

Fotografický magazín "iZIN IDIF" každý týden ve Vašem e-mailu.
Co nového ve světě fotografie!

 

Zadejte Vaši e-mailovou adresu:

Kamarád fotí rád?

Přihlas ho k odběru fotomagazínu!

 

Zadejte e-mailovou adresu kamaráda:



Výstavy

Definitivní zánik, anebo počátek něčeho nového?

Edita 33

4. února 2005, 00.00 | Studentka katedry fotografie pražské FAMU Štěpánka Krčmářová vypadá velmi křehce, téměř dětsky. Když mi při úterní vernisáži v Galerii Velryba zapózovala před dvěma ze svých prací, připadal mi rozdíl mezi jejím zjevem a monstrózností bezútěšných krajin nesmírně veliký. Ale jen chvíli, neboť Štěpánčiny obrazy jsou pravdivé, prožité, výtvarně krásné, a nesou v sobě její varovné poselství.

Víkendová příloha jednoho celostátního deníku se nedávno zabývala rozdílem mezi výtvarnou tvorbou mužů a žen. Padaly zde různé názory, ale celkově se téma nedobralo jednoznačného výsledku s výjimkou tvrzení, že poměr tvůrců a tvůrkyň ve světovém výtvarném umění by byl stejný, pokud by ženy již dávno měly tytéž možnosti co muži. Osobně mám dojem, že rozdíly nejsou nijak markantní, a pokud jsou, pak jdou spíše na vrub povaze a založení tvůrce, lhostejno, zda muže či ženy.

Důkazem by mohla být právě Štěpánka Krčmářová (*1979). Snímky, které pořídila na výsypkách a haldách Sokolovska, bych rozhodně neřadila do nějaké pofiderní „ženské“ kategorie. Kurátor její současné výstavy v Galerii Velryba Bohumír Prokůpek správně poukazuje na autorčin zcela věcný a nesentimentální přístup k tomuto tématu, jenž není ani dokumentem průmyslového kolapsu, ani se nepokouší o estetizaci zmaru a zániku. A to i přes nesporný fakt, že fotografie jsou svým způsobem krásné. Jenže Krčmářová nás ani na okamžik nenechá v pochybnostech o tom, že se skutečnou krajinou má tato scenérie se vzhledem povrchu neznámé planety jen málo společného.

Autorka říká, že k zájmu o tuto oblast ji přivedl její přítel, a ona sama do svých obrazů vkládá strach před tím, že takto by jednou mohla vypadat příroda všude. Ekologie je, při veškeré vážnosti stavu životního prostředí na Zemi, tématem, či ještě lépe postojem, který je velmi „in“. Autorčina výše popsaná obava je však prožitá, nikoli lacině proklamovaná, a proto je cudná a rozšifrovatelná jen pro ty, kdo jsou zvyklí číst spíš mezi řádky nežli palcové titulky. Není to ani obvyklé klišé ženy-současné či budoucí matky, která si přeje přírodu uchovat hlavně pro děti (vlastní či všechny). Z fotografií Štěpánky Krčmářové se dá vyčíst, že krajinu je třeba chránit pro ni samu, neboť ona tu byla dávno před člověkem a zůstane i tehdy, až po něm už dávno nezbude ani hrst prachu. Podivuhodně věcný, nesobecký postoj.

Autorka však projevuje stejně zralou fotografickou dovednost. Devět velkoplošných barevných fotografií je variací na totéž téma, které, byť zdánlivě jednotvárné, dokáže udržet divákovu koncentraci tím, jak je ve skutečnosti rozmanité. Krčmářová nejde ve stopách klasiků jako třeba Sudek či Ivan Lutterer, kteří se ve své tvorbě rovněž zabývali ničivými zásahy lidské ruky do krajiny, nýbrž se přiklání k modernímu stylu, blízkému malířství, s jeho střídáním střízlivě barevných ploch, zálibě ve strukturách a světlem modelovaných liniích. Vše na jejích záběrech plyne jakoby samozřejmě, přirozeně. „Použitým charakterem světla, tlumenou barevnou škálou, hloubkou ostrosti, kompozicí a konečně formátem vlastních obrazů dosahuje autorka vjemu velmi těžké, masivní hmoty, snad až prvotní podstaty,“ říká velmi výstižně Bohumír Prokůpek.

Jediné, v co při pohledu na fotografie Štěpánky Krčmářové nevěřím, je ona katarze, kterou kurátor naznačil. Podle něj se jedná o obraz krajiny, která se dostala do nejspodnějšího bodu své existence, jenž je zároveň bodem nového nasměrování, jinými slovy obrození. „Tvrdošíjně udržovaná víra v nový počátek“, o níž se zmiňuje ve svém úvodním slovu, mi v souvislosti s autorčinými obrazy připomíná paralelu s posmrtným životem, který je „novým počátkem“ v jiném prostoru. Zatím se ale zdá, že se jedná jen o útěchu nad frustrující definitivou smrti. Krajina výsypek, hlušiny a usychajícího bahna bez náznaku života, jakkoli autorkou zajímavě ztvárněná, neposkytuje mnoho nadějí, že se zde budou jednou zelenat háje plné ptactva a zvěře.

Fenoménem „umělé krajiny“ se bude Štěpánka Krčmářová zabývat i ve své klauzurní práci, jak naznačila šesti malými fotografiemi, jež doplňují výstavu. Byly pořízeny ve výbězích zoologické zahrady a ve skleníku Fata Morgana. V ZOO vybrala autorka speciálně scenérie, u nichž není předem úplně jasné, zda jsou přírodní či záměrně vytvořené. Vyjadřují podle ní paradox: umělou přírodu, v níž se mají zvířata, tedy součást skutečné přírody, cítit jako doma.

Zbývá doplnit, že vystavující maturovala na Michael Art School v oboru fotografie, v současné době studuje katedru fotografie na pražské FAMU, a od roku 2001 participovala na osmi výstavách, z nichž jedna byla zahraniční (Adolf Loos – Villa Müller a Prague, Paříž 2002). Její první samostatná výstava dává tušit, že máme před sebou osobnost, jejíž fundovanost a talent spojený se zaujetím pro věc a s vnímavostí nedovolí, aby zapadla v průměru.

(Štěpánka Krčmářová: KRAJINA, Galerie Velryba, Opatovická 24, Praha 1, po-pá 12-21, so 11-21, vstup volný, do 28. 2.)

Tématické zařazení:

 » Ostatní  » FotoReport  

 » Ostatní  » FotoTechnika  

 » Novinky  

 » Novinky  » Výstavy  

 

 

 

 

Přihlášení k mému účtu

Uživatelské jméno:

Heslo: