Jiří Havel: Rajskou zahradu jsem našel v Himalájích - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Odběr fotomagazínu

Fotografický magazín "iZIN IDIF" každý týden ve Vašem e-mailu.
Co nového ve světě fotografie!

 

Zadejte Vaši e-mailovou adresu:

Kamarád fotí rád?

Přihlas ho k odběru fotomagazínu!

 

Zadejte e-mailovou adresu kamaráda:

Soutěž

Sponzorem soutěže je:

IDIF

 

Kde se narodil známý fotograf František Drtikol?

V dnešní soutěži hrajeme o:



Novinky

Jiří Havel: Rajskou zahradu jsem našel v Himalájích

9. června 2006, 00.00 | Setkání s legendami, jakou Jiří Havel (*1931) v české fotografii bezesporu je, bývá poznamenáno nervozitou, kterou vyvolává úcta před slavným jménem. Dali jsme si dostaveníčko na květnovém Digifóru, kde přednášel o svých působivých přírodních záběrech, a stres opadl hned v prvních minutách našeho povídání – o cestě venkovského mladíka k fotografii, vztahu zralého fotografa k digitální technice, o safari v Africe s Milošem Macourkem i o monografii, která vyjde letos v září.

Jak jste se dostal k fotografování? To přišlo tak nějak přirozeně, protože já jako mladík jsem se dost zajímal o výtvarné umění. Ještě dřív, než jsem začal fotografovat, jsem docela dobře kreslil, maloval, zároveň jsem jako venkovský mladík měl dobrý vztah k přírodě, pak jsem byl dost technicky nadaný, a to všechno vykrystalizovalo v tom, že jsem všechny tyhle své zájmy a koníčky dokázal uskutečnit „pod jednou střechou“, a to byla fotografie. Ten vývoj byl samozřejmě velice pozvolný, ze začátku vůbec nevypadalo, že by ze mě mohlo něco takového být, já jsem vystudoval vysokou školu železniční a dělal jsem na dráze stavebního inženýra. Nikdy by mě nenapadlo, že se s tím někdy budu živit, zvlášť ne v mládí. Nejdřív to byl velký koníček, pak to přerostlo v úplnou vášeň, seberealizoval jsem se tím, a nakonec díky tomu, že jsem z politických důvodů musel to místo na dráze opustit, mě „přistrčili“ k tomu, že jsem se začal fotografií živit a od roku 1980 jsem na volné noze. Takže jsem si ze svého koníčka udělal povolání. Přitom mně ten vztah zůstal, jako kdyby to byl koníček. To považuju za nejšťastnější věc svého života. Nebýt komunistů, kteří mě tenkrát tvrdě perzekvovali, tak bych na té dráze asi vydržel do důchodu, protože jsem dost konzervativní člověk. Oni mně velice pomohli, já bych jim za to měl vlastně poděkovat.

Kdo vás učil fotografovat? Jsem naprostý diletant. Když jsem tehdy po válce začínal, neexistovaly žádné kurzy ani učebnice, nic, takže jsem se ke všemu dopracovával jako samouk. Jelikož jsem byl na venkově, neměl mi ani kdo poradit. Jediným mým tehdejším zdrojem informací a poučení byly tenkrát fotografické časopisy. Ty se ale těžko sháněly. A potom, po Vítězném únoru tohle všechno zakázali, že to pracujícímu lidu nic neříká, že to je buržoazní, a dlouho nebylo nic. A to pro mě, jako pro náruživého venkovského zájemce o kulturu, byla velká rána.

Jaké to byly časopisy? Já si pamatuju, že Melantrich tehdy vydával měsíčník, jmenoval se Pramen. A tam byly krásné fotografie, zejména od pana Lukase, a zároveň tam vždy byl medailón nějakého význačného malíře. Takže já jsem se odtud třeba poprvé dozvěděl, že byli nějací impresionisti. Dodnes si pamatuju, že tam byli Cézanne, Van Gogh... To všechno zakázali a konec! To byla pro mě strašná rána. Pak se to naštěstí otočilo. Mám vzpomínky spojené s panem Václavem Jírů, on dokázal asi v roce 1957 vydávat časopis, který zase už měl tu úroveň jako předtím ty, co zakázali. A nejen, že vydával časopis, ale poskytoval prostor i všelijakým začínajícím amatérům. Tak jsem se odvážil a jednou jsem tam za ním šel. Ještě dodnes si vzpomínám, jak jsem se hrozně klepal, jakou jsem měl trému. On mě velice srdečně přijal a hned se ptal: ukažte fotky. Já ukázal fotky, on si jich pár nechal, a pak mi postupně některé uveřejnil.

Vzpomenete si na svůj první fotoaparát? Samozřejmě. Svůj první fotoaparát jsem dostal k patnáctým narozeninám, byl to starší Voigtländer Bessa 6x9, ale dalo se s tím fotit i 4,5x6, když se tam dala maska. Fotografové tehdy tvrdili, že je to vynikající přístroj. Na tehdejší dobu taky byl. Já jsem se dal zuřivě do fotografování, ale nebyl jsem tím schopen udělat ostrý obrázek. Říkal jsem si, to je nějaký divný, ten aparát asi tak dobrý nebude. Měl jsem tenkrát pořád v hlavě Rolleiflex, to byl můj sen, ale tenkrát domoci se Rolleiflexu vůbec nepřipadalo v úvahu. Ale potom začali vyrábět naše Flexarety, tak jsem si jednu z prvních Flexaret za první vydělané peníze koupil, a s tou už mi fotografování šlo líp. Tuhle Bessu jsem odložil, a až po letech jsem zjistil, že jsem dělal zásadní chybu, protože mi neměl kdo poradit – fotil jsem s ní z ruky a všecko jsem rozklepával. Po letech jsem ji vytáhl, dal na stativ a zaclonil - a ještě jsem s tím udělal docela zajímavé fotky. Takže s tím mým přístrojem byla takováhle patálie.

Kdepak byste tehdy tušil, že jednou budou přístroje s optickým stabilizérem... To vůbec! Tohle nemělo ještě ani protireflexní vrstvy, přetáčelo se ručně, nemělo to dálkoměr. Neměl jsem ani žádnou zkušenost s ovládáním toho přístroje, a teď jsem ještě bojoval s různými takovými věcmi... Teď k tomu nedostatek materiálu, po válce nebyly filmy, nebyly chemikálie, neexistovalo, že byste si koupila hotové vývojky nebo ustalovače, to se všecko muselo míchat. Sháněl jsem chemikálie do vývojek široko daleko, a když jsem to konečně sehnal a vyvolal, tak jsem třeba zjistil, že to bylo vadný. Co jsem zkazil materiálu, který byl tehdy strašně těžko k dostání! Takže moje začátky byly opravdu dost drsné, a dneska se skoro podivuju, že mě to neodradilo. Asi jsem už tenkrát měl k fotografii dost silný vztah...

...ale že byste si fotografii zvolil jako povolání, to ne. Po maturitě jsem dokonce začal uvažoval, že bych aspoň šel na kameramana, protože na FAMU tenkrát ještě nebyla katedra fotografie. Když jsem byl ve třetím ročníku vysoké školy, tak jsem tam dokonce zašel – pamatuju si, že to bylo v Klimentské ulici – a řekl jsem jim, že bych chtěl přestoupit. Ale oni na mě koukali jako na blázna, říkali, prosím vás, vždyť už jste skoro hotový inženýr, co si myslíte? Až tady vystudujete kameru, budete někomu dělat asistenta! Prostě mně to vymluvili. Takže v mé době nebylo ani možné se nějak fotograficky vzdělávat, a když to po založení katedry fotografie možné bylo, už jsem na to byl zase starej, a taky jsem se toho naučil sám tolik, že už to pro mě nemělo význam.

Jak se s touto zkušeností a výsledky, které jsou za vámi, díváte na dnešní dobu, která je stále techničtější? Na dobu, kdy fotografie digitální „válcuje“ fotografii klasickou? Připadá mi to až ztřeštěné. Je to taková technická exploze. Před deseti lety jsem psal jakýsi fotografický cestopis, kde jsem říkal, že si nedovedu představit, čím budou fotit naši nástupci. Porovnával jsem tam italského fotografa, který fotil na Kavkaze ještě na desky formátu 24x30, pak tam fotil Vilém Heckel na 6x9, samozřejmě černobíle, potom jsem tam fotil já, a to na formát 6x7 a už barevně, a teď jsem uvažoval, co ti naši nástupci. Říkal jsem si, že oni snad budou fotit tak kvalitně, jako my dneska, už i na kinofilm. To bylo před deseti lety. O tom, že by mohlo existovat něco jiného, jsem neměl ani ponětí. Je to obrovský skok. Jak ale bylo řečeno i na přednáškách (Digifórum – pozn.aut.), ta technika je úžasná, ulehčí, ale nebude za vás vymýšlet fotky. Výtvarné cítění prostě nenahradí sebelepší technika.

Jaký je tedy váš osobní vztah k digitální technice? Vzhledem k tomu, že už jsem dost starý, už si digitální přístroj opatřovat nebudu. Ale všechny fotky, které dělám na diapozitivy středního formátu, si dávám naskenovat a pak digitálně upravovat. Sám Photoshop neovládám, ale sedím vedle nějakého šikovného člověka a říkám mu, co s tím. Čili i já toho využívám, ale abych se tomu věnoval, už nepovažuju vzhledem k ročníku svého narození za účelné.

Čím dnes fotografujete? Mám dvě veliké oblasti fotografování. Jedné říkám krajiny domova, to jsou hlavně Krkonoše, ale i Podkrkonoší, druhá jsou krajiny světa. A to je cizina. To rozlišuju i tím, že ve světě fotím pohotovějším a rychlejším aparátem, většinou z ruky, bez stativu, a to Bronicou 6x7 cm, a doma fotím starší Linhofkou 6x9. Oba tyto formáty jsou dneska tak dokonalé, že jako výchozí to pořád ještě digitál nenahradí. Formát 6x9 cm, co dělám, má údajně 80 megapixelů. Nejdokonalejší digitální fotoaparáty, které stojí asi padesát tisíc, mají 8 megapixelů. Když to z toho brilantně a s vysokým rozlišením naskenujete, tak je to pořád ještě dokonalejší než z digitálu. Mně současná technika, tohle spojení velkého formátu, diapozitivu s dalším digitálním zpracováním maximálně vyhovuje, dosahuju s tím optimálních výsledků, tak co bych to nějak měnil. Své přístroje bych dneska ani pořádně neprodal, leda za pár babek, a do nového vybavení bych musel investovat tak čtvrt milionu. Nemluvě o tom, že už to mám „vymakané“ a dlouho by mi trvalo, než bych si zase zvykl. To všechno „vymakat“ a zjistit, co to umí, chce léta. Pět, šest let s Bronicou, a s tou Linhofkou je to ještě složitější, protože to je takový jednodušší kardan, kde je ještě všelijaké to kipování a naklánění objektivu. Je to míň automatizované, takže se to všechno musí dělat ručně. Už k tomu mám navíc vytvořený nějaký vztah, a teď by mi to bylo líto... Ta Linhofka je pro mě už skoro jakoby takový přítel, který mě doprovází na mých toulkách, nehádá se se mnou... Akorát má ten přítel jednu vadu, že se nechává nosit (smích).

Kolik kilo míváte na zádech? Moje výbava se stativem – Linhofkou musím fotit jedině ze stativu – váží takových dvanáct, třináct kilo, a když to mám mít půl dne na zádech, tak je to pro mě už dost fyzicky náročné.

To by chtělo nosiče...(smích) Bohužel, my jsme v tomhle zaostalí. Kdybych byl v Nepálu, tak není problém si nosiče najmout. Za takových sto dvacet našich korun na den. A ten chodí pořád s vámi. U nás ale tyhle možnosti nejsou, tomu i kdybych zaplatil tisíc korun, tak by se mnou nechodil.

Udělat dobrou fotografii klasickou technikou není jednoduché. Možná ale dostupnost a snadnost práce s digitální technikou přitáhne k fotografování víc lidí, protože doba je taková, že nikdo se nechce učit nic složitého... To je otázka. Jestli to zas nepovede spíš k podceňování, „cvakaření“, protože se dneska nemusí šetřit materiál.Vždycky jsem rozmýšlel, mám to cvaknout, nemám to cvaknout. Filmy nebyly, protože kvalitní filmy byly ze Západu za valuty, a to byl problém. Myslím si, že i ta technika je součástí tvůrčího procesu. A dokonce, což je možná taková trošku kacířská věc, je to i součástí té kreativnosti. Když vidíte perfektně udělanou, technicky dokonalou fotku, tak už ve vás vzbuzuje libé pocity. Je to součást emotivity té fotky. To je třeba u pana Sudka. Čím by byly jeho fotky, kdyby nebyly udělané těmi jeho kontakty a valérami! To je čistě technická stránka, ale přesto součást jeho stránky umělecké. Takže i z tohoto hlediska si myslím, že je dobré se tou technikou zabývat trochu více, tak jak jsme se jí zabývali my, a snažit se v tom dosáhnout dokonalosti. Přesto, že jsem neměl, jak jsem říkal, žádné školení a vzdělání, myslím si, že jsem té dokonalosti docela dosáhl. Všecko jsem si zvětšoval sám a naučil se dělat vynikající zvětšeniny.

Takže práce ve fotokomoře byla pro vás vzrušujícím dobrodružstvím? Ačkoli jsem se tím živil, tak jsem celý život neměl svou fotokomoru, protože jsem bydlel v paneláku, a tam to nebylo možné. Tloukl jsem to všelijak po přátelích a známých, a teprve na starý kolena, když se mi odstěhovaly dcery, jsem se konečně zmohl na fotokomoru. A teď to dopadlo tak, že mám novou fotokomoru v novém baráku a už osm roků jsem v ní nedělal. Nakonec to není ani potřeba, protože z těch diáků vám udělají díky digitální technice černobílou zvětšeninu, což je ohromná výhoda. Dřív jsem třeba s sebou musel nosit tři kazety: jednu na černobílý film, jednu na diapozitivní film a jednu na barevný negativ. Každá kazeta měla kilo. Dneska, opět díky pokroku, to jsou jeho hezčí stránky, mi vlastně stačí jedna kazeta, ze které se dá udělat všechno. Velký problém byl i s děláním barevných zvětšenin. Na první barevné fotky z barevného negativu jsme koukali s otevřenou pusou. Později jsem byl svědkem, jak se v Liberci zřídila snad první laboratoř v rámci RVHP, kde se dělaly barevné zvětšeniny z diapozitivů na Cibachrom. Já byl jeden z prvních, kdo si je tam dával dělat. Bylo to strašně drahé. To už je naštěstí dneska pasé, já si to vyfotím na diák a na počkání mi u nás v minilabu udělají brilantní zvětšeninu 30x45, ještě si řeknu, jak to chci upravit. Udělají nejen tu barevnou zvětšeninu, jak jsem už říkal, ale i černobílou, tónovanou nebo cokoliv.

Znám ale i názor, že kdo se nenaučí pracovat s klasickou technikou a vyvolávat fotografie, tak se ani nemůže za fotografa považovat... Byla to samozřejmě taky hezká činnost, pozorovat, jak to vylézá z té vývojky... Už jenom ty pachy v té komoře, magie zvětšováku, filtru, to všechno bylo zajímavé. Pro mě je to nostalgická záležitost, ale myslím, že těm mladým to chybět nebude. Měli by spíš pracovat na svém estetickém cítění, neměli by spoléhat, že to foťák za ně udělá sám. Odjakživa platilo, že nezáleží ani tak na kvalitě přístroje jako na kvalitě toho, kdo ho drží v ruce. A to bude platit pořád.

Své fotky si necháváte skenovat, čili je digitalizujete. Nedávno se ale diskutovalo o tom, že digitalizací fotografie, to znamená, když už nebudou existovat fotky na papíře, lidstvo ztratí svou kolektivní paměť. Protože média, na nichž fotografie budou uloženy, nebudou kompatibilní s novými počítači či budou stárnout. To je další otázka. Z toho obavy nemám. Pořád mám archiv klasických fotografií, jak černobílých, z nichž se to dá reprodukovat, tak diáků, které jsou některé staré až čtyřicet let! Ty jsou jenom trošku měkčí, méně brilantní, ale pořád jsou tak dobré, že dík digitálnímu zpracování, tím, že navýšíte jas, brilanci a podobně, je možné z těch čtyřicet let starých diáků udělat fotky stejně kvalitní jako z těch současných. Po malé úpravě to nerozeznáte. To je další záruka, že i když pominou digitální záznamy, tak tyhle diáky ne. Doma na zdi mám viset svatební snímek mojí babičky, který je sto dvacet let starý. Kdybyste viděla, jak krásná je to fotka, takovou my po technické stránce dneska pomalu ještě nedokážeme udělat. Je to něco podobného, jako dělal pan Sudek, totiž otisk, protože se ještě nezvětšovalo, a má patinu dohněda. Perfektní fotka, sto dvacet let stará, a přitom visí na světle! V tom je záruka, že klasická fotografie přečká. Možná i to bude jednou důvod, proč se k tomu vrátí a budou zas fotit na diáky, a z těch to pak budou teprve zpracovávat. Ty čtyřicet let starý diáky, o nichž jsem mluvil, ještě zdaleka nebyly tak dokonalé. To byly Agfy padesátky, které byly citlivé i na skladování, a přesto takhle dlouho vydržely. Čili ty současné, Fujichromy, Velvie, zřejmě vydrží ještě mnohem víc. Tady je možná východisko z toho archivování, které je v digitální podobě zatím s otazníkem.

V září vám vyjde kniha. Co v ní bude? Celý život jsem snil o nějaké monografii a neodvážil jsem se v dnešních poměrech, kdy se u nás v době přesycení trhu vydává snad čtyři tisíce knížek ročně, o něčem takovém ani snít. Najednou se mi ozvalo nakladatelství a tiskárna z Českých Budějovic, že by mi vydali monografii. Vůbec nevím, jak na to přišli, bylo to jak blesk z čistého nebe. Neměla by to být ta klasická monografie od prvních obrázků, spíš jakýsi fotografický fejeton. Bude to rozdělené do patnácti kapitol – krajiny mého mládí, národní parky USA, jedna extra kapitola tam bude jenom o Austrálii, i jenom potoky a vodopády, to je moje specialita, nebo prales na Rýchorách, což je moje oblíbená oblast v Krkonoších. Každá kapitola bude uvedena mým textem, povídáním, pokud možno zajímavým, spíše historkami, jak to všechno vznikalo, také tam budou fotografické vzpomínky. Nejstarší snímky budou černobílé z roku 1951, nejmladší barevné z loňského podzimu. Některé byly několikrát uveřejněné, jiné jsem při této příležitosti vytáhl po mnoha letech poprvé.

Do které z krajin, které jste fotografoval, se nejraději vracíte? Na tohle se mě lidé často ptají, specielně na horskou krajinu. A já odpovídám dost rozpačitě, protože každá ta krajina má něco do sebe. Nemůžete srovnávat třeba monumentalitu Patagonie s Kilimandžárem nebo Dolomity s Pyrenejemi. Samozřejmě nejblíž mám ke Krkonoším, protože tam jsem doma, tam mě to asi oslovuje nejvíc. Kdybyste se mě ale zeptala, které horstvo považuji za svůj největší zážitek, tak to jsou určitě Himaláje, to nemá konkurenci. To nejsou totiž jenom vysoké hory. Byl jsem tam na podzim a tábor jsme měli ve výšce bezmála pět tisíc metrů nad mořem. To znamená, že v noci tam mrzlo nebo napadl sníh, a pokud byla šťastná shoda okolností, vysvitlo ráno sluníčko. Ten šediváček sešel, a jako když tam rozhodíte barevný peršan! Tam v říjnu kvetly kytky! Asi pět druhů hořců, všelijaké protěže, spousta barevných kytek! V Krkonoších je v září ještě pár hořců a konec. Na Kavkaze si už v září nic ani neškrtlo. A tam, ve výšce pět tisíc metrů v říjnu úplná rajská zahrada! Mně to připadalo úplně jako korálové moře, protože tam byly všelijaké barevné větvičky, červené jako korály, bylo to úžasné.

Věnoval jste se někdy také jiným žánrům než krajinářství a přírodě? Fotil jsem i architekturu, lidi v Jižní Americe... V roce 1969 jsem byl v Africe na fotosafari, které pořádal Čedok – tehdy to stálo dvacet sedm tisíc, což byly strašné peníze. Já jsem si na to vypůjčil a dostal jsem se tam. Dokonce jsem měl od nakladatelství Olympia příslib, že mi z toho vydají knížku. Měl jsem na to jen deset dní, takže jsem zuřivě fotil. S námi cestoval jeden pán, ten za mnou přišel a řekl mi: ´Poslechněte, vy chcete dělat tu knížku, já bych vám k tomu napsal text.´ Já jsem říkal: ´Vy taky píšete?´ Prý ano, byl i ve Svazu spisovatelů. Takhle blbě jsem se dost dlouho dotazoval, a on to byl Miloš Macourek. Pak ta naše společná Afrika skutečně vyšla, jmenovalo se to V království divočiny, on k tomu napsal báječný text. Jeli jsme spolu ještě do Jižní Ameriky, a to zas vyšla knížka s jeho textem, která se jmenovala Do říše Inků, a potom napsal předmluvy do různých mých knížek. Tenkrát ale o Miloši Macourkovi nikdo neměl ani ponětí, ten se proslavil až později. Takové příhody a setkání člověk zažije díky fotografování, a je to obrovské obohacení života. Zní to trošku jako klišé, ale kdyby se mě teď někdo zeptal, čím bych chtěl být, kdybych se znova narodil, tak žádné lepší povolání a zároveň poslání – já už to neberu jako povolání – bych už asi nevymyslel. Takže po téhle stránce jsem šťastný člověk. Samozřejmě jsou ještě jiné věci v životě, které už tak moc pohodové nejsou, ale to, že jsem se takhle důvěrně seznámil s paní Fotografií, byla pro mě nejšťastnější věc vůbec.

Tématické zařazení:

 » Ostatní  » FotoReport  

 » Ostatní  » FotoTechnika  

 » Novinky  » Reportáže  

 » Novinky  

 

 

 

 

Přihlášení k mému účtu

Uživatelské jméno:

Heslo: