Jan Jindra *(1962) - Na střední škole mě hrozila čtyřka z fotografie! - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Odběr fotomagazínu

Fotografický magazín "iZIN IDIF" každý týden ve Vašem e-mailu.
Co nového ve světě fotografie!

 

Zadejte Vaši e-mailovou adresu:

Kamarád fotí rád?

Přihlas ho k odběru fotomagazínu!

 

Zadejte e-mailovou adresu kamaráda:

Soutěž

Sponzorem soutěže je:

Saal Digital

 

Jaký největší formát fotoknihy v řadě Professional Line ve formátu na šířku lze ve standardní nabídce Saal Digital Fotoservice objednat? Nápověda: Logo sponzora soutěže

V dnešní soutěži hrajeme o:



Reportáže

Jan Jindra *(1962) - Na střední škole mě hrozila čtyřka z fotografie!

23. července 2001, 00.00 | V Husinecké ulici pracuje ve svém obřím pražském ateliéru jeden pilný fotograf, který se realizuje rok od roku na stále větších a náročnějších zakázkách. Má zcela obdobné problémy, jako měl slavný vědec Albert Einstein, propadající na studiích z matematiky.

Zvoním na zvonek V Husinecké ulici, na kterém je napsáno "Studio a galerie". Náhle zavržou ocelové dveře, v nichž se objeví fotografova postava zahalená v pracovním plášti se stopami po vývojce a ustalovači. Cítím vůni fotografické chemie, linoucí se z útrob temných komor. Jsem oslněn pohledem do dlouhé chodby ověšené černobílými fotografiemi, za kterou je určitě další obří prostor. Ani neslyším, že jsem pozván dále. Ten prostor tam je, tušil jsem to správně. Nacházím se ve fotostudiu spojeném s galerií, kde po roce a půl ještě probíhají drobné dokončovací práce. Ptám se:





Fotostudio a galerie v Husinecké ulici

Vždy, když jsem s tebou hovořil, si se občas zmínil o tom, že jsi měl z fotografie špatnou známku na vysvědčení. Připadá mi, že je to tvá černá noční můra, které se chceš zbavit pracovitostí a dokazováním, že jsi opravdu dobrý fotograf. Tvé začátky asi nebyly lehké.

Něco na tom možná bude. Jedna pracovnice z psychologicko - pedagogické poradny mně řekla, že bych mohl být dobrým zahradníkem. Na základní škole jsem měl problémy s matematikou, ale zato kreslení mi šlo opravdu dobře. Můj dědeček byl amatérský malíř, po kterém jsem získal výtvarné vlohy. Rád jsem fotografoval a navštěvoval zájmový fotografický kroužek, kde jsem se seznámil se základy fotografování. Jedinou možnou volbou při volbě dalšího studia byla střední umělecko - průmyslová škola grafická. Tam jsem pochopil, že fotografie pro mě znamená všechno. Vzpomínám si na svůj první kontakt se středoformátovou kamerou Pentagon - six. Byl jsem jí zcela unešen a myslel si, že je to nejlepší fotoaparát na světě, na který nikdy nebudu mít. Ta trojka z fotografie se mně na střední škole držela ještě dva roky. Měl jsem vždy vztah k experimentální tvorbě a od začátku jsem se snažil zachytit něco, na co člověk potřebuje mnoho trpělivosti a času. Možná proto ta trojka ze začátku.

Vystudoval jsi katedru fotografie na pražské FAMU. Tato škola je známá tím, že se v posluchačích snaží "vypiplat" jakýsi vztah k tvořivosti a práci na volné tvorbě. Můžeš se našim čtenářům pochlubit s nějakými volnými výstavními soubory z období studenských let?

Zajímavá byla moje klauzurní práce, kterou jsem nafotografoval ještě ve třetím ročníku na střední škole. Můj dokument byl o lidech cestujících v přeplněném nočním vlaku jedoucím do Prahy. Toto téma bylo velmi zajímavé, a tak není divu, že jsem vytvořil zajímavé snímky. Tehdy jsem měl k dispozici kinofilmovou kameru Praktika východoněmecké výroby s objektivem Flektogon. Při výběru materiálu jsem sáhl po českém Fomapanu 30 DIN, který jsem navíc "brutálně" převolal. Fotografie získaly značnou zrnitost, která dodala dokumentu zajímavý obrazový prvek. Při studiích na FAMU se můj sklon k tvorbě sociálního dokumentu projevoval nadále, nehledě na to, že byl ve druhém ročníku předmětem povinným. Vzpomínám si na soubor fotografovaný na silvestrovské párty 1987 v Hotelu Jalta na Václavském náměstí. Byli tam lidé, kteří v té době vlastnili velké peníze a já dokumentoval jejich život při oslavě. Z fotografického hlediska to bylo velmi zajímavé téma. Famu jsem končil rovněž dokumentárním souborem, jehož tématem byla kniha o průvodčích v lůžkových vozech. Fotografie z této knihy byly tuším publikovány v magazínu Fotografie. Ihned po skončení studií na FAMU jsem navazoval dokumentárním souborem o odsunu sovětských vojsk. Nakladatelství Respekt tento dokument mělo vydat ve formě knihy, ale nakonec od tohoto záměru odstoupilo, z čehož jsem neměl moc velkou radost. Byl to můj poslední dokument, neboť jsem nenašel žádné téma, které by mne oslovilo.

O tobě se ale v podstatě nedá říci, že bys byl dokumentární fotograf. Tvoje současná fotografická tvář je spíše v inscenované tvorbě. Proč jsi učinil tak rapidní skok.

Dokumentaristická tvorba má určitá pravidla a formy, které se neporušují a dělají se pořád stejně. Já mám vztah k experimentu a chci fotografii posouvat dál, hledat její novou dimenzi, a tu mohu objevovat jedině prostřednictvím inscenované tvorby. Proto vytvářím titulní obálky Softwarových novin. Zde mohu svobodně uplatňovat své vizuální cítění. Při fotografování těchto výtvarných snímků používám často netradičních fotografických postupů např: dvojexpozice, techniku zrcadlové expozice, kdy exponuji dvakrát stejnou polovinu obrazu tak, že otočím kazetu Sinar 4x5 inch, dále třeba techniku svícení "Lightbrash" s použitím míšení různých barevných filtrů. Tato práce je také náročná na předměty a různé dekorační prvky. Často pracuji na různých drobných truhlářských a podobných pracech, než přistoupím k samotnému fotografování. Spolupráce se Softwarovými novinami se táhne řadu let, takže jsem těch titulků vytvořil požehnaně.


Obálky pro Softwarové noviny

Ví se o tobě, že jsi kdysi navázal kontakt s vydavatelstvím E.I.F. (Excellent Ilusion Factory), jejímž majitelem je Vladimír Navrátil. Fotografie, které jsi vytvořil pod názvem "Art Collection", zavání tak trochu kýčem. To nebývá u výtvarně citlivého umělce zvykem. Proč ses do takové práce pustil?

Není kýč jako kýč. Ty fotografije jsou v takové podobě vytvořeny záměrně. Jsem si vědom, že některé pohlednice jsou až na samé hranici nevkusného kýče a řada lidí mě do dneška odsuzuje, že jsem se takové práci zaprodal. Snímkům ale nechybí jakýsi vtip a lehkovážnost. Obrázky navíc evokují iluzi starých časů, a to vždy lidi přitahovalo. Takový byl vydavatelský záměr Vladimíra Navrátila, se kterým jsem na tématu společně pracoval. V žádném případě toho nelituji. Pohlednice navíc vzbudily zájem a já rád dělám věci, které mají na trhu úspěch. Pracuji také na kalendářích a plakátech.

   
Ukázky pohlednic "Art Collection"

Poslední dva roky slýchám, že často fotografuješ auta pro různé automobilky. To je další posun a výrazný skok ve tvé fotografické praxi. Technická fotografie aut se v reklamní brandži považuje za nejnáročnější. Jak se vlastně fotograf může k takové práci dostat?

Musí mít za sebou vidět rozsáhlou práci v ostatních oborech fotografie a pak se nedá vyloučit, že bude osloven. Automobilky a reklamní agentury vypisují stále nové tendry a vybírají na tu či onu zakázku vhodného fotografa. Auta jsem začal fotografovat v roce 1995. Byl to kalendář pro korejskou automobilku Hundai. Auta se fotografovala v krajině, za nimi se zužovala cesta do dálky až k horizontu. Na základě tohoto kalendáře se mi v poslední době podařilo získat další řadu zakázek. Fotografoval jsem katalog Škoda Felicia Mystery, katalog Toyoty - Yaris Stinger. Mezi nejnovější zakázku patří reklamní fotografie Volkswagenu Bora, který v současné době najdete jako reklamní stránku v mnoha časopisech a novinách. Škoda si u mně objednala také fotografie na plachty firemních kamionů, které vozí náhradní díly.

     

   
Takhle vypadají automobily na Jindrových fotografií.

Poslední otázka, trochu technická. Málokterý laik si dovede představit, jak se takové automobily fotografují. S jakou technikou jsou vlastně fotografovány a kde?

Většinou se fotografují ve filmových ateliérech na Barrandově, Karlíně nebo v kunratickém studiu ASA u Romana Kelbicha a Pavla Brunclíka. Fotografování aut vyžaduje velký prostor. Většinou používám velkoformátovou kameru Sinar 4x5 inch. a filmařskou osvětlovací techniku, která má teplotu umělého světla přibližně 3 400 K. Fotografuji na inverzní materiál, senzibilovaný pro umělé osvětlení a před každým finálním snímkem si pořizuji zkušební polaroid, který musí být schválen mým klientem. Nasvícení automobilu není jednoduché. Z technického hlediska je tento druh práce podobný třeba fotografování Packshotu (technické fotografii produktu) na nekonečném pozadí s tím rozdílem, že je všechno stokrát větší. Každý detail auta - světla, nárazníky, dveře, přední maska musí mít dokonalé světlo. Je to práce na několik dní. Na "place" mám k dispozici odborné asistenty a osvětlovače, také je přítomen pracovník produkce příslušné agentury, která mi zakázku zadala.





reportážní snímky z fotografování ve filmových ateliérech

Děkujeme za rozhovor.

Tématické zařazení:

 » Ostatní  » FotoReport  

 » Novinky  » Reportáže  

 

 

 

 

Přihlášení k mému účtu

Uživatelské jméno:

Heslo: