O Finech jen dobře - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Odběr fotomagazínu

Fotografický magazín "iZIN IDIF" každý týden ve Vašem e-mailu.
Co nového ve světě fotografie!

 

Zadejte Vaši e-mailovou adresu:

Kamarád fotí rád?

Přihlas ho k odběru fotomagazínu!

 

Zadejte e-mailovou adresu kamaráda:



Výstavy

O Finech jen dobře

Fini fotografie

10. prosince 2004, 00.00 | Seveřani jsou zvláštní odrůdou Evropanů. Svobodomyslní, trochu drsní, trochu depresivní, s niterným vztahem k místu, kde přišli na svět, i kdyby už půlstoletí žili na druhém konci zeměkoule, a především civilní. I ta poezie je u nich civilní, bez patosu, neučesaná a nepřeslazená. Což dokazují fotografie sedmi současných finských autorů, vystavené v Pražském domě fotografie.

Přiznám se, že mi Sever učaroval už v dětství, i když jsem jej znala jen z doslechu a ze slavného cestopisu Karla Čapka. Jaké bylo však moje překvapení o mnoho let později, když jsem, tentokrát již osobně, zjistila, že se na Severu sice změnilo hodně, ale mentalita jeho obyvatel, formovaná staletími života v tvrdých přírodních podmínkách, zůstala v podstatě stejná. Spojení s tradicí, především s respektem k přírodě a udržováním zvyklostí, dýchá také z fotografií sedmí finských autorů střední generace, které si do 12. prosince můžete prohlédnout v Pražském domě fotografie.

„Tato výstava je příběhem o nás a našem prostředí, o Finsku a o tom, co znamená být Finem tak, jak to vidí finští muži a finské ženy prostřednictvím čočky jejich aparátu,“ vysvětluje kurátorka expozice a zároveň jedna z vystavujících, Päivi Eronen (*1961). Právě na jejích snímcích je až symbolicky zachyceno spojení tradičního s moderním. Za námět si totiž vybrala zimní koupel v přírodě, která je ve Finsku velmi rozšířená. A tak zachycuje mladé i starší jedince v dírách vysekaných v ledu, či z nich právě vystupující, anebo dokonce ležící na sněhu. Tento prastarý zvyk bývá často zarámován do současného prostředí, jímž je třeba parkoviště nebo moderní sídliště. Civilnost snímků je podtržena tím, že plavci autorce nepózují, a i když vědí o tom, že jsou fotografováni, chovají se zcela přirozeně. Za zmínku stojí i fascinující světlo, které Päivi Eronen dokáže do svých obrazů zakomponovat.

Jaakko Heikillä (*1956), původním povoláním inženýr a vědeckovýzkumný pracovník, se pro změnu vydal do interiérů finských domovů. Přesněji řečeno, do domovů v severofinské oblasti s jazykolomným názvem Torniojokilaakso a s charakteristickou kulturou. Není prvním, kdo fotografuje osoby v jejich soukromí či dokonce interiéry bez osob, aby tak podal výpověď o jejich stylu života, vyznávaných hodnotách a třeba i povaze. Jeho způsob však je svébytný. Používá panoramatický formát, který zakřivuje, a tím i zkresluje okraje záběru, a tak jej promění v surrealistický obraz. Lidé na fotografiích odpočívají nebo přímo spí, což vytváří atmosféru nenucenosti. Každá z většinou prostě zařízených místností vyzařuje jakousi vlastní „vůni“, směsici toho, co dělá domov domovem a odlišuje jej od aseptických interiérů, jaké vidíme v časopisech o bydlení. Nejsou vždy vkusné, ale jsou odrazem způsobu života a povah lidí, kteří je obývají. K tomu, aby každý z domovů zbavil anonymity a „zdůvěrnil“ divákovi, používá autor v názvech i jména obyvatel.

Veli Granö (*1960), se zaměřil na specifické hobby, které je odjakživa bližší mužskému světu – na modelářství. Jeho fotografie jsou velké barevné portréty osob s vlastními výtvory. Ozvláštňuje je drobnými půvabnými nápady, třeba tím, že model lodě v rukou muže konfrontuje se skutečnou lodí velmi podobného vzhledu v pozadí, nebo že nechá tvůrce, aby se stal jakousi součástí svého díla (obličej vyhlížející zpod makety kostely na snímku Dokonalý svět). Jeho fotografie jsou vlastně zhmotnělé sny dětství, svět na pomezí skutečnosti a pohádky.

Čistou iluzi vytváří svými obrazy Marija Pirilä (*1957), jež se specializuje na prastarý vizuálně-světelný trik, zvaný camera obscura. Stejně jako Jaakko Heikillä snímá osobní a intimní prostor lidí, avšak nehodlá jej zobrazovat popisně. Pomocí již zmíněné camery obscury odráží na stěnách fotografovaných místností převrácený výhled z jejich oken. „Při focení měním domy na cameru obscuru, tmavé komory s okny zakrytými černým igelitem,“ vysvětluje autorka. „V tomto igelitu udělám dírku a umístím do ní obyčejnou čočku. Tím vnější svět vytvoří převrácený obraz na stěně. V tu chvíli vyfotím člověka, který tu žije. Tento člověk je fotoaparátem zachycený dvakrát: camerou obscurou a v hledáčku fotoaparátu.“ Zdálo by se, že tento postup je zbytečně vyumělkovaný. Fotografku však fascinuje nejen možnost jakéhosi dialogu přístrojů z různých historických období, ale i určitá rozdvojenost pohledu: „Tento projekt v sobě spojuje fyzickou zkušenost a to, co je možné prostřednictvím fotografie, možnost porovnat tuto zkušenost zvenčí jako pozorovatel … Moje práce nemapují jen prostředí, ve kterém lidé žijí, ale i scenérii mysli: odrazy myšlenek, vzpomínek, snů, strachů a fantazie.“

Kati Koivikko (*1970) se ve své tvorbě opět vrací ke kořenům. Vystavené fotografie byly pořízeny za jejího tvůrčího pobytu ve středofinské vesnici Luhanka, kde po dobu jednoho roku mapovala zdejší život. Vytvořila dokument plný bezprostředního půvabu, charakteristických portrétů upracovaných venkovanů, ale i jejich vnoučat. Propojila tím dvě roviny: odcházející svět plný dřiny a prostých potěšení, a barevnou současnost s technickými vymoženostmi, ale i problémy v mezilidské komunikaci.

Koláže další dokumentaristky, Sanni Seppo (*1960), obsahují výrazný ekologický náboj. Jsou sestaveny z černobílých snímků, někdy drobných přírodnin, a rovněž z doprovodných textů, a podle slov kurátorky umožňují vyjádřit to, co pro Finy znamenají jejich lesy: „Myslím, že většině Finů, kteří by viděli tyto fotografie, by se zdály popisované pocity blízké.“ Jejich prostý půvab má někdy blízko ke starým grafikám či leptům, někde zase autorka pravidelným vkládáním proužků rozstříhané fotografie vytváří dojem trojrozměrného prostoru.

Fotografie, které poslední z vystavujících, Pekka Turunen (*1958) pořídil v 80. a 90. letech na východofinském venkově, patří k nejvýznamnějším cyklům finské dokumentární fotografie za poslední období. Fotografuje barevně, a barvy u něj také tvoří velmi významný stavební celek, včetně barvených rámů, do nichž jsou snímky umístěny. Přesto lze z Turunenových prací vyčíst pokoru před tradičním způsobem života na venkově, ale i blízkost k zobrazeným lidem. A proč je fotografuje? „Potřebujeme fotografie, které umožní budoucím generacím zjistit, jaký byl svět, jak lidé žili, jak se oblékali a co dělali,“ říká. „Fotky jsou potřebné k tomu, aby lidé odhalili, jaký je to pocit – žít.“

(SOUČASNÁ FINSKÁ FOTOGRAFIE – Päivi Eronen, Veli Granö, Jaakko Heikkilä, Marja Pirilä, Kati Koivikko, Sanni Seppo, Pekka Turunen, Pražský dům fotografie, Václavské nám. 31 (přízemí ve dvoře), Praha 1, po-ne 11-18, vstup 30/20, do 12.12.)

Tématické zařazení:

 » Ostatní  » FotoReport  

 » Ostatní  » FotoTechnika  

 » Novinky  

 » Novinky  » Výstavy  

Diskuse k článku

 

Vložit nový příspěvek   Sbalit příspěvky

 

Zatím nebyl uložen žádný příspěvek, buďte první.

 

 

Vložit nový příspěvek

Jméno:

Pohlaví:

,

E-mail:

Předmět:

Příspěvek:

 

Kontrola:

Do spodního pole opište z obrázku 5 znaků:

Kód pro ověření

 

 

 

 

 

Přihlášení k mému účtu

Uživatelské jméno:

Heslo: