Ve vlaku s Matúšem Tóthem - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Odběr fotomagazínu

Fotografický magazín "iZIN IDIF" každý týden ve Vašem e-mailu.
Co nového ve světě fotografie!

 

Zadejte Vaši e-mailovou adresu:

Kamarád fotí rád?

Přihlas ho k odběru fotomagazínu!

 

Zadejte e-mailovou adresu kamaráda:

Soutěž

Sponzorem soutěže je:

Saal Digital

 

Jaký největší formát fotoknihy v řadě Professional Line ve formátu na šířku lze ve standardní nabídce Saal Digital Fotoservice objednat? Nápověda: Logo sponzora soutěže

V dnešní soutěži hrajeme o:



Výstavy

Ve vlaku s Matúšem Tóthem

10. června 2002, 00.00 | Cesta vlakem má jistou paralelu v cestě životem: přistupujeme a jednou i vystoupíme, každý z nás si s sebou veze svůj příběh. Atmosféru vlakového kupé, tak známou, nudnou a fádní a přesto vždy jedinečnou, nám na svých snímcích, jež jsou směsicí voyeurství, empatie, ironie i romantiky, představuje jedenadvacetiletý slovenský fotograf Matúš Tóth. Silný, subjektivně působící dokument, můžete vidět v galerii kultovní kavárny Velryba.

Obyčejná cesta vlakem. Fádní, monotónní, s cílem, o němž předem víme, že nás zklame. Nebo plná očekávání, a proto radostná. Taková, která ve svém průběhu přinese překvapení, někdy příjemná, jindy otřesná. Jízda vlakem se podobá životu.

Myslím, že stejná nebo alespoň hodně příbuzná myšlenka inspirovala mladého slovenského fotografa Matúše Tótha (*1981 v Bratislavě) k vytvoření dokumentárního souboru Vlak, jenž můžete právě nyní shlédnout v pražské Galerii Velryba. Svědčí o tom jeho vlastní slova: „Vlak je příběh, příběh táhnoucí za sebou lidi, jejich osudy a myšlenky.“ Příběh je vůbec klíčovým slovem celého cyklu, anonymní osudy Tótha evidentně přitahují. „Neznámé tváře s neznámými příběhy,“ konstatuje na začátku své fiktivní cesty z Bratislavy do Prahy, „nemáme minulost, příběh začal právě teď.“ A kdy podle něj příběh končí? „Později člověk vystoupil i se svým příběhem.“

Fotografie mladého autora jsou černobílé, čtvercového formátu, a prostředí vlakového kupé evokují i paspartami z červené koženky, jaké mají potahy sedadel ve vlaku. Oproti intimnější Marii Kracíkové, jejíž cyklus Nádraží jsme mohli v lednu vidět v Komorní galerii Domu fotografie Josefa Sudka, koření Matúš Tóth své obrazy více ironií, provokuje náznaky a bizarními souvislostmi, je více nezúčastněným voyeurem, než aby sdílel banální originalitu momentální přítomnosti spolucestujících. S výše zmíněnou autorkou ho naopak sbližuje brilantní fotografická zkratka, bez níž by se právě toto téma mohlo zvrhnout v rozplizlé vršení momentek s nicneříkajícím obsahem.

Mladý fotograf vedle toho udivuje mimořádně čistým autorským rukopisem, je technicky na výši, a jeho snímky působí jako dílo okamžiku, ač jsou bezpochyby pečlivě promyšlené. Typickou atmosféru vlaku, tuto zvláštní směsici pocitů, jako jsou nuda, čekání a únava, zachycuje zcela autenticky. Snímky cestujících osob, většinou však spíše jejich torz (zdá se, že skutečné podoby ho příliš nezajímají), prokládá detaily typického vlakového interiéru: sedadel, sklápěcích stolků, dokonce i toalety, někdy se zaměřuje též na předměty, které sem přinesli nositelé příběhů – cestující. V jeho podání užasle sledujeme zvláštní počínání cestujících osob (tedy i nás samých), které si na veřejnosti snaží vytvořit svůj vlastní okruh intimity (polehávání, odkládání bot apod.).

Přenáší na nás své pocity, žádá na svém divákovi, aby ze svého nitra vydobyl další. Ze dvojice člověk-pes vidíme jen část nohy pána a košík na čumáku zvířete, nesrovnatelně větší pozornost Tóth věnuje koženému vodítku. Průvodčí zavírá dveře vagónu, je rozostřený, sejmutý ledabyle, pro fotografa je čímsi pomíjivým. Na rozdíl od pečlivě zachyceného vagónu, o němž se dozvíme, i kolik má sedadel, a jak je těžký. V určitém momentu nás však Tóth překvapí až lyricky pojatým detailem (sedadlo ozářené odpoledním sluncem), čímž se ostatně podobá Kracíkové, nebo pohledem na stokrát viděnou věc, které dokáže dát punc bizarnosti (rozříznutý koženkový potah, sešitý pečlivým stehem).

Hlavní atributy této série, která původně byla školním fotografickým cvičením v kategorii dokumentární soubor, zpracovaný knižní formou, je civilnost pohledu a pravdivost. Přes to (nebo možná právě proto) dokázal mladý umělec své téma zpracovat s obrazovou i obsahovou poutavostí, prozrazující navíc i osobnost emočně zralou a bohatou. Matúš Tóth je absolventem ateliéru fotografie Školy užitkového výtvarnictví Josefa Vydry v Bratislavě, v současné době studuje katedru fotografie na FAMU v Praze a věnuje se výtvarné fotografii.

(Matúš Tóth: VLAK, Galerie Velryba, Opatovická 24, Praha 1, vstup volný, po-pá 12 – 21, so, ne – 17 – 21, do 30. 6.)

Tématické zařazení:

 » Ostatní  » FotoReport  

 » Novinky  » Výstavy  

Diskuse k článku

 

Vložit nový příspěvek   Sbalit příspěvky

 

Zatím nebyl uložen žádný příspěvek, buďte první.

 

 

Vložit nový příspěvek

Jméno:

Pohlaví:

,

E-mail:

Předmět:

Příspěvek:

 

Kontrola:

Do spodního pole opište z obrázku 5 znaků:

Kód pro ověření

 

 

 

 

 

Přihlášení k mému účtu

Uživatelské jméno:

Heslo: